Menu


Fundované kázání a laický komentář

Kázání P. Tomáše Stritzka FSSPX o slavnosti Božího Těla

Brno, 19. června 2014

Drazí spolubratři v Kristu, drazí věřící,

touto slavností Božího Těla a veřejným procesím se přiznáváme ke království Kristovu, ke království Krista eucharistického, panujícího z našich svatostánků,k jeho budování, k boji za spásu duší. Tím, kdo toto království buduje, kdo jeod Krista pověřen jeho budováním, je katolická Církev – která je klerikální,kněžská. Uchu moderního člověka, i uchu moderního katolíka, to zní možná pejorativně, je to ale neměnná podstata Církve. Náš Pán Ježíš Kristus předal oc nad svým mystickým Tělem apoštolům v čele se svatým Petrem, ti pak svým nástupcům – biskupům. Církev řídí a spravují biskupové, církevní představení, a v jejich pověření celé kněžstvo. Kdo chce jít po cestě spásy, musí být poddán katolické Církvi v čele s papežem, jak to jasně vyplývá i z dogmatického výroku buly Unam Sanctam Bonifáce VIII.: „Deklarujeme, říkáme a definujeme, že ke spáse je zcela nutné pro každého lidského tvora být poddán římskému pontifikovi.“ Nepřiměřený výklad této definice, který je rovněž obsahem této buly a vztahuje ji i na čistě světské věci, však Církev odmítla. Poddanost papeži, Církvi je nutná na poli její kompetence, což je nauka víry a mravů, vše, co souvisí s kultem, a církevní disciplína. Při definování papežské neomylnosti pak Církev ukazuje, že všechny kompetence¨jsou papeži dány pro uchování a rozvíjení přijatého, uchování nauky a rozvoj¨církevního života v souladu s jejím učením. To platí nejen pro papeže, to platí pro celé kněžstvo, kterému papežové stojí v čele jako náměstci nejvyššího Velekněze. Nicméně ani po smrti papeže do volby nového, v období tzv. sedisvakance, či v době nemožnosti papeže fyzicky či morálně dosáhnout, jak je tomu v současné liberální krizi, se nerozpadá automaticky celá hierarchie, jednotliví nositelé pravomocí v Církvi neztrácejí své pravomoci, Církev nepřestává být kněžskou.

Budování království Kristova je tedy možné jen pod vedením kněžstva, kterému jsou svěřeny prostředky spásy. Tyto Církev užívá ke spáse všech, kteří jsou jí svěřeni, k naplňování úkolů a plnění povinností všechny vede a vychovává a posiluje duše k duchovnímu boji. Hned po narození člověka ho Církev přijímá – očišťuje a posvěcuje ho křtem svatým. Když člověk začíná nést za své činy zodpovědnost, začíná život ve společnosti – jde do školy, Církev ho posiluje Kristem eucharistickým ve svatém přijímání, hříchy mu odpouští ve svaté zpovědi a svátostí biřmování z něj činí bojovníka Kristova pro svědectví víry. Člověk se učí svědčit o katolické víře svým životem, slušností vůči druhým, plněním povinností, učí se přiznat k víře a k pravdám¨víry. Římské doby znaly celou řadu dětských mučedníků, kteří vydali své svědectví až do prolití krve a nyní jsou vzory a přímluvci pro naše děti. Duchovní boj je bojem našeho života ve společnosti, v které žijeme. Tak jako už v dobách starého Říma křesťané vydávali svědectví víře svými ctnostmi, spolehlivostí, plněním povinností ve společnosti, trpělivým svědectvím víře, je to pod vedením kněží posláním křesťanů i dnes, tak musí věřící pracovat na budování království Kristova, byť to v současnosti, stejně jako tehdy, není vždy jednoduché.

Jsou dvě věci, dva řekněme proudy, které toto budování království Kristova paralyzují, které rozvracejí apoštolát tradice a jsou právem pohoršením pro všechny, kteří mají ještě sensus catholicus – katolické cítění. Oba jdou velmi často ruku v ruce, prolínají se a mnohem snáze strhávají lidi, kteří v Církvi nevyrůstali, jak je to velmi zřejmé i u internetových aktivistů.

