Menu


Extáze

Obyvatelé ve  Fraudais se organizují


Extáze nejsou pro Marii Julii, ale pro přátele Kříže. Dochází k nim v přesně stanovené dny a hodiny. Slova mají být zapisována. P. David vydával „Noviny z Fraudais“. Byl velmi horlivý! Říkal: „Je třeba organizovat u ní ustavičnou asistenci.“

Tento úkol během extází přijal Adolf Charbonnier, který bydlel v domě sousedícím s kostelem v Blain. Pomáhal mu jeho bratr Augustin. Také jejich sestra Elisa rychle zapisovala poznámky sebrané od svých bratrů a paní Gregoire příležitostně zaskakovala, když bratři nebyli přítomni.

Pomáhal jí také její bratr Cyrus z Nantes. Marie Julie je zbavena zpovědníka. Nemá to nejzákladnější právo – přijímat svaté přijímání. Nebyla však ani odsouzena, ani exkomunikována.

Postaral se o ni sám Pán zázračnými svatými přijímáními: stávalo se tak v neděli ráno v 6 hodin. Jediným svědkem byla její maminka.

Adolf Charbonnier se pak přestěhoval do Nantes. Ležela mu na srdci profesionální péče o Marii Julii a byl velmi podnikavý.

Dal poslat P. Davidovi do Pinu balíček, který obsahoval zápisy o dvou extázích. ...Doufal, že obálku nikdo neotevře. Farář z Pin ji osobně zanesl do Nantes, kde je uložena na bezpečném místě.

Podle předpovědí z extází P. Lequeux nezůstal v Clisonu. Stal se farářem v Moutiers u Ritz, nedaleko od Pornic. Odvážil se zajet do Fraudais a byl 27. května 1880 svědkem nového krvácení.

Ten den během extáze Marie Julie řekla: „Kříž nad lůžkem krvácí.“ Kněz se tam podíval a viděl, jak z Kristova boku vytéká krev. Marie krev polykala a pak požádala P. Lequeuxe: „Dejte mi i vašeho Ukřižovaného.“ Také ten začal krvácet... Ona opět krev spolkla.

Pak požádala kněze, aby očistili plátnem oba kříže.

Počátkem roku 1880 obdržela Marie Julie zprávu o novém utrpení. 14. září během křížové cesty řekla dr. Imbertovi, že jí Pán řekl, že bude trpět „v pondělí na odčinění všech urážek, které již přijal a které přijme tento měsíc“. Ježíš jí řekl: „Proměním tě. Všechny tvé údy budou zraněny. Celé tvé tělo se bude svíjet, ...budeš snášet strašnou horečku a tvůj jazyk opuchne...“

V pondělí 27. září ve dvě hodiny odpoledne jsou přítomni dr. Imbert, farář z Gâvre, manželé Sionnetovi, bratři Charbonnierové a matka. Dr. Imbert píše: „Marie Julie byla zkroucena do klubka, všechny svaly byly napjaty, řekli bychom, že ji postihl tetanus... oči zavřeny, tvář zfialověla ... tři hodiny jsme pozorovali strašné utrpení oteklého jazyka. Rty byly sevřeny, ale jazyk proniká mezi čelisti, ...následuje otok rtů a zachvacuje dásně, je to strašný pohled!

Otekl jí pravý bok až do podpaží, levý bok se zmenšuje (úplně se stáhl). Má puls 130 tepů. Krutá bolest trápí celé tělo.

Po dvou hodinách všechno postupně končí, tělo Marie Julie se opět stahuje a zachvátí je stále rostoucí horečka.“

Marie Julie říká dr. Imbertovi, že brzy ji zraní nová nemoc. Po dlouhé době ji Pán požádá o úplnou oběť zraku, sluchu, slova a každého pohybu!

Ona přijímá.

Ví, že utrpení začne v neděli 19. prosince 1880. Marie ztrácí řeč, nevidí ani neslyší své drahé. Jazyk je nepohyblivý, tvrdý jako kámen a otočený dozadu tak, že ucpává zcela hrdlo.

Ústa jsou zavřena, rty nepohyblivé. Není vidět, že by se modlila.

Od 14. února 1881 je jakoby přibitá neviditelnou silou k polštáři a je těžší než mramor. Její rodina je zoufalá z jejího zledovatělého těla a chtěla by ji ze soucitu přemístit na lůžko, ale je nemožné ji zvednout.

