Menu


P. M. Hamon: Sv. František obrací heretiky

Hromadný návrat ke katolické víře (2)

Světec věděl, jak velkou úctu je třeba mít k Božímu slovu a že pokouší Pána, kdo se nepřipravuje dostatečně na vyhlášení svého kázání. Proto se zavřel o samotě a teprve další den ráno 30. září šel spolu s oběma biskupy ze Ženevy a z Saint-Paul-Trois-Chateaux na místo, kde se měli setkat s papežským legátem.

Ten přijel na krásném koni na místo, kde už na něj čekal kníže se svým doprovodem, obklopen šlechtou. Po obvyklých uvítáních se odebral do kostela svatého Hippolyta, aby se poklonil Nejsvětější svátosti, a pak odejel na radnici, kde měl připraveno ubytování. Již po krátkém odpočinku za ním přišel sabaudský kníže v doprovodu ženevského biskupa a Františka Saleského. Biskup informoval kardinála o pokroku, jaký dělá katolická víra den ze dne v jeho diecézi. Kardinál ho objal a ujistil ho, že o tom bude informovat papeže.

„Náš ctihodný biskup je dobrodincem této provincie,“ řekl kníže. „Toužím podporovat jeho působení vší mocí, jakou mám, a kdyby bylo třeba, i vlastním životem.“ Pak ukázal na Františka a dodal: „Eminence, toto je pravý apoštol Chablais, toto je muž poslaný od Boha. On první s nasazením vlastního života začal rozsévat slovo Boží, vytrhal koukol, zasadil kříž a naštípil katolickou víru v místech, odkud ji před šedesáti lety vytrhlo samo peklo. Pospíšil jsem sem, abych i zbraní podepřel jeho zbožné úsilí, ale nikdo nepopře, že všechna chvála za dokonané dílo náleží tomuto našemu misionáři.“

Tato slova vyvolala překvapení zvláště u protestantů, kteří nepředpokládali, že kníže si Františka cení tak vysoko. Svatý František byl na rozpacích a jeho pokora se změnila v muka. Ruměnec pokryl jeho tváře a byl tak zmatený, že nebyl schopen slova. Padl před kardinálem na kolena a na znamení úcty políbil jeho šat. Kardinál ho pozvedl a objal.

„Děkuji ti za tvoji horlivost,“ pravil. „Pracuj dále s tímto zápalem. Povím nejvyššímu Pastýři o všem, co konáš pro spásu duší.“

Ta slova prohloubila Františkovy rozpaky. To ještě více podpořilo úctu, jakou choval kardinál ke knězi, u něhož se s tak velkými zásluhami pojila taková skromnost.

V kostele svatého Augustina mezitím končily přípravy k zahájení čtyřicetihodinové pobožnosti. Celý kostel byl oděn do nádhery. Loď byla obložena fialovým aksamitem a drahou látkou protkanou zlatem a stříbrem. Na evangelijní straně byl postaven trůn s baldachýnem pro knížete a kardinála. V určité vzdálenosti se na zlatých dórských sloupech vznášela klenba posetá zlatými hvězdami, které se třpytily v záři četných světel. Uprostřed presbytáře stál na řadě schodů oltář se vzácným svatostánkem ozdobeným květy, kde trůnila Nejsvětější svátost.

Krásného čtvrtečního rána prvního října odebral se kníže do bytu kardinála, odkud ho doprovodil do kostela svatého Hippolyta. Zde čekala skupina protestantů, kteří měli vstoupit do katolické církve. Legát usedl před oltářem tváří k lidu. Opodál usedl sabaudský kníže, za ním biskupové, kteří přijeli do Thononu. Další místa zaujali apoštolští protonotáři, rytíři řádu Zvěstování a před nimi teologové a duchovní hodnostáři. Kostel byl vyplněn zástupy lidu.