Za prvé je to falešná reakce na zlo ve světě, reakce vlastní sektám. Skutečná zla se buď zveličují, jednotlivé případy se zevšeobecní, nebo se rozšiřuje nepřiměřený strach ze zla, z věcí špatných. Jako řešení se označí oddělení od společnosti, od lidí nevěřících, od všech nedostatečně pravověrných. Vede to k vytváření jakýchsi ostrovů blažených, kteří se vyčleňují ne-li lokálně, tak alespoň co nejvíce sociálně, vzniká z toho jakýsi sbor „katolických“ mormonů, kteří sice demonstrují navenek své přesvědčení, mají ale problém s ostatními lidmi běžně komunikovat. Užívání různých manipulací, prezentování určitých dílčích věcí, samo o sobě dobrých při zastírání celku, dělá i pro kněze tuto věc těžko uchopitelnou. Pokud pak kněz řekne jasné slovo, tak tito lidé „nerozumí“, stěžují si, že jsou nepochopení, a staví se být ukřivděnými. Tento problém v rámci apoštolátu našeho Kněžského bratrstva se nejvýrazněji projevil před několika lety ve Spojených státech, kde toto blouznivé oddělování se od ostatních vedlo až ke snaze zavést vlastní měnu, tzv. belloc. Nicméně toto „obcování svatých“ nezabraňuje těmto lidem být velkorysými při manipulacích s pravdou v rámci intrik při eliminaci těch, kteří se jim nechtějí poddat a při shromažďování finančních prostředků, a vydělávat peníze ne úplně andělskými způsoby tohoto světa. Vliv tohoto blouznění zasáhl i jiné země, díky české účasti na těchto osvícených nápadech, jak mne na ni upozornil náš generální představený, i naši.

Za druhé rozvrací budování Kristova království laicismus, který bývá v rámci tradičních skupin zdůvodňován absencí pravověrných kněží či jejich nespolehlivostí. Tak se i nejnověji na internetových stránkách Institutu sv. Josefa můžeme dočíst, že „z hlediska stavu katolické Církve je jiná doba než kdysi, kdy byli kněží pravověrní, kdy jako ustanovení pastýři pečovali o své svěřené stádce a nebylo třeba si nezávisle na nich doplňovat náboženské vzdělání.“ Jako řešení této situace je doporučeno: „Proto je třeba, aby každý se staral o své vzdělání sám na základě skutečně pravověrných textů, případně pomocí poučení od pravověrných katolíků“, tedy laiků. Jistě si každý musí doplňovat své vzdělání, ale nezávisle, bez vedení kněze, bez vedení Církví, s pomocí samozvaných laických poučovatelů? To je jako by někdo člověku se zánětem slepého střeva na základě toho, že jsou i špatní lékaři, a i dobří lékaři mohou dělat chyby, doporučil, aby se operoval sám či se dal operovat od člověka, který se k tomu cítí být povolán na základě přečtení kvalitní lékařské knihy. Dále čteme: „Ti, kdo nemají předpoklady k poučování jiných, mohou z rozjímání čerpat lásku k Bohu atd.“ Kdo určí, kdo má předpoklady? Každý sám sobě? Nebo popularita mezi věřícími? Tedy „svobodné hlásání slova Božího“, táboroví či spíše táboritští tribuni lidu? Hlásání takových názorů znamená naprostý rozchod s katolickými principy a je mou povinností se mu rázně postavit. Dlouhodobá snaha pomocí manipulací a vlichocování se celé konzervativní spektrum emancipovat od skutečného, nikoliv předstíraného, kněžského vlivu a ovlivňovat ho, vyprodukovala to, o čem jsem už vícekrát hovořil – učitelský úřad různorodých internetových kazatelů živených však¨mateřským mlékem z téhož prsu. Pro kněžství, které je nejenom posláním a stavem, ale i profesním povoláním, je jako ke každému povolání třeba odborného vzdělání a zkušeností z práce¨v oboru, pro kněze zkušeností pastoračních. Nemluvě o poslání a stavu, jakou kvalifikaci mají ti, kteří nemají systematické theologické vzdělání, kteří nikdy nebyli patřičnou profesní autoritou přezkoušeni? Kdybych si jako kněz vzal do ruky skalpel a chtěl někomu operovat slepé střevo, všichni by si právem klepali na čelo a skončil bych pravděpodobně u sousedů v léčebně. Vůči samozvaným nositelům učitelského úřadu však často tato reakce zdravého rozumu poněkud chybí.