Jednoho večera, když se opět snaží jí pomoci, Marie zvedne prst. Domnívají se, že chce naznačit „v jednu hodinu v noci“. A skutečně, zkusí to, a ona je lehká jako peří. Položí ji sladce na její lůžko a zůstane zde až do 10. hodiny. Obyčejně nebylo možno ji uložit v noci ze čtvrtka na pátek.

Nikoho neslyší. Ale slyší kněze, jak mluví latinsky, a nejen ho slyší, ale zcela mu rozumí, i když se nikdy latině neučila. Nemluví. Ale někdy během extáze a na jejím konci promluví a trvá to i nějakou chvíli po extázi...

Po extázi zůstává nepohyblivá. Jen v pátek kolem 9. hodiny nabývá pohyblivosti, aby si mohla vyměnit osobní prádlo a odpoledne sledovat zastavení křížové cesty.

Všechno to trvá dva roky až do počátku roku 1883. Pak se zvláštní nemoc krok za krokem ztrácí...

Nejdříve se uzdraví z ochrnutí, pak se jí vrátí řeč a sluch, normálně slyší.

Opět nabývá zraku a 23. září řekne paní Gregoire: „Závoj, který mi zakrýval oči, pomalu mizí. Jsou okamžiky, kdy mohu vidět světlo.“ Bylo to roku 1884.

Zcela nabývá zraku v roce 1885. Všechno se vrací do normálu.

Držela naprostý půst po dobu pěti let, jednoho měsíce a dvou dnů, od 28. prosince 1875 do 20. února 1881. Během půstu nevyměšovala ani moč ani tuhé exkrementy. Mohou to dosvědčit svědci, hlavně dr. Imbert a paní Gregoire. Od paní Gregoire je známo, že v roce 1884 odmítala Julie pít mléko. V dalším období se již stravuje normálně.

Měli jsme strach mluvit o tomto přísném půstu, který udiví nejednoho čtenáře. Ale víme, že podobné jevy existují také u jiných mystických osob.

 Extáze

Následující text jsou úryvky převzaté z malé biografie Marie Julie, kterou napsaly Antoniette a Anne Marie Imbert Gourbeyre.

„Když Marie Julie přijímala stigmata, její duše byla spolu i s tělem pozdvižena nad zem. Extáze je pozdvižení. Marie Julie se často vznášela 20–30 cm nad svým bolestným lůžkem.“ Zjevuje se tak Boží majestát, který má moc nade všemi věcmi a který tak má vyvolat bázeň před urážkou Boha. Ale tuto bázeň překrývá emoce velké lásky k Tomu, který nepohrdá tak ubohým pozemským červem, jakým jsme my! Podle svaté Terezie extáze vyvolává vždy velký odstup ode všeho pozemského.

Stáváme se lhostejnými k pozemským věcem. Život je však mnohem bolestnější. Vysvětluje to svatá Kateřina Janovská: „Duši proniká jen velká touha po Bohu... pak následuje utrpení, které nás pozvedá nad sebe samy, takže jsme vzdáleni ode všeho stvořeného. Odloučení od pozemských věcí je velmi reálné, stejně jako záchvat bolesti: vznikne živá touha žít nebo zemřít v samotě.“

A toto také vyslovuje Marie Julie, když říká: „Nemiluji svět.“ A v extázi říká věty podobné jako tato: „Dovolte mi, abych se skryla v samotě, ve skalní rozsedlině: mám žízeň po samotě.“ „Vy mi ji nechcete dopřát!“

Jak říká svatá Terezie, tento stav odloučení je mučednictvím duše, která nepřijímá útěchy ani z nebe, kde ještě není, ani ze země, kde už se nenachází. Je ukřižovaná mezi nebem a zemí. Proto „velké poznání, které přichází od Boha, zvyšuje její utrpení“. „Zdálo by se, že je to jako příchod smrti, ale toto utrpení se stává mučednictvím plným rozkoše!“ O tom mluví Marie Julie, když říká: „Můj božský Snoubenče, ukonči toto mé trápení a vezmi mě do nebe.“

Je třeba připomenout, že pro svaté se všechno stává velice prostým. I u ní bylo všechno velmi prosté, byla daleka toho, aby se povyšovala nad druhé, naopak, pokládala se za tu nejnehodnější. Vidíme ji ještě v jejím pokojíku na malém křesle u nohou lůžka. Na stole měla glóbus, na kterém bylo krásné voskové Jezulátko, které se v jejích rukou proměňovalo a nabývalo tělo a kosti. Na stolku je dodnes socha Panny Marie Lurdské přikrytá bělostným závojem.

