Menu


P. M. Hamon: Sv. František obrací heretiky

 

Hromadný návrat ke katolické víře (1)

Katolíci v Thononu měli velkou radost, když zase mezi sebou uviděli milovaného apoštola, který jim jako první přinesl světlo pravé pravdy. Františka rovněž potěšilo, že se opět nachází mezi svými dětmi, ale jeho radost ještě nebyla úplná. Přesvědčil se, že počet obrácených v době jeho nemoci nijak nevzrostl. Protestanti ve městě byli o něco pokornější, ale byli vůči „světlu“ stále nepřátelsky naladěni. Venkované naopak projevovali neobvyklou ochotu přijmout katolickou víru a všemožně se dožadovali kněží, protože, jak konstatoval apoštol, „malí a prostí se s větší ochotou ujímají Kristova kříže než bohatí a učení světáci“. Bohužel rytíři sv. Mořice a Lazara se stále více utápěli v nízkém egoismu. Místo slíbených šesti farářů opatřili obročí jen pro tři: v tomto roce nejenže nebyli štědřejší, ale zdálo se, že by nejraději ustoupili i od toho, co s takovými obtížemi přiznali.

V tu dobu se František dověděl, že 2. května byla uzavřena mírová smlouva ve Vervins, a to díky péči kardinála de Medicis, pozdějšího papeže Lva XI. Nemohlo být nic příznivějšího pro dobrý obrat v Chablais. Smlouva vrátila Evropě mír a sabaudskému knížeti definitivně přiznala provincie Chablais a Terniere. Lid mohl být spokojen, že nepřipadne opět pod Bern a nebude tak vystaven pronásledování, které bylo největší překážkou pro obrácení celé oblasti.

Františkovi se v průběhu roku podařilo instalovat faráře ve dvou hlavních farnostech kolem Chablais, jmenovitě v Bellevaux a v Bons. Farářem v Bons se stal Jan Mangier, vzorný kněz, výborný katecheta a neúprosný nepřítel hereze. Klaudia Chevaliera chtěl František instalovat sám. Když přišli na místo, nikdo je nechtěl přijmout, tak výrazně přemluvili pastoři místní obyvatele. S obtížemi se jim podařilo za drahé peníze obstarat kousek ovesného chleba, který se obyčejně dával dobytku, něco sýra a trochu vody. Víno jim nikdo nechtěl prodat. To skromné jídlo museli sníst jen tak na zemi, protože jim nikdo nepůjčil ani stůl. František byl zvyklý na takové situace a těšil se, že může následovat Mistrovu chudobu. „To je pravý apoštolský život,“ těšil svého společníka. Ten jako věrný spolupracovník svatého apoštola s ochotným srdcem se ujal práce v tak málo sympatické farnosti. Pán Bůh však požehnal jeho velkodušnosti. Lidé se brzy přesvědčili, že jejich farář vůbec není nějakým strašným člověkem, jak ho vylíčili pastoři, nýbrž pracovitým a nezištným knězem, který se vyznačuje horlivostí a velkými znalostmi. Se stále větší ochotou šli za jeho hlasem a vinný keř, který vypadal jako useknutý, začal brzy přinášet nečekané ovoce.

Svatý apoštol nezůstavil kněze, rozmístěné na různých místech misie, vlastním silám. Věděl, že je jeho povinností dodávat jim odvahy do boje s těžkostmi, kterých nescházelo, a že musí také zajistit jednotné metody v řízení farností a pastoraci. Proto je dvakrát týdně shromažďoval v Thononu. Vyhlašoval konference zaměřené jak na metody vedení duší, tak na další vzdělávání kléru. Kněží mu naslouchali velmi rádi a se zájmem, protože jejich učitel promlouval mistrovsky, ale také sám všechno praktikoval. Nikdy nedával najevo svou nadřazenost, naopak sám sebe pokládal za posledního ze všech. Rektor Marrignier dosvědčil ve svých vyznáních, že když s ním svatý apoštol cestoval, nikdy nechtěl vést modlitbu breviáře, ale vždy postupoval tuto čest Marrignierovi. Jednou se museli na noc zastavit v nějakém ubohém hostinci, kde bylo k dispozici jen jedno lůžko. František přijal s velkým povděkem nepohodlí, jako by bydlel v paláci. Lůžko postoupil Marrignierovi a sám se uložil na podlaze. Tato pokora jejich staršího bratra měla na všechny hluboký vliv.

