Menu


Hlavně zdraví!

 
Svými novoročními pozdravy se snažíme řadu svých známých a přátel přinejmenším potěšit. Repertoár „přání“, která se k těmto pozdravům zpravidla připojují, není příliš velký a někdy se setkáváme s pozdravem dokonce tak stručným, že vlastně už neříká nic konkrétního, jak je tomu v případě, kdy se přání redukuje na známou „vizitkovou zkratku“ p. f.
 
Tato dvě písmena, která si zavedly svého času „vyšší kruhy společnosti“, by se v současné době měla nahradit jinými, která vyjadřují ona dvě slůvka, která se objevují takřka ve všech přáních a zdomácněla obligátně i mezi křesťany: h. z. neboli „Hlavně zdraví!“
 
„Zdraví“ bylo tím či oním způsobem obsahem vzájemných pozdravů mezi lidmi zřejmě od prvopočátku, takže tento slovní kořen se nakonec stal přirozeným základem výrazu, kterým označujeme tato mezilidská oslovení: „zdravit“, „pozdrav“ „pozdravení“. Dar zdraví je pro život opravdu něco podstatného a svým způsobem nejcennějšího.
 
Neplatí to pochopitelně jen pro zdraví našeho těla, o kterém víme, že jednoho dne bude z toho či onoho důvodu „vyčerpáno“ a náš pozemský život definitivně skončí. Právě v tomto okamžiku však bude rozhodující stav jiného, mnohem důležitějšího zdraví, a to je zdraví naší duše. Pokud tedy při svém přání máme na mysli také tento druh zdraví, je to jeden z nejcennějších pokladů, který můžeme svým bližním přát a svými modlitbami a obětmi vyprošovat. To měl na mysli již svatý Pavel, když požadoval, aby „muži byli zdraví ve víře a v lásce“ a za nejnebezpečnější pokládal dobu, kdy lidé přestanou „snášet zdravé učení“.
 
Tomuto nezbytnému stavu zdraví věnovala církev vždy mimořádnou pozornost a nekompromisně odstraňovala ze svého středu vše, co toto zdraví ohrožovalo, „nenapravitelně nemocné“ nevyjímaje. O klasickém příkladu takové „operace“ se můžete dočíst v líčení jednoho dne na ekumenickém koncilu v Efesu, který se neúprosně vypořádal s nevyléčitelnou rakovinou v postavě heretika Nestora, která smrtelně ohrožovala život církve. (viz)
 
Nebyl to první případ toho druhu. Již v předchozích stoletích se mladá církev potýkala s řadou bludařů. Zvláště sveřepý byl boj s morem arianismu, který zachvátil dokonce většinu tehdejší hierarchie. Tehdy vyrazil ze své samoty do boje i velký poustevník sv. Antonín, jehož svátek si připomeneme 17. ledna.
 
I když byl pověstný svou vlídností vůči všem, nestavěl se nikdy na stranu heretiků, ani s nimi nemluvil, kromě případů, že byli ochotni vzdát se svého bludu. Nejvíce se vyhýbal ariánům a zakazoval všem věřícím mít s nimi cokoliv společného. A když jednou začali ariáni šířit, že Antonín souhlasí s jejich učením, světec přišel rozhněván do Alexandrie, kde před patriarchou a celým národem proklel Áriovy přívržence, které nazval předchůdci Antikrista, a vyznal božství Syna, který je jedné podstaty s Otcem.
 
Srovnáme – li tento obraz se současností, těžko se vyhneme konstatování: V Efesu vystupovala zcela jiná církev než jakou známe dnes! (viz)
 
Kam se však poděla ona autentická církev a odkud se vynořila ta současná? Zatímco v dřívější době svolávala církev koncil proto, aby se nekompromisně vypořádala s bludaři, poslední koncil před padesáti lety se sešel, aby prakticky postupně nastolil všeobecnou toleranci k heretikům, schismatikům a nevěrcům. Podle papeže Roncalliho  však Kristova nevěsta volí raději lék milosrdenství než přísnost. Chce vyjít vstříc dnešním potřebám a poukazuje raději na účinnost své nauky, než aby vystupovala s odsuzováním (Mater et magistra ) (viz) A tak zatímco světci a učitelé autentické církve se bludařům vyhýbali, současný „papežˇ“ si je přímo vyhledává. (viz) (viz) (viz)
 