Během extáze brala do rukou malý krucifix, ve kterém byly ostatky svatého Kříže, který jí darovala markýza de Montaigu, když dostala stigmata. Používala tento kříž více než 60 let.

S velkou zbožností brala svěcenou vodu a žehnala se na čele, na hrudi a na ramenou. S vírou a láskou říkala: „Utrpení pomine, to, že jsem trpěla, nepomine nikdy. Klaním se Ti, můj Ježíši, se všemi nebeskými kůry skloněnými před Tebou způsobem, který není z této země.“

Nedá se vypovědět, jak se proměňovala do nadpřirozené krásy. Ale před každou extází bylo možno pozorovat okamžik úzkosti. Zeptali jsme se jí: „Proč ten smutek, když se otevírá nebe, abys viděla Boha?“ Odpověděla s nevýslovným výrazem: „Není možno zvyknout si na to, stát před nekonečným Bohem.“

Zdá se, že ji stále ještě vidíme v jejích prostých černých šatech, ale vždy čistých. Čistota byl jediný luxus, který si mohla dovolit.

Na hlavě měla bílý čepec, jak bylo v Bretani obyčejem. Oči měla zavřené – je v extatickém snu, ale mysl bdí ... … přicházejí slova, oči se otevírají, je u vytržení!

V jejím chování je veliká důstojnost. Její gesta jsou majestátní, zvláště když pozvedá k nebi ruce. Je prostá a krásná! Je cítit zvláštní Boží přítomnost.

Její tvář v tomto stavu zůstává živá, výrazná, a to i přes nevnímatelnost a rigiditu extáze. Je současně usebraná a její rysy odrážejí city duše, nelibost ji zarmucuje, láska ji rozněcuje. Bolest má nádech krásy.

Někdy se v extázi změní,...pak začíná hovořit a zpívat. Marie Julie zpívala s anděly. Čas od času oslavuje kříž, lásku, chudobu, Eucharistii. Recitovala s archandělem Gabrielem Panně Marii „Anděl Páně“.

Extáze se během let co do formy neměnily, ať už byla přibita v nehybnosti na lůžku bolesti po dobu čtyřiceti let, nebo když seděla ve svém pokojíku, jak tomu bylo v posledních letech života.

Když byla u vytržení v extázi, Marie Julie nakonec otevřela oči. Měla pronikavý pohled, cizí ke všemu, co ji obklopovalo... Byl upřen na vidění a byl v tom stavu nepopsatelný. Zdálo se, že proniká strop a vidí s pokorným výrazem až do nebeských výšin... Panovalo přitom mlčení, bylo cítit velkou skutečnost Boha, nebe, Ježíše, věčnosti.

Náš Pán a svatá Matka byli zde... v extázi jmenovala svatého Josefa, svatého Františka z Assisi, svatou Terezii z Lisieux.

Tvář Marie Julie vyzařovala štěstí, byla zářící. Bylo možno říct, že pije nebe: Boží přítomnost byla jistotou... Její oči však neviděly, všechno viditelné bylo třeba smazat.

Říkala svaté Panně: „Jaké je to utrpení, žít na zemi zraněna tvojí krásou! Když tě nazírám, je to mučednictví...“

Když její tvář pokryl smutek, nebe se zavíralo. Často se ptala: „Kdy se vrátíš, dobrá Matko?“ Ale jednoho dne ji Maria pokárala za její velkou touhu po nebi:

„Chceš to, co chce Ježíš? To je ta nejdokonalejší věc. A Ježíš chce, abys tu ještě zůstala.“

Když extáze skončila, bylo slyšet, jak Marie Julie opakovala tichým hlasem se zápalem serafa: „Lásko, lásko, ó lásko!“ Pak líbala kříž a očistila své smysly svěcenou vodou.

Často se zdálo, že se nechce odloučit od nebeského vidění: nezapomenutelné okamžiky nevýslovného ticha.

