Menu


Františkovi kumpáni pilně zbrojí

Revue Concilium, založená progresivisty 2. vatikánského koncilu, věnovala jedno celé nové číslo problému, který má připravit půdu pro podzimní biskupský synod, aby se snáze dosáhlo souhlasu s připravovanými závažnými změnami mravní nauky v oblasti rodiny a sexuální morálky a aby tyto změny vypadaly tak, jako by se v podstatě nic nezměnilo. Stěžejní článek má výmluvný nadpis: Od „anathema sit“ k „Kdo jsem já, abych soudil..“. (Všimněte si, jak „hluboce věroučný význam“ získala slavná Františkova věta).

Podle autorů bude třeba nahradit pojem ortodoxie – pravověrnost – pojmem ortopraxe. Ortodoxii pokládají tito autoři za „metafyzické násilí“. Tvrdí, že formulace a dogmata nemohou obsáhnout historický vývoj. Každý problém je třeba situovat do historického a sociopolitického kontextu. Pojem ortodoxie byl přetvořen respektive redimenzován a je používán jak referenční bod pro potlačení svobody myšlení a jako zbraň a nástroj pro dozor a trestání. (Concilium 2/2014 s. 11)

Jak konstatuje Roberto de Mattei, kategorie ortodoxie a heterodoxie byly proto odsunuty jako zastaralé. Rodí se nové sémantické výrazy. Příklad takového novotvaru je pojem „kryptolefebvrismus“. Takto označuje Angelo Geiger ty, kteří nepatří do bratrstva Pia X., ale pokládají katolickou tradici za hlavní referenční bod. Jsou to ti, kteří chtějí zůstat ortodoxní, a proto se dovolávají trvalého učitelského úřadu, nikoli jen onoho „živého a aktuálního“ složeného z biskupů pod panujícím papežem.

Jakými argumenty si autoři posluhují, ilustruje krátká ukázka z Editorialu příslušného čísla Concilium 2/2014:

                                              ###

Drama ortodoxie versus heterodoxie se odehrává také v křesťanství. Křesťanská „pravověrnost“ potřebuje být osvobozena od své hanebné historie, aby byla přivedena na světlo ústředního jádra víry v Ježíše Krista.

Má-li se přivést křesťanská víra k pravověrnosti, je nutno podřídit tento pojem jeho nejdůležitější výzvě pro křesťanský život: správné praxi ve světle evangelia ve stopách Ježíšových. Asymetrická priorita, jakou nabyla ortodoxie v křesťanských dějinách, nalezla nový obrat ve způsobu, jakým papež František řídí nyní církev slovy i mnoha symbolickými gesty. Návrat k evangeliu a uvedení evengelia do praxe v našem dnešním světě je tou nejdůležitější věcí a samotnou ortodoxii musíme chápat v zorném úhlu této její služby. Srdcem křesťanství je láska a jakékoliv přiblížení k ortodoxii musí respektovat ústřední roli lásky jako zdroje důležitého spásného poznání. Jestliže je pravověrnost použita jako rozlišovací znamení, které druhé vylučuje, je to proti samým základům křesťanské existence. Právě v setkání s druhými, při kterém jsme zbaveni autentické křesťanské lásky, zakoušíme omezenost nauk, ať jsou vyzvedány jakýmikoliv formulacemi.

Jak víme, 2. vatikánský koncil byl koncil výlučně pastorační a ve své agendě nenašel prostor pro arogantní ortodoxii, která trpí sebezalíbením a chrlí anatémata, nýbrž inspiroval se zájmem, jak pomoci prožívat křesťanskou víru do hloubky ve všech jejích implikacích. Ortodoxie musí pomáhat křesťanským komunitám v jejich životě, kultu a jejich svědectví tím, jak je prostoupena pastoračním duchem a nikoliv zájmem sloužit jako zbraň ke kontrole. Právě tak, jak správná křesťanská nauka potřebuje přiměřené svědectví života (ortopraxi), tak ortopraxe potřebuje ortodoxii, která neutlačuje a nezhasíná Ducha, nýbrž vede a formuje vnitřní křesťanský život.

Na druhém místě křesťanskou ortodoxii je třeba číst v novém světle a novém chápání povahy křesťanské víry a zjevení. Zde je třeba zdůraznit dvě skutečnosti: Především perspektiva sebezjevení Boha jako něco, co se událo v minulosti a jehož pokračování v průběhu dějin se musí uskutečnit jen pod ochranou hlasu pravověrnosti a autority církve, představuje horizontální a lineární koncepci ortodoxie, která vyžaduje nutně korektivy. Zjevení chápané navíc jako trvalý proces, který sahá až do našich dnů, na který věřící odpovídají vírou skrze svůj život, vytyčuje novou dimenzi ortodoxie a tvoří její perspektivu vertikální. Bůh-sám se zjevuje nejen v textech a vyprávění původních událostí, ale pokračuje také božským sebezjevením v světě. Tak jak to řekli Samaritáni ženě u studnice: „Věříme už nikoliv pro tvoje slova, sami jsme to slyšeli.“ Podle toho Boží zjevení jsou výzvami k víře, které přicházejí nejen z křesťanských končin, ale objímají celý svět: pluralita náboženských vyznání v našem světě se váže na Boží zjevení. Tyto skutečnosti činí ortodoxii otevřeným dynamickým projektem ve vývoji, ze kterého se ustavičně čerpá a proto není uzavřeným systémem, který je třeba žárlivě střežit. Mnohé naukové formulace minulosti a ortodoxní praxe si nebyly vědomy této skutečnosti a byly formulovány samy proti sobě. Hnutí radikální ortodoxie zdůrazňuje tuto pozici a dualismus protikladu mezi posvátným prostorem a sekulární autonomií. To všechno vyžaduje novou formulaci nové křesťanské ortodoxie dneška v souladu s konkrétní praxí v osvobození jako důsledku následování Krista. Náš svět je stále více charakterizován detradicionalizací a individualizací, rozchodem s minulostí a jejím viděním světa.

###

Autoři uvedeného čísla Concilium stavějí katolickou víru na roveň všem ostatním náboženstvím a srovnávají, jak se ortodoxie a heterodoxie projevuje např. v buddhismu a hinduismu. V těchto několika větách stačili vyjádřit celou podstatu "nové víry". Z té skutečné a pravé nezůstává kámen na kameni. A těmto novým koncepcím bude podroben Boží zákon, aby vyhovoval "sekulární autonomii". "Rozchod s minulostí" a jejím viděním světa není nic jiného než rozchod s jediným a trojjediným Bohem.

Takovým autorům Bergolio vděčně líbá ruce.


http://www.queriniana.it/fascicolo/concilium-2-2014/CNC0345/1070