Gherardini o koncilu
Nad knihou Mons. Gherardiniho: II. vatikánský koncil. Diskuze, kterou je nutno provést.
Dvě centra pokoncilní orientace
Po koncilu se vytvořila dvě centra pro hermeneutickou orientaci, jedno „oficiální a soustavně jednohlasé a houževnatě opakující svou vlastní orientaci, která s nadšením opěvuje velkolepou koncilní událost, její výjimečnou důležitost, prozřetelnostní a včasnou odpověď na očekávání současného světa, kdy se církev zařadí do služeb člověka a jeho kultu – jde přece o člověka vykoupeného –, kdy se otevře dialogu s vládnoucí kulturou, jakoby právě v něm měla spočívat podstata poslání církve, v její protagonistické angažovanosti v ekumenickém dialogu, jakoby v něm byl obsažen univerzální lék pro rozdělené křesťanství a jakoby Pán požadoval nikoliv hlásání a obrácení, ale diskutování“.
Druhým centrem, nevybaveným sice církevní oficiálností, ale sledovaným mnoha lidmi církve, praporečníkem progresivistického křídla katolické kultury, je tzv. boloňská škola založená profesorem Giuseppe Alberigem, která se bezpečně stala nejefektivnějším místem studia, analýz a prohlubování koncilu, centrem poskytujícím klíč k interpretaci úplného rozchodu s tradicí. Ze zasedání koncilu prý vzešla nová církev osvobozená od „osidel“ minulosti. Tradice byla zpopelněna a z této boloňské školy vzešli jak pro Evropu tak pro Ameriku horliví učitelé obnovy.
Předmětem zesměšňování se staly nejen předkoncilní obřady a pobožnosti, ale také obsahy a nauka počínaje sv. Tomášem a jeho metodou; „učitelský úřad se stal terčem kritiky – případ encykliky Humanae vitae je toho otřesným dokladem – je bezostyšně odmítán, zvláště pokud použije tón a styl minulosti. Ve zjednodušování a banálním protikladu progresista – tradicionalista bylo anulováno dvacet staletí dějin a svědectví evangelia, aby mohla začít nová koncilní církev“.
Kdy došlo k rozchodu s tradicí?
V takovém revolučním ovzduší byl vpád revoltujících, osvícenských, pozitivistických a rozvratných tendencí proti poselství evangelia a církevní tradice velmi jednoduchý; devastující byla přitom liturgická kreativita, na kterou nebyly biskupské konference schopné reagovat , „jakoby nebyly za tento zlořád odpovědné“. Zdá se, že již rok 1965, rok ukončení koncilu, tedy rok nula nové církve vnesl do svědomí prostých věřících velké zmatky: zavládla euforie, okouzlení novotami a moderností bylo nezadržitelné, byla tu představa církve, která drží krok s dobou a věnuje více pozornosti člověku než Bohu, je pozornější k chudým než ke svátostem a k modlitbě, pozornější k míru ve světě než k hlásání evangelia všem národům, pozornější k pokroku než k hlásání, které dříve prováděla církev s důrazem, přesností a přesvědčením. V tomto paradoxním scénáři, ve kterém lidé církve a teologové bojovali proti ní z touhy po emancipaci a odboji, opouštěli nadpřirozenou rovinu a nahrazovali ji přirozenou, aby se sblížili se světem, aby se cítili jako ti, které svět chápe a přijímá jako sobě rovné díky aggiornamentu v oblasti kulturní, politické i společenské. Byla to jedním slovem euforická rebelie proti platným pravidlům a kurie se přitom stala oblíbeným a preferovaným terčem.
Mons Gherardini zdůrazňuje, že k rozchodu s Tradicí došlo již během koncilu, ba dokonce ještě před ním. Stačí si připomenout, jakým způsobem byla odmítnuta připravená schémata, nebylo z nich přijato vůbec nic, všechny skončily v koši. „Vzpomínám si,“, píše autor, „na zcela nespornou věrnost tradici, která byla pro všechna schémata charakteristická. Netrpělo se v nich nic, co nebylo v souladu s obsahy zjevenými a církví již přijatými a definovanými, byla vykládána klasickou metodou s nezbytnou pozorností k novým problémům přítomné doby. Některá z nich, kromě jasné věrnosti k nauce církve vynikala formální jasností a výkladem. Byla v nich obsažena církev všech dob. A v nich církev představovala konfrontaci se zárodky nového osvícenství. Když však byl koncil zahájen, ihned došlo ke konfrontaci, ze které vyšlo osvícenství s vítěznou nafoukaností. Osud připravených schémat byl zpečetěn ještě dříve, než se vůbec dostala do rukou koncilních otců“.
Koncilní diskuze byla nesnášenlivá a bezohledná. Jeden příklad za všechny: Když ctihodný kardinál Ottaviani v průběhu vášnivé obhajoby tradiční mše překročil patnáctiminutový interval, vypnuli mu mikrofon a odňali slovo. Koncil již kráčel svou cestou: ve vyhlášeném rozchodu se staletým učitelským úřadem, který byl obsažen a aktualizován v odsouzených schématech. (…) Došlo k převratu, který byl postupem doby stále zřetelnější: z teologie se stala antropologie; člověk byl pozvednut – jak se říkalo – na Boží projekt, na první a poslední hodnotu vší stvořené skutečnosti; spása ztrácela kontakt se zjevením prvotního hříchu, se vtělením a vykoupením Krista, s křesťanskou nadějí na věčný život.