Návrat do normálního života byl pozvolný, zvláště ve stáří. Srdce se s námahou vracelo k normálnímu rytmu. Síly byly oslabeny. Oči se zavřely, hlava sklonila, paže byly obtíženy tíží, kterou v extázi necítily. Marii Julii sem tam uklouzl povzdech, po tváři tiše kanuly slzy.

Pak otevřela oči pro skutečnost našeho světa a rychle nás pozdravila svým úsměvem. Zdálo se, jako by byla šťastná, že je mezi námi. Její láska byla nesmírná.


Vnější projevy extází

Bolest opouštěla tělo postupně, ale velmi pozvolna. Svatá Terezie říká: „Nepohyblivost je náh-lá, strnulost postupuje tak, jak tělo chladne.“

Dr. Imbert napsal: „Ověřoval jsem si mnohokrát extáze Marie Julie: Její strnulost byla zpočátku menší a postupně narůstala. ...Pak se stala tak těžkou, že bylo nemožné ji pozvednout nebo pohnout jejímu údy.“

Poznámky otce Davida

Když jsem provedl obvyklé zkoušky, konstatoval jsem u Marie Julie necitlivost.

„Čtěte nahodilý text z breviáře,“ řekl dr. Imbert otci Davidovi. Marie opakovala modlitby církve, aniž by je znala. ...Opakovala pouze liturgické modlitby. Poznávala texty Písma svatého. Když se jednalo o lásku a milosrdenství, její osoba nabývala výrazu radosti.

Jednou v pátek při třetím zastavení křížové cesty P. David Marii Julii zavolal. „Ano, otče,“ odpověděla. „Postavte se!“ Postavila se na zem a pak si klekla. „Posaďte se na svou židli!“ Stále setrvávala v extázi a posadila se. Chvíli se modlila...

Poslechla doslova svého zpovědníka.

Jak vysvětlil dr. Imbert, během extáze a ve chvíli, kdy přijímá stigmata, její smysly nevnímají. Pouze duše může nadpřirozeným způsobem vnímat hlas. Poslouchá církev v hlasu svého legitimního představeného... je to zřejmý vliv Boží milosti.

Reaguje pozitivně při připomínce ostatků, posvěcených a požehnaných předmětů. Démon má strach z těchto předmětů, jako je kříž nebo svěcená voda... Tím způsobem je možno ověřovat božský vliv. Když ji oslovil kněz, který se u ní hodinu modlil, nereagovala. Odpovídá však zpovědníkovi a biskupovi. Jen oni mají právo ji oslovit.

Jednou se na příkaz otce Davida postavila, ale pak spadla na zem způsobem, který by musel způsobit její smrt. Nezpůsobila si však ani nejmenší zranění. Stalo se tak před několika svědky.

Dokázala rozeznat nepravé relikvie mučedníků a svatého Kříže.

Jednou jí položili na prsa kříž zhotovený z ořechovníku v Paray-Le-Monial. Vzala ho do rukou a zašeptala: „Marie Markéta...“

Totéž se stalo s rukopisem Allemanta, kněze z Marseille. Dali jí ho do rukou a ona začala hovořit o životě a díle tohoto svatého kněze!

Poznala také květiny, které stály před Nejsvětější svátostí oltářní. Obrátila se k nim v básnické řeči a záviděla jim štěstí stát tak blízko u Ježíše.

Farář z Gâvre přinesl kříž, který byl na oltáři během mše svaté. Poslal ho mystičce po cizí osobě. Ona však ihned rozpoznala milost, jaká je v kříži uložena. Objala ho, padla na kolena a řekla: „Můj Bože, děkuji ti za štěstí, které jsi mi daroval... v této drahé lásce Kříže! Sestoupil jsi dnes ráno z nebe na tento oltář... byla zde tedy vzpomínka na mne! Právě na obětním oltáři. Cítím tuto lásku a její vůni! Moje lásko! Můj Milovaný! Držím tě a mám tě! Spočíval jsi na oltáři svaté oběti. Děkuji, můj Poklade! Mám toho, po kterém mé srdce tolik touží!“

Bylo to v době, kdy Marie Julie byla zbavena svatého přijímání.

Kněží – oběti a služebníci Kříže

Paní Grégoire zaznamenala, že asi 14 kněží se nabídlo jako oběť, aby Marie Julie setrvala ve svém bolestném poslání. Přicházeli do Fraudais, aby asistovali u extáze, a posílali pryč ty, kteří přicházeli z pouhé zvědavosti. La Charbonnierová napsala pořadí prvních sedmi obětí:

P. David, Lequeux, Guitteny, farář z Gâvre, Mauclerc, farář ze Savenay, biskup Mons. Fournier, Gailleton, farář z Vendée, Clauvin, farář z Montbazon.