V té době jeden z obyvatel okresu Vaud, kalvinista jménem Ferdinand Bouvier, dal světu vynikající příklad. Prozřetelností mu sběh okolností dovolil seznámit se s Františkem za zvláštní situace. Jednou, když byl na lovu se svým příbuzným markýzem de Lullinem, zjistil s překvapením, že psi, které vypustil, aby nadháněli zvěř, se k němu vrátili jako vystrašení. Šel tedy sám napřed, aby se podíval, co se děje, a uviděl zástup lidí shromážděných kolem katolického kněze. Ten seděl na velkém kamenu pod širým nebem vystavený slunečnímu žáru a se zápalem vykládal pravdy katolické víry. Bouvier se zaposlouchal do jeho slov. Bylo v nich tolik světla, síly a nadšení, že pocítil silné vzrušení. Od té doby navštěvoval opakovaně svatého misionáře a rozmlouval s ním o náboženských otázkách. Způsob, jak se zachoval pastor Lignarius, a zpráva o disputaci ho utvrdily v přesvědčení, že Kalvínova nauka je bludná. František doufal, že brzy započte Bouviera do počtu heretiků, které přivedl k pravé víře. Právě tehdy vyšlo tiskem dílo Duplessis Mornay zaměřené ostře proti oběti mše svaté. Mornay byl člověk, který vládl jak perem, tak mečem a platil za nejvýtečnějšího a nejvzdělanějšího kalvinistu, za vůdce protestantské strany a za papeže hugenotů. Bouvier si knihu přečetl a její argumenty se mu zdály správné a odůvodněné. Zanesl tedy knížku Františkovi, a protože ho nezastihl, nechal knížku na stole a založil stránky, které jím nejvíce otřásly. Když se František vrátil, prošel celou knížku, poznamenal si hlavní bludy a vytrhl si z knížky čtyři či pět stránek plných rouhání. Bouvier na sebe nedal dlouho čekat. „Pane,“ – řekl apoštol příchozímu, „váš Duplessis Mornay je jeden z nejnebezpečnějších lhářů, jaké jsem kdy potkal.“ Jako důkaz mu ukázal mnoho úryvků děl církevních Otců, které autor oklestil a překroutil. Bouvier nevěřil vlastním očím. František dále poukázal na rouhavé urážky, které Mornay v knize nashromáždil proti katolické víře a církvi. Bouvier se tedy rozhodl, že předloží dotaz ženevským pastorům, co soudí o Mornayově knížce. Protože od nich nedostal žádnou konkrétní odpověď, rozhodl se, že se s nimi rozejde. František s velkou radostí prošel s konvertitou celý kurs katolického náboženství, jak ještě později ukážeme.

Právě tehdy dostal František dopis od paní de Bois, která mu oznamovala, že přišla se všemi čtyřmi dětmi na zámek Brens, a prosila ho, aby přišel na zámek, protože potřebuje jeho radu v mnoha vážných věcech. Ačkoliv František měl velmi rád svou rodinu, tentokrát matce nevyhověl, protože se mu zdálo, že by nepřítomností v této chvíli poškodil misijní dílo. Poslal tedy na zámek Rolanda s tímto vzkazem:

„Vysvětli matce, že její pozvání mimo všechnu její vůli pokládám za úklad nepřítele spásy. Je zde tolik Božích dětí, mých sester a bratří v Kristu, kteří mě naléhavě potřebují. Nemohl bych nyní odejít, aniž bych se nezpronevěřil Bohu, jen proto, abych udělal rodině dočasnou příjemnost.“

Roland věrně vyplnil svůj úkol a paní de Bois se tentokrát musela obejít bez setkání se svým synem.

Blížila se doba čtyřicetihodinové pobožnosti (25. července). Protože k tomu bylo potřebné povolení a podpora knížete, poslal biskup Granier do Chambery otce Cherubína, aby celou záležitost zajistil. Kníže záměr nadšeně schválil. Protože chtěl také přispět k povznesení katolické víry a dát slavnosti náležitý lesk, slíbil, že sám pokryje všechny náklady, a nařídil gubernátorovi provincie a úředníkům, aby každý zajistil ve své oblasti, čeho bude zapotřebí. Poslal také stříbrem tkané tapiserie a odborníky na jejich rozvěšení. Přislíbil svou osobní účast ihned po návratu z cesty do Bresse. Svatý otec na žádost biskupa udělil plnomocné odpustky všem, kteří se pobožnosti zúčastní, a poslal značnou sumu na pokrytí nákladů slavnosti.