Jako zastírací manévr použilo II. Vatikánum výslovné připomínky předchozích koncilů a rozselo je do svých dokumentů. Především všude tam, kde byly zaváděny největší inovace, uváděly se různé citace, které měly „ujišťovat o spojitosti mezi včerejškem a dneškem, která však ve skutečnosti vůbec neexistovala. Byly to záměrné fráze, které mají předem umlčet námitky a pobouření.“
Těmito jasnými vysvětleními dospěl autor k přesvědčivým závěrům, že duch koncilu nevznikl po koncilu, ale žil a existoval již v jeho průběhu. Duch koncilu obvinil i někdejší prefekt Kongregace pro nauku víry, pozdější papež Benedikt XVI., který vystoupil jako zastánce hermeneutiky kontinuity s minulostí a určitého druhu „trvalé sebereformy“.
Proti „prorokům pohrom“
Duch koncilu se na druhé straně objevuje již ve slovech, která pronesl Jan XXIII. při zahájení zasedání, ve kterých se projevuje vůle vyjádřit novou formou věčnou katolickou nauku. Mons. Gherardini píše: „Při tomto počínání na jednu stranu naivním a na druhou optimistickým za každou cenu, si papež Roncalli neuvědomoval, do jaké míry byl koncil v dané době nevhodný, a to také proto, že mu zcela scházel předchozí styk se světovým episkopátem“. „Nevyzpytatelný“ papež Roncalli, jak říká Gherardini, byl velmi neúprosný vůči „prorokům pohrom“, kteří dráždili papeže svými negativními výroky: „Abychom rozmnožili svou svatou radost, která v těchto slavnostních chvílích proniká naše duše, budiž nám dovoleno spatřovat před sebou velkolepé shromáždění, jakým je otevření tohoto ekumenického koncilu, ke kterému dochází právě za velmi vhodných okolností.
Při každodenním vykonávání našeho pastýřského úřadu nás zraňuje, když leckdy musíme naslouchat výtkám lidí, kteří jsou sice plni nadšení, nemají však příliš velký smysl pro rozlišování a takt. Z nedávné minulosti až po současnost berou na vědomí pouze nešvary a případy chybného vývoje. Říkají, že se naše doba ve srovnání s minulostí vyvíjí jenom k horšímu. Počínají si tak, jako by se ničemu nenaučili z historie, která je přece učitelkou života, a jako by se při předchozích ekumenických koncilech mohl ve všem prosadit smysl a duch křesťanství, žité víry a správná aplikace svobody náboženství. Musíme odporovat těmto „prorokům pohrom“, kteří stále předpovídají jenom pohromy, jako by už přicházel zánik světa.“ (Jan XXIII., Gaudet Mater Ecclesia)
Jak konstatuje autor knihy v prohloubeném zkoumání, toto „proti“ zanechalo nesmazatelné stopy v koncilních dokumentech a v některých z nich se s ním setkáváme v obzvláštní míře, jako v Dei verbum, Nostra aetate, v Lumen gentium, Unitatis redingratio a Dignitatis humanae.
Autor pak věnuje pozornost projevům hlubokého úpadku, a to nejen pokud jde o strašné zločiny odporné pedofilie. Poukazuje na oficiální statistiku, která hovoří o tom, že ze 408 000 kněží inkardinovaných v různých diecézích, se více než 100 000 oženilo. Statistika však neuvádí počet těch kněží, kteří vykonávají svůj úřad, a přitom žijí v konkubinátě. Z těchto čísel vyniká skutečná atmosféra pokoncilní doby, přičemž nikdo se tím nezabývá, naopak tváří se, jako by se nic nedělo.
Benedikt XVI. řekl 11. června 2010 na závěr Roku kněží: „Církev má užívat svou pastýřskou hůl, aby chránila víru proti falzifikátorům, proti takové orientaci, která je ve skutečnost dezorientace. Právě použití hole může být službou lásky. Dnes však vidíme, že se nejedná o lásku, když se toleruje chování nehodné kněžského života. Stejně tak se nejedná o lásku, když necháváme rozkvétat hereze, překrucování víry a úpadek víry. Jako bychom ve věci víry byli autonomní a sami si ji vynalézali, jakoby nebyla víra Boží dar, drahocenná perla, kterou nenecháváme ležet na cestě. Současně se pastýřská hůl musí stát holí, o kterou se pastýř opírá, aby mohl pomáhat lidem kráčet po nepohodlných stezkách v následování Pána“.
Chování nedůstojné kněžského života označuje Gherardini jako „nádobu na odpadky“, která vznikla v pokoncilní době, protože vykročila proti duchu církve, jak ho známe od jejího počátku až do roku 1962. Kráčí proti jejím dogmatům, které jsou vykládány nikoliv teologicky, ale historicky v rozporu s Tradicí, protože Tradice byla smazána jakožto zdroj Zjevení a tlumočena jako pouhá lidská zkušenost. Současná dramata jsou dílem novátorů a nákazy modernismem. To vedlo k morálnímu pádu jako plodu prohnilé mravnosti.
Mons. Gherardini hodil kámen do vod stojatého močálu, aby uvedl vody do pohybu a mohly se nakonec opět stát zrcadlem, ve kterém se zračí nebe.
Cristina Siccardi
Mons. Brunero Gherardini, nar. 1925, knězem je od roku 1948, dlouhletý profesor Lateránské univerzity a děkan teologické fakulty, odborník na eklesiologii. Byl do roku 1994 kanovníkem kapituly sv. Petra v Římě, je autorem četných knih a publikací.