Dalšími obětmi byli: Don Baudry, farář z Jaudonniére, pater Chaigneau, farář z Boissiére, P. Douillard, který napsal korunku Marie Julie, a Don Coquet. Čtrnáctou obětí je P. Barillé, kaplan ze Saint-Sulpice di Fougére.

Každá z těchto obětí měla svůj pseudonym.

Návrat k normálnímu životu

Všechny fyzické i nevysvětlitelné nemoci tak jak přišly, opět pozvolna odešly. V roce 1885 zůstaly jen jizvy po stigmatech, které se během dalšího života postupně ztrácely. V roce 1941 zbyla jen rána u srdce ve značně zmenšeném rozsahu.

Extáze se opakovaly až do konce života, ale zdá se, že velká zjevení se udála mezi léty 1873 a 1888. Pak zůstala jen malá dílčí vysvětlení, ale všechno již bylo vysloveno.

V roce 1876 dostala Marie Julie předzvěst, že již neuvidí kostel v Blain.

Prosila: „Pane, žádám o jednu milost, ale bojím se, aby ti nebyla nemilá. Žádám, abych se mohla naposled podívat na mou milou zvonici a místo mého prvního svatého přijímání. Chtěla bych ještě spatřit oltář a svatostánek! To všechno pro mě zmizelo.“

V neděli 29. dubna 1877 byl dnem její poslední pouti ke staré zvonici. Veze se jako v dětství ve starém kočárku. Matka jí chce podestlat polštáře, ale ona chce být položena na slámě. Celá obec ji chce doprovodit, ale ona to odmítne. Chce prožít toto rozloučení jen v kruhu rodiny. Otec a matka tlačí kočárek. Doprovázejí ji sestry a všichni se modlí růženec. Na chodníku plném kamenů, který vede ke „Gagnerie del Rôtis“, žádá, aby jí natrhali oblíbené květy. Otec řekne: „Odtud je již vidět zvonici.“

Marie Julie pláče při pohledu na kostel. Ví, že už ho neuvidí. Dobrotivá Neposkvrněná Panna se jí zjeví obklopená anděly. Nebe má soucit s jejími slzami. Andělé zpívají a Marie Julie se připojí k nim. Zjeví se jí i nebeský Ženich v dálce nad zvonicí. Prosí ho, aby požehnal její květy, kvetoucí pole a její rodinu.

Zvonice byla zbořena 1890 spolu se starým kostelem. Do nového už vstoupí jen v rakvi. I poté, co skončily nadpřirozené nemoci, není schopna zvednout se z lůžka. V roce 1912 se doví, že se bude moci zvednout na konci svého života. Stane se tak o deset let později po smrti bratra Karla. Může se omezeně pohybovat, když se opírá o nábytek.

Od doby, kdy jí povolili v roce 1887 svaté přijímání, přijímá velmi často. Kaplan z Blain nebo kněz, který je tu na dovolené, jí přináší svaté přijímání každý týden. Je to pro ně velký příklad.

Mons Lecoq, který ji nechal tak dlouho v duchovním utrpení, poslal jí ze smrtelné postele zvláštní požehnání jako pokus o pozdní nápravu. Jeho nástupce Mons. Laroche pověřil P. Pa-renta, aby studoval případ Marie Julie. Řekl: „Povzbuzuji vás k tomu a žehnám vám.“

Pravda asi nevyjde najevo, a pokud, tak příliš pozdě. Bohužel, biskup zemřel již za čtyři roky a netušil, že svěřil případ Marie Julie málo vyrovnanému knězi.

Pod Mons. Rouardem, biskupem v Nantes (od 1896 do 1914), vyvolal P. Parent svou velkou horlivostí celé bouře odporu proti Melanii z La Salette a proti Marii Julii. „Takový přítel je horší než nepřítel,“ řekl dr. Imbert a snažil se mírnit jeho horlivost. Biskup zůstal chladný a bezohledný. Další biskup, Mons. Villepelet (1936–1966), poznal život stigmatizované, ale nevěnoval mu pozornost.

 

  <                        >