Ženevský biskup vyhlásil odpustky ve své diecézi a totéž udělali biskupové v Lyonu a Lausanne. Bylo tedy možno očekávat velký nával poutníků. Aby zainteresoval celou společnost, poslal otec Cherubín ženevským pastorům pozvání na disputaci. Ženevští radní velmi naléhali na pastory, aby pozvání přijali a poslali do Thononu ty nejlepší, aby se tak dokončila disputace s Lignariem. Dokazovali, že odřeknutí by bylo velkou hanbou pro protestantskou církev. Ale pastoři měli panický strach z otce Cherubína a ještě více z Františka a neměli odvahu vystoupit v Thononu proti nim.

S knížetem Karlem Emanuelem se František setkal osobně v Chambéry, kde kníže a posel francouzského krále za účasti biskupů ze Ženevy, Belley a Maurienne slavnostně odpřisáhli mír uzavřený ve Vervins. Obřad se konal v kostele svatého Františka. Další den přijal kníže světce a určil zahájení čtyřicetihodinové pobožnosti na 15. srpna. Slíbil svou osobní účast, aby tak prokázal laskavost nově obráceným, zvláště těm nejchudším.

Když se František vrátil do Annecy, napsal dopis správci pokladu v Chablais, aby připravil ubytování pro biskupa. V Thononu se však dověděl, že slavnost se musí odložit na 23. srpna, protože Juan Mendoza, vůdce španělských pluků, které sloužily za žold ve Francii, potáhne s vojskem přes město. Ihned vyslal posla s listem a prosil Mendozu, aby přenechal cestu Spasiteli a sám si vybral jinou.

V té době chtěl Bůh oslavit svého služebníka zvláštní milostí. Mezi heretiky, na jejichž obrácení František tolik pracoval, byla jedna kalvinistka, která bydlela v předměstí Thononu v Saint-Bon. Tato žena tvrdošíjně setrvávala ve svých bludech, i když si Františka velice vážila. Poslouchala sice jeho výklady, ale prohlašovala, že nikdy neodloží svou víru, protože se v ní narodila. Narodil se jí chlapec a ona odkládala jeho křest ze dne na den, až děťátko náhle zemřelo. Byla z toho velice smutná, že tak zabránila dítěti v cestě do nebe svou vlastní nedbalostí. Cestou k hřbitovu, kde chtěla objednat pro své dítě hrob, potkala svatého Františka. Vrhla se mu k nohám a hlasitě volala: „Otče, prosím, smiluj se a vrať život mému synáčkovi alespoň na chvíli, aby mohl přijmout křest, a já slibuji, že se stanu katoličkou.“

František byl tak dojatý její bolestí, že nebyl schopen slova. Klekl ihned na zem a prosil Boha, aby se smiloval nad matkou i nad dítětem. Když přišla matka domů, našla dítě živé. Vzala ho do náruče a běžela do kostela a dávala hlasitě najevo svou radost. Dítě žilo ještě dva dny a všichni se mohli přesvědčit o pravdivosti zázraku. Matka i s celou rodinou přijala katolickou víru. Mnoho protestantů, které otec Cherubín vyzval, aby se o této události přesvědčili, dospěli k závěru o autentičnosti zázraku a zřekli se bludů.

Tato událost ještě více zapůsobila na lid, aby se účastnil čtyřicetihodinové pobožnosti. Právě končily poslední přípravy. Jak jsme již řekli, byla několikrát odložena. Stále se čekalo jak na knížete, který přislíbil účast, tak na kardinála Alexandra de Medicis, papežského legáta ve Francii, který při návratu do Itálie se měl zastavit v Thononu a účastnit se slavnosti. Nakonec byl začátek stanoven na 20. září a zdálo se, že již nic nestojí v cestě, když kníže opět prosil o odklad. Tentokrát však bylo rozhodnuto déle nečekat.

