Menu


Gherardini o II. vatikánském koncilu

 

Wofgang Schrems o knize Brunera Gherardiniho

Neodkladná diskuze o II. vatikánském koncilu (1)


Základní klíč k pochopení 2VK: „Útěk před Bohem a působení Zlého“

Abychom mohli pochopit euforicky formulované koncilní texty a hluboký zmatek jejich obsahu uvádí autor tyto premisy: Kořenem je hluboký odpad od Boha a svůdný dým modernismu.

Základem je postupující oslabení katolického uvědomění a rostoucí nátlak kultury, která se nachází v nezadržitelném útěku před vším nadpřirozeným. V této situaci se jak v teorii, tak v praxi formovala perspektiva communio-církve. Místo communio sanctorum, jak je chápe klasická teologie, nastupuje konečně tvář moderní církve jakožto společného domu, kam mají konečně přístup všichni.

S tím je spojeno zcela chybné, osvícensky chápané pojetí lidské přirozenosti.

[Koncil si dal za cíl] vypracovat ideál dospělého emancipovaného křesťana (…) Z toho všeho mohla vzejít jedině krize.

K tomu se pojí optimismus příklonu k světu, který už je dávno pokládán za zcestný.

V souvislosti s tímto antropocentrismem poukázal jsem již na záměry, s jakými se konstituce (Gaudium et spes), ale vlastně druhé Vatikanum jako celek věnuje člověku. Je to zájem prostoupený skrz naskrz naivní a tak říkajíc slepou blahovůlí, která si bere za cíl položení základů lidské důstojnosti a rozšíření lidské svobody na naturalistických základech a vyvozovat důsledky, které se, prostě řečeno, projevují jako zničující.

Tento chybný vývoj nevznikl sám sebou, nýbrž je ho třeba chápat jako zájem a rozhodnutí určité skupiny mužů, kteří z jakýchkoliv důvodů vykročili na cestu zrádce první skupiny učedníků.

Existuje určitá logika v organizaci ďábelské informační služby církve, která se nezastaví ani před intrikami, vraždami a komploty‘ (to jsou fakta, která přejímám z knihy E. Frattini L´entit, Řím Nakl. Sazi 2008)

 

Pověstný „duch koncilu“ a zázračná „hermeneutika kontinuity

Gherardini kritizuje tohoto „ducha koncilu“, který má být ospravedlněním pro všechno a pro každého a který také zpochybnil veškerou skutečnou kontinuitu s dějinami a aplikoval těžce proveditelnou „hermenautiku kontinuity“ (Ratzinger).

Tento duch, který se dočkal nadšeného souhlasu, byl rozšiřován v pokoncilním období především v dílech profesorů Alberiga a Melloniho z Bologně. Vůbec nechápu, jak bylo možné aplikovat hermeneutiku kontinuity ve vazbě s takovými premisami.

 

Zvláště výmluvným příkladem tématické kontinuity nebo diskontinuity je chaos v liturgii

I kdybychom připustili, že za pokoncilní chaos v liturgické oblasti není přímo odpovědný 2VK, způsobil ho alespoň nepřímo především poukazováním na svou autoritu a zaváděním liturgických novot nebo jiných článků liturgické konstituce Sacrosanctum Concilium a vůbec všech dokumentů.

 

Chybně koncipovaná „lidská důstojnost“ jako základ falešné náboženské svobody

Téma náboženské svobody, nejúčinnější bod koncilu, byl rozhodujícím způsobem zamotán deklarací Dignitatis humanae. Padesát let po schválení tohoto nejškodlivějšího ze všech koncilních dokumentů můžeme na všech stranách konstatovat jeho zhoubné účinky. Všechny pokusy nalézt vazbu na dosavadní učitelský úřad zcela selhaly.

Tento dokument pak vzala církev i svět vážně a samo církevní vedení z něho pro sebe vyvodilo, že se vzdává vedoucí role i v katolicky orientovaných státech a národech. Každý pokus v politické a kulturní sféře uplatnit základy víry a přirozeného práva je odmítán s poukazem na „svědomí“ těch druhých, např. islámských přistěhovalců, anebo je od něho předem upuštěno a základě vlastní autocenzury. Údajným kritériem je utopická koncepce „svobody svědomí“. Podle této koncepce mohou údajně všichni lidé podle vlastní svobody svědomí vykonávat své „náboženství“. Do toho nesmí zasahovat ani světská autorita.

Stačí uvážit, jaké záludné, směšné nebo i kruté praktiky mohou různá protikřesťanská „náboženství“ předpisovat, a ty mají být z důvodu svědomí praktikovány? To se příčí veškeré životní zkušenosti.

Poté, co Dignitatis humanae přiznává kdejakému nesmyslu všechna možná práva, je tím předprogramována cesta evropských křesťanských národů na úroveň Třetího světa.

Proti zjevené pravdě neexistuje žádná legitimní neutralita a žádné právo na ignoranci.

Je třeba mít na paměti, že vůči pravdě (Bohu, Zjevení, pravému náboženství) není nikdo morálně svobodný, neboť odmítnutí této pravdy a toho, co má člověk vědět a znát, staví každého před těžkou, dokonce tu nejtěžší mravní odpovědnost.

 

Ekumenismus jako výsledek velmi povrchní analýzy

Autor ostře kritizuje povrchnost dekretu Unitatis redingratio

Co je vlastně pro UR protestantismus? Skutečnost spočívá v tom, že protestantismus vůbec nemá vlastní tvář. Je spousta sekt, které často za velké finanční podpory jsou ve spojení s inimica vis (zednáři a spol): Metodisté, Baptisté, Mormoni, Svědkové Jehovovi atd.

Že pokoncilní duch vytvořil prostor a příznivé podmínky pro teologii osvobození a řadu teologií ‚v genitivu‘ (teologie naděje, ...společnosti... revoluce...) , není žádné tajemství. K. Rahner, H. Küng, E. Schillebeeckx jsou z oněch již výše jmenovaných mužů, kteří všemu tomu razili cestu, ale kolem nichž se navíc kupí celá další legie (srov. Mk 5, 9).

 

Poznámka překladatele:
 
Je příznačné, že v našich dnech přichází realizovat tento zcela úchylný koncil (un concilio mancato, Raniero la Valle) právě osobnost, která pochází z jezuitského řádu, v němž počet členů v posledním období klesl na polovinu (cca o 17 000) a ze kterého pocházejí čelní heretici koncilu Karl Rahner a Theilard de Chardin

Wolfram Schrems o knize Brunero Gherardiniho Concilio Ecumenico Vaticano II – UN DISCORSO DA FARE, Casa Mariana Editrice, Frigento 2009)

(1) Modře jsou tištěny citace z knihy B. Gherardiniho

Překlad -lš-