Menu


Začátek velké zkoušky

 

Osobnost otce Pitre Davida


Pater Pitre-Hervé David se narodil v roce 1829 v rodině námořníka v Croisic-Loira Atlantica. Aktivní život zahájil jako námořník. „Byl jsem námořníkem, svěřuje se příteli v Blain, a riskoval jsem, že během bouře zahynu. Udělal jsem slib, že se stanu knězem, jestliže se zachráním. ...Byla to strašná bouře a mohl mě zachránit jen zázrak. Dodržel jsem svůj slib a v roce 1865 jsem byl jmenován kaplanem v Blain.“ Všichni měli rádi tohoto energického kněze s námořnickou povahou, s mimořádnou upřímností. Směřoval vždy přímočaře k cíli a nikdy nepočítal ani peníze ani utrpení. Poznal Marii Julii ještě před jejími zjeveními a poznával v ní privilegovanou duši, ale nikoliv MYSTIČKU! Jako zpovědník si říkal: „Ďábel jde najisto, chce mě zkoušet, když mi ukládá, abych vedl tuto kajícnici. Nebude se vysmívat kněžskému povolání. Jako Boží služebník jsem tady učitelem, tak poroučím já a ďábel uvidí, zač je toho loket!“ Pater David postupoval velmi opatrně a poslal ihned zprávu svému biskupovi Mons. Fournierovi. Oběma se nelíbil přehnaný entusiasmus...

Mluvilo se: Farář si počínal nerozumně,... vyvolal zmatky, které přivolávají nebeský nesouhlas. Biskup by měl zabránit tomuto knězi, aby se nevměšoval do událostí ve Fraudais. Zde je nutně velké dilema. Jedná zde Satan nebo Bůh?

„Můj Pane, řekl P. David ve své obvyklé neústupnosti, dokud nebudu vědět, že mám co do činění s Tebou, nechci s tím mít nic společného. Ale v den, kdy bude jasné, že je to TVOJE DÍLO, nikdo mě nezadrží!“ Neobával se vůbec, že ho nebe bude obviňovat z nedůvěry. Je to kněz, kterého povede Pán, jestliže ho uzná za hodna, aby se důvěrně spojil se smírnou obětí Marie Julie a bude pozdvižen k poctě „první oběti“.

Bude určen za jejího duchovního vůdce... Tento slavný úkol mu zůstane i poté, co bude po smrti biskupa Fourniera v roce 1877 z Faudais přeložen.

Byl pak jmenován farářem v Pin, kde zemřel 2. května 1885. Marie Julie mu předpověděla den jeho smrti. Na jeho hrobě se udály dva zázraky, ale nevešly ve známost. ...Paní Bricardová vypráví, že její otec, mlynář z Noué u Blainu, rád rozmlouval s P. Davidem, kterého si vážil jako svého přítele: „Otec vzpomínal na mládí Marie Julie a zajímal se o všechno, co se dělo ve Fraudais...Kněží v té době přinášeli nemocným viatikum na koni. Nebylo cest, chodníky byly špatné, v době deště plné bláta. P. David a můj tatínek jezdívali spolu. Často doprovázel kněze při návštěvách ve dne i v noci. Slýchal od něho mnoho vzácných naučení. Říkal o něm, že je to člověk s velkou inteligencí a neuvěřitelnou pamětí.“


Biskup Fournier


V říjnu 1874 