Kostel sv. Hyppolita byl pro takovou slavnost malý. Veliký kostel sv. Augustina obsadili protestanti, ale těch den ze dne ubývalo. Proto biskup rozhodl, že kostel znovu vysvětí. Na hlavní oltář se vrátila oltářní kamenná deska s ostatky, kterou kalvinisté přemístili do soukromého domu. V předvečer slavnosti v sobotu suchých dnů 19. září uděloval biskup v tomto kostele po 63 letech opět svátost biřmování. Posvětil také boční oltáře, chrámové předměty a několik křížů, které se opět měly vrátit na cesty a křižovatky, a nařídil, aby každé procesí jeden z těchto křížů odneslo na místo určení.

Protože ani tento velký kostel nemohl pojmout všechny účastníky, byl na náměstí postaven nádherný oltář pro vystavení Nejsvětštější svátosti. Po dobrých zkušenostech z Annemasse bylo rovněž postaveno jeviště pro divadelní představení.

Již v předvečer přicházely zástupy nejen z okolních provincií, ale z mnoha dalších krajů. Za této obrovské účasti začala v neděli ráno pobožnost. Biskup nejdříve slavil pontifikální mši v kostele sv. Augustina a pak nesl slavnostně monstranci ulicemi města. V čele průvodu šli kněží, za baldachýnem gubernátor provincie, primátor města Freiburgu, četní šlechtici a nesmírné zástupy lidu. Průvod skončil u oltáře před kostelem, kde biskup zahájil adoraci. Po celé další tři dny se hodinu co hodinu střídaly skupiny z různých farností Sebaudie, aby vzdaly hold nebeskému Králi. Podobně jako v Annemasse každou hodinu pronesl František nebo některý jeho spolupracovník kázání. Bylo zde možno vidět obyvatele z Chablais, Bellevaux, Lullinu, Saint Sergues, Evianu, ale i z Bonneville, Taninge, Cluses, Sallanches, horaly z Facigny a jiné zástupy, které se předháněly v horlivosti. Obyvatelé ze Saint Cergues přišli se slzami v očích prosit o přijetí do katolické církve. Jejich skupina přinesla velký starodávný kříž, který se u nich až do kalvínské invaze těšil velké úctě. Pak byl přechováván mezi dvěma zdmi. Poutníci z Evianu přinesli nástroje Božího umučení a během čekání na adoraci poslouchali v divadle vyprávění o Pánově utrpení. Občané z Ternier přišli velmi pozdě, jednak proto, že to mají daleko, jednak proto, že je ženevští napadli u hradeb ženevské pevnosti. Pak se celou noc zpovídali a poslouchali kázání Františka, Cherubína a Ludvíka, kteří závodili v horlivosti. Těžko říct, kolik duchovního užitku duším přinesl příklad ženevského biskupa i horlivých kněží a všechny modlitby a svátosti. Pobožnost byla zakončena slavnostním procesím, při kterém byla Nejsvětější Svátost opět přenesena do kostela svatého Augustina. Byl to skutečný triumf víry celého kraje.

František celý čas nemyslel na odpočinek. Zbytek dne věnoval přípravě čtyřiceti osob na přijetí víry, které se rozhodly zříci se hereze. Světec musel vyjasnit některé pochybnosti a povzbudit je k tak vážnému kroku. Večer je představil biskupovi, který přijal jejich odvolání protestantských bludů. František prosil biskupa, aby jim ihned udělil svátost biřmování, aby tito lidé ze vzdálených míst nemuseli čekat na další den a aby měli posilu Ducha Svatého pro těžkosti, které je čekají. Biskup mu rád vyhověl a oni se s radostí z obnovené víry vrátili domů.

I když byl biskup unaven, napsal ještě tentýž den knížeti o důvodech, proč se na něho nečekalo, a že pobožnost byla přípravou k tomu, co chce kníže sám vykonat, až přijede do Thononu.