Když bylo vše připraveno, ujal se slova pastor Petit, který promluvil jménem všech, kdo se zříkají hereze. Mluvil více než hodinu. Řekl mezi jiným:

„Podle tří znamení jsem se přesvědčil, že katolická církev je pravým ovčincem Kristovým. Tato znamení jsou: jednota, protože všechny národy se drží jedné a téže nauky; svatost, protože četné zázraky dosvědčují, že Bůh je s touto Církví; apoštolskost, protože od dob apoštolů až dodnes nastupují v nepřerušeném řetězci po sobě pravoplatní pastýři.“

Pastorovo vystoupení končilo naléhavou prosbou o přijetí do lůna katolické církve. Poklekl před legátem a přečetl akt, po-dle kterého se zříká bludů, a obdržel rozhřešení. Totéž učinil jeden z nejvýznamnějších protestantů Michal de Foras a po něm mnoho obyvatel z Chablais i z Thononu. Po skončení obřadu zaznělo slavné Te Deum jako výraz vděčnosti za Boží dobrodiní.

Začala pontifikální mše svatá, kterou celebroval ženevský biskup. Při ní zpívaly dva sbory. Po mši byla přenesena Nejsvětější svátost do kostela svatého Augustina, kde měla začít čtyřicetihodinová pobožnost. Procesí bylo velkolepé. Ulice, kudy procházelo, byly vyzdobeny koberci, obrazy a zelení. V monst-ranci se třpytily perly a drahé kameny. Baldachýn nesl kníže a jeho bratr Amadeus na jedné straně a dva velitelé z Freiburgu na druhé straně. Za Nejsvětější svátostí šel papežský legát ve společnosti biskupů, pak knížecí dvůr, nově obrácení občané, členové eucharistického bratrstva a četné zástupy ze sousedních provincií. V chrámě zněla nádherná hudba. Monstrance byla postavena na připravený trůn a všichni zaujali svá místa. Na kazatelnu vystoupil otec Cherubín a promlouval na téma žalmu: Kdo vysloví velká díla Páně, kdo vypoví všechnu jeho chválu? V druhém kázání mluvil František na téma: To, co dává život, je duch. Tělo nic neznamená. Nebylo to jeho jediné kázání v této pobožnosti. Promluvil ještě na téma: Slova, která jsem k vám mluvil, jsou duch a život. – To čiňte na mou památku. Vysvětlil posluchačům jejich pravý smysl a vyvrátil bludný výklad heretiků.

Před vystavenou monstrancí se střídaly skupiny v adoraci. Každá měla určenou hodinu vstupu i odchodu, takže nedocházelo k tlačenici, i když poutníků bylo nesmírně mnoho. Všechny skupiny musely procházet na náměstí kolem radnice, kde uctily nově zasazený kříž pobitý zlatým plechem. Pod křížem bylo čtyřverší, které složil František v Annemasse. Z okna radnice pak přihlížel průvodům papežský legát, který se radoval z obrácení města, tak dlouho ovládaného heretiky.

V první den pobožnosti odebral se legát spolu s knížetem znovu do kostela sv. Hippolyta, aby zde přijali do církve další skupinu konvertitů, kteří o to usilovně prosili. Začal od lidu z venkova. S dojetím spatřil mezi nimi devadesátiletého starce, který se dal přinést do Thononu, aby zde dostal rozhřešení. Jako dvacetiletého ho přinutili, aby se zřekl víry, ve které byl vychován. Od té doby toužebně očekával, kdy se bude moci vrátit k víře otců. Když to konečně nastalo, jeho radost neznala mezí. Padl kardinálovi k nohám, zřekl se bludů a zvolal: Nyní můžeš, Pane, propustit svého služebníka v pokoji, protože moje oči viděly tvou spásu.

Hned po této slavnosti začala druhá, při které bylo do církve přijato na 600 osob, a další následovaly co hodinu. Mnoho jich rozhřešil sám legát, když už byl unaven, nastoupili na jeho místo ženevský biskup a apoštol.