Kdyby Bergoglio vystoupil na koncilu v Efesu se svým všeobecným „ekumenickým milosrdenstvím“ a „všeobjímající tolerancí“, dopadl by na dalším zasedání stejně jako Nestor. Ještě donedávna pokládala církev za svou povinnost, aby bludaře proklela a vyobcovala, dnes jsou bludaři přímo vyhledáváni a zváni jako nejpovolanější rádci, jak to udělat, aby si „nová církev“ osvojila jejich přesvědčení a heretické názory a praxi. V postavení vylučovaného a pohrdaného se nejsnáze ocitne ten, kdo si dovolí neochvějně trvat na víře apoštolů a otců.
 
Můžeme se domnívat, že apoštolové a církevní Otcové špatně porozuměli Pánu i Duchu Svatému, zatímco mezi současnými kardinály a preláty máme takové „osvícené proroky“, kteří schovají do kapsy všechny Augustiny a Tomáše? Proč si zvou zcela bez ostychu na svoji synodu odpadlého ženatého rakouského biskupa, který si v USA založil církev pro gaye? (viz) Abychom si na to zvykali a přestali operovat s celibátem, nerozlučností manželství a „nesnášenlivostí“ k homosexuální praxi a propagandě? Abychom tak jako Efes před 1600 roky oslavoval triumf Bohorodičky, oslavovali nakonec spolu s pohanským světem triumf „nové církve“ a „nové morálky“? Abychom si nevšímali, že jsme se ocitli v dávno předpovězené falešné církvi a připravili se s nadšením na příchod Antikrista? Všechny tyto oslňující moderní „zlepšovací návrhy, opravy a novátorské objevy“ mají stejného autora, který se dovedně vemluvil do přízně a důvěry Adama a Evy.
 
Domnívá se snad František, že Duch Svatý vede jen jeho vyvolené nohsledy a vyhýbá se těm, kterým přezdívá do „tradicionalistů“ a „intelektuálů“? Aniž si to uvědomuje, nedostižně sám překonal všechny své kritiky svým vlastním nemilosrdným výpadem o „pokušení nepřátelské umíněnosti“ a svou ideou o „Bohu překvapení“, které vyslovil na závěr své zbloudilé synody 25. října 2014.
 
Jaká „překvapení“ můžeme od Boha opravdu očekávat, dočteme se evangeliu: třikrát se tam opakují slova, která dotyčné více než překvapila: „Neznám vás“! Všech deset panen, které byly původně přizvány na svatbu, se společně velice těšilo na ženichův příchod. Pět z nich se však za nějakou hodinu nato dočkalo velmi nemilého „překvapení“. Podobný šok potkal nemalé množství těch, kteří si se svou budoucností přestali dělat starosti, protože již delší dobu se cítili v Pánově společnosti po svém docela spokojeni.
 
Všechny ty postavy, které v Ježíšových příkladech a podobenstvích končí v prostředí, poznamenaném pláčem a skřípěním zubů, dávaly ve svém životě přednost svým nápadům, svému uspokojení, pohodlí a bezstarostnosti. Podobně tomu bude s těmi, kteří přestali snášet zdravé učení a podle vlastních choutek si vybírají učitele, kteří jim šimrají v uších.
 
Nebe a země pominou, ale má slova nepominou. Znamená, že Pánovo slovo bylo zjeveno a pak také apoštoly a jejich učedníky pochopeno jako definitivní a žádné korektury samozvaných mudrců nepotřebuje.
 
Tak jako Pán, věčné Slovo, se zrodil z Lásky, tak také všechno jeho slovo, které nám předal, se zrodilo z lásky Otce, Syna a Ducha Svatého. Kdykoliv se nám zdá, že nás jeho jho tlačí, není to chyba jha, ale našich ramen a našeho šilhání po pohanském světě. Kdo pochybuje o lásce Ježíše Krista jako o jediném motivu, který ho přivedl k lidem, aby jim předal svou plnou pravdu, která nemá jiný cíl než oslavu Boha a nekonečné a nenahraditelné dobro člověka, nemá pravou víru, pravou důvěru ani pravou lásku k pravému Bohu.
 
Tato láska je jediným zdrojem našeho pravého zdraví. Ať Vás všechny naplňuje a provází po celý nastávající rok!