Kníže se právě zdržoval v Chambéry. List mu doručil farář z Annemasse spolu s listy od Františka a Cherubína. Podal knížeti podrobnou zprávu a povzbudil ho, aby dále podporoval katolickou víru bez ohledu na politické okolnosti až do úplného obrácení celé provincie. Kníže odpověděl:

„Bůh buď veleben za všechno dobro, které ve svém milosrdenství vykonal a dále koná v mém panství.“ Potom položil ruku na kříž, který stále nosil na hrudi jako velmistr řádu Zvěstování a zvolal: „Nebudu šetřit ničeho, ani vlastní krve v obraně katolické církve a v úsilí o obrácení mých poddaných. Toužím po tom, aby moje panství vyznávalo jen apoštolské římskokatolické náboženství a nedbám na lidské soudy. Jedu nyní do Bresse a ihned po návratu napíšu biskupovi o termínu další čtyřicetihodinové pobožnosti.“

Pak uložil Františkovi rozdělovat almužny v Ripailles a ve Filly. Věděl, že takové skutky František miluje a že to pomůže hlásat evangelium mezi chudými.

Kníže pobyl jen krátce v Bresse a v městečku Chanas na břehu Rodanu se setkal s apoštolským legátem. Pak se vrátil do Chambéry a ihned spěchal do Thononu, kam předešel kardinála.

Zpráva o tom, že kníže přijíždí do Thononu, vyvolala protikladné pocity. Katolíci měli z toho radost a připravovali se přijmout knížete s velkou pompou. Ale protestanti byli zaraženi. Mluvilo se o tom, že kníže chce uspořádat proces proti těm heretikům, kteří v roce 1591 otevřeli městské brány kalvinistům z Bernu a ze Ženevy. Vojenské rozmíšky ho přinutily, že tento čin musel zatím ponechat bez trestu, ale nyní se chystal postihnout viníky a jejich spolupracovníky. To vyvolalo mezi heretiky paniku. Svolali proto shromáždění starších. Protože nevěděli, co si počít, nakonec se rozhodli, že se obrátí na ženevského biskupa s prosbou o prostřednictví. On jediný mohl uplatnit svůj vliv na knížete. Odebrali se tedy ihned k biskupovi. Pan du Valon jako předseda shromáždění předložil biskupovi zoufalou situaci svých souvěrců. Pastýř je dobrotivě vyslechl a řekl, že se docela rád ujme jejich záležitosti a udělá všechno, aby jim vyprosil milost. Neztrácel čas a ani nedokončil svou svačinu a vydal se s nimi na cestu. Byl to dojemný pohled: biskup v doprovodu generálního vikáře, kněze de Chissé a Františka Saleského šli v čele protestantského shromáždění starších, kteří kráčeli za ním jako za otcem a zachráncem. Průvod doplnili četní obyvatelé města a představitelé šlechty. Byli již za městem, když potkali knížete. Když kníže spatřil svého pastýře, sestoupil s koně a podal mu ruku. Biskup padl na kolena a prosil o milost pro provinilce. Řekl, že nevstane, dokud kníže nevyslyší jeho prosbu. Celé shromáždění pokleklo s biskupem a čekalo na výrok. Kníže jel do Thononu rozhněvaný, ale tento vzrušující obraz ho odzbrojil. Pozvedl biskupa a ujistil ho, že vzhledem na jeho prosbu viníkům odpouští. Biskup mu vyslovil hlubokou vděčnost, chválil jeho laskavost vůči poddaným a prosil, aby celá provincie mohla i nadále chválit jeho skutky. Kníže odpověděl: „Slibuji, že udělám všechno, co Vaše Excelence ode mne žádá, a to nejen z lásky k poddaným, ale také s ohledem na vůli pastýře, jemuž se cítím hluboce zavázán.“

Šlechetný biskupův čin si získal srdce všech. I nejzatvrzelejší heretici byli tím dojati a pomalu se otevírali světlu pravdy.

Dva dni po této události měla začít čtyřicetihodinová pobožnost. František si připravoval kázání. Bůh, který rád pokořením posvěcuje své vyvolené, dopustil, že světec přes všechno úsilí nebyl schopen nic složit. Řekl Ludvíkovi: „Ještě nikdy nebyl můj rozum tak neplodný. Nejsem schopen nic vymyslet. Ale neznepokojuji se. Doufám, že Bůh bude mluvit skrze mne, jestliže chce, abych vykonal něco pro jeho slávu a dobro duší. Ale jestliže jeho dobrota mi dává příležitost k pokoření a dopustí, abych s hanbou sestoupil z kazatelny, i to mu obětuji za spásu duší.“

(Pokračování)