Na druhý den slavnosti dal sabaudský kníže svým poddaným krásný příklad. Ozdoben drahým řetězem a v plášti, v jakém chodí řádoví rytíři na největší slavnosti, odebral se do kostela svatého Hippolyta. Tak se zúčastnil mše svaté, kterou sloužil otec Cherubín, a spolu se svým bratrem Donem Amadeem Sabaudským, markýzem Lullym a mnoha členy dvora, kteří se v noci vyzpovídali u apoštola, přistoupil ke svatému přijímání. Před svatým přijímáním promluvil k přítomným otec Cherubín s takovým zápalem, že všechny uchvátil. Po mši svaté odešel kníže s celým doprovodem do chrámu svatého Augustina na adoraci před Nejsvětější svátostí. Kolem 2. hodiny odpoledne tam přišel znovu. Tentokrát kázal otec Gelasius. Hovořil na téma slov žalmu: Zaradoval jsem se, když mi řekli, do domu Pánova půjdeme. Řekl, že katolická církev má všechny znaky pravdivosti, a proto se právem může nazývat Dům Páně. Večer na závěr tak krásného dne byl kníže přítomen ještě na jednom obřadu. Na ulici Svatého Kříže stál kdysi krásný krucifix, který heretici povalili. František Saleský dal zhotovit jiný a chtěl ho znovu postavit s co největší okázalostí. Aby mohl být přinesen v procesí, vystavili ho v kostele sv. Hippolyta. Členové Bratrstva Nejsvětější svátosti v bílých řízách odnesli kříž za velké účasti lidu na místo určení. Zde v přítomnosti knížete a biskupa za účasti čtyř tisíc věřících a za zvuku hudby a zpěvu i salv z moždířů byl kříž zasazen na místo a půda zahrnuta holýma rukama bez pomoci nářadí. I když byl kříž velmi těžký, stalo se tak velice rychle, takže to přítomným připadalo jako zázrak. Kníže před křížem poklekl, uctil ho a políbil. Totéž učinili členové bratrstva a biskup. Po slavném Te Deum odvedl František procesí do kostela sv. Augustina na adoraci. Kníže nešel pod připravený baldachýn, ale klečel mezi lidem: byl přítomen i na kázání otce Cherubína, který mluvil o poutech, jaká svazují Nejsvětější svátost a Kříž, tato dvě velká tajemství lásky. Kazatel uvedl, že zvyk stavět u cest kříže pochází z dávných dob a rod sabaudských knížat se vždy vyznačoval v tomto směru velkou horlivostí. Za jeho obranu a šíření jeho slávy si vysloužil právo mít v erbu znak bílého kříže. Kníže setrval v kostele až do druhé hodiny po půlnoci, kdy měla čtyřicetihodinová pobožnost končit. Při závěrečném procesí byly ulice krásně osvětleny. Kardinál de Medicis byl ještě na mši svaté, kterou sloužil František, a pak opustil Thonon s nadšením ze všeho toho, co zde viděl a zažil.

Když se kníže vrátil do paláce, dostavili se k němu vyslanci z Bernu a žádali, aby udělil protestantům stejnou náboženskou svobodu v celém Chablais jako katolíkům a aby dovolil zůstat v oblasti alespoň třem pastorům.

Kníže odpověděl: „Od doby, kdy jste obsadili a přivlastnili si tuto provincii, ustavičně jste nutili lid, aby přijímal kalvínské novoty. Teď, když jsem ji získal zpět, takřka všichni moji poddaní si přejí, abych jim vrátil dávnou pravou víru. Nesmíte se proto divit ani mi mít za zlé, jestliže využívám svého práva a upravuji náboženské poměry ve shodě s přáním mého lidu, které pokládám za správné.“

Tato odpověď jim zavřela ústa a odešli s nepořízenou.

Heretici, kteří ještě v kraji zůstali, se houfně vraceli do katolické církve. Nebylo týdne, kdy by ženevský biskup nepřijímal konvertity, kteří se zřekli bludů. 3. října přišli do Thononu obyvatelé z Machilly a 800 osob z markrabství Lullin. Další den přišli občané z Bons a Saint Didier. 7. října se přišli smířit s církví farnosti Ballison, Douvaine, Filly, Messery, Hermane a několik dalších, které obrátil kapucín otec Sebastián. Tento neúnavný apoštol nešetřil námahy, aby získal co nejvíce vesničanů, a pomáhal jim i při práci na vinici. Ve čtvrtek přišly farnosti Cusy, Excenevexa Fessy, v pátek 300 osob z okresu Ternier, vzdáleného od Thononu osm mil. V sobotu přišli vesničané ze Saxel, Brens, Veigy, Corsier, Chavanex a Margencel. Přinesli s sebou kříž, který odedávna ve vsi uctívali. Když přišli heretici z Bernu, ukryli jej tak pečlivě, že ho tyrané nenašli. Otec Cherubín je tak chválil za jejich horlivost, že nemohli opanovat své vzrušení. Nakonec přišly sousední obce Tully, Vongy a prosily o přijetí do katolické církve. Tak se během dvou či tří týdnu zřeklo bludů na dva tisíce rodin. Další to měly v úmyslu.