Náš zakladatel ve službě Církvi založil naše Kněžské bratrstvo, aby vychovávalo katolické kněze, na které se věřící pro spásu svých duší mohou s důvěrou obrátit. Přes veškerá lidská pochybení a nedokonalosti, bez kterých nefunguje a nikdy nefungovala žádná církevní instituce, v tomto díle s pomocí Boží dále pokračujeme. Naši kněží šest let studují v kněžském semináři, další tři roky skládají novokněží zkoušky, každý náš kněz působí pod vedením a dohledem představených, odborná problematika se diskutuje a cvičí při kněžských setkáních. Pokud nejsme pro někoho přesto dostatečně kvalifikovaní nebo nejsme dost katoličtí nebo směřování našeho Kněžského bratrstva považuje za chybné, ať nás opustí. Ať se podřídí kněžskému vedení jiných kněží. Ale bez kněžského vedení, bez kněžské autority Kristovo království šířit nelze. Laici v Církvi bez kněžského vedení, bez církevních představených nemají poslání od Krista skrze Církev, jsou kouřem Satanovým, který od koncilu rozkládá Církev. Naopak skutečně katoličtí věřící jsou pro Církev velkým jí svěřeným pokladem, pro kněžský apoštolát velkou pomocí, a to proto, že kněžské vedení přijímají.

Když se dnes ke Kristu, k Jeho vládě, veřejně hlásíme, hlásíme se k plnosti víry Kristovy, k budování Jeho království dle neměnných principů Církve. Jen to přinese tradici, jen to přinese i každému z nás Boží požehnání. Amen.

Pochválen buď Pán Ježíš Kristus.

 

Slavnost Božího Těla má mezi svátky církevního roku zcela zvláštní postavení. Je to oslava, na kterou se církev tak říkajíc nemohla dočkat, kdy bude moci z plnosti srdce vzdát Bohu Otci i jeho Synu díky a chválu za největší dar, kterého se jí v dějinách spásy dostalo. Vzdává hold za dar moudrosti, lásky a milosrdenství a zdroj všech milostí, za největší zázrak Boží všemohoucnosti. Nejslanější církevní autoři dali průchod své tvorbě, aby ve vznešených chvalozpěvech rozjímali a oslavovali Boží velkodušnost a lásku, která nás pozvala, abychom přebývali v Bohu a on v nás.

V době, kdy Nepřítel útočí na tento největší Boží Dar všemi možnými způsoby, je tento svátek naší velkou zbraní, povzbuzením, obnovou naší pravé víry a prohloubením opravdové lásky. Oslava Nejsvětější Svátosti byla odpradávna vždy také slavností vzájemné lásky a jednoty, kterou tato svátost důrazně vyžaduje a zřetelně symbolizuje.

S touto touhou a tímto očekáváním přicházejí věřící na slavnost Božího Těla a rozhodně nepředpokládají, že v nich liturgická slavnost zanechá zcela opačné pocity. Jestliže se tak nakonec stalo, a to dokonce na shromáždění pořádaném FSSPX, je to pro toto bratrstvo ovšem udivujícím a nechvalným smutným vyznamenáním a věřící si nutně musí klást bolestnou otázku: Pane, ke komu půjdeme?

Nesrovnalosti a nedorozumění není možno z lidského života vyloučit, ale nejméně vhodným místem a prostředím k jejich řešení je liturgická slavnost Božího Těla. To, co přeteklo z plnosti srdce celebranta o Slavnosti Božího Těla v Brně 19. června 2014, nebyl úžas nad Boží láskou, ale neodůvodněná a nemístná reakce na domnělý crimen laesae majestatis, tam kde bychom to nejméně očekávali. Bylo to o to více bolestné překvapení, že se stalo nepodloženým adresným obviněním ze zlé vůle a rozvratu. Ani ti, kteří byli „profesní autoritou přezkoušeni“, neskýtají záruku, že skutečně kráčejí v šlépějích Božského Mistra. On nejlépe ví, kdo z tohoto shromáždění odešel ospravedlněn, a kdo nikoliv.