Protože francouzský král Jindřich IV. nechtěl přiznat sabaudskému knížeti právo obsadit Ženevu, bylo rozhodnuto, aby se František odebral do Říma a přednesl celou záležitost papeži.V takovém případě požadoval kníže dvě podmínky: aby katolíci měli v Ženevě plná práva a aby ženevskému biskupovi a kapitule byl vrácen všechen majetek, který jim byl odebrán.

Ještě před odjezdem zařídil František rozdělení almužen, které mu poskytl pro chudé sabaudský kníže. Posílal denně do vybraných míst bochníčky chleba. Jinde je sám rozdával.Vypadal při tom jak starostlivá matka uprostřed milovaných dětí. Neobvyklá dobrota, která se zračila v jeho tváři, a jeho srdečné jednání zvyšovalo v očích chudých hodnotu přijatého daru. Světec se však nespokojil se zajištěním jejich hmotných potřeb, ale dodával vždy spasitelné slovo a modlil se s nimi vyznání víry a Desatero Božích přikázání.

Po splnění těchto povinností odebral se na několikadenní odpočinek domů do zámku Sales. Rodina z toho měla nesmírnou radost.Všichni obdivovali jeho ctnosti, zvláště jeho pokoru, díky které se zdálo, jako by světec neviděl na sobě nic dobrého, co by zasluhovalo pochvaly. Styk s ním u každého vyvolával pocit radosti a vděčnosti. Ale to všechno netrvalo dlouho. František se musel rozloučit a odejet do hlavního sídla křesťanského světa.

V době jeho nepřítomnosti ho sám sabaudský kníže zastupoval v jeho misijní činnosti. Zval heretiky do svého paláce s ne-obyčejnou laskavostí a získával si tak jejich důvěru. Měl vrozenou výřečnost, ale také velmi dobré znalosti katolické víry a dokázal přesvědčivě vykládat její pravdy. Přesvědčoval je, aby se účastnili disputací s otcem Cherubínem. Pak šťastný vodil konvertity do kostela sv. Hippolyta, kde skládali do rukou biskupa vyznání víry. Jeho činnost se šířila po celém okolí Chablais. Když přišel do některé farnosti, shromažďoval nejvýznamnější občany a zvláště otcovský byl k těm, kteří přijali víru. Ostatním vysvětloval, že Bůh je jen jeden a jedna je i církev, mimo kterou není spásy. Všímal si také starostí a těžkostí vesničanů a slíbil jim potřebnou pomoc. Lid ho všude vítal a provolával: „Ať žije knížecí Jasnost! Ať žije katolická církev! Ať žije papež!“

Zajistil také potřebné důchody farářům a misionářům v Chablais. Souhlasil také s otcem Cherubínem, aby byla v Thomsonu otevřena svého druhu univerzita. Zajistil tisk a vydávání dvou listů. Založil také Pokladnici zbožnosti, jakousi banku, kde bylo možno získat úvěr s nízkými procenty. Před odjezdem zanechal v Thononu dva oddíly katolických Švýcarů. Pak odjel přes Simplon do Milána, kde se měl setkat se španělským královským párem.

František zvěčnil jeho památku v předmluvě své knihy Traktát o Boží lásce:

„Kníže se vyznačoval velkou zbožností, stálostí, velkodušností a spravedlností. Více si cením toho, co vykonal v malém koutě svého panství k Boží slávě než jiných jeho slavných a okázalých činů. ...Dovolil Bohu, aby ho vedl podle své vůle. Použil všech svých sil i dobrého příkladu, aby přiměl lid k návratu do Církve. Po kruté zimě nastoupilo krásné jaro. Strom kříže pozvedl k nebi své větve a kolem se rozezvučel chrámový zpěv jako zpěv ptáků, rozkvetly vinice a na všechny strany zavoněla vůně života a spásy.“

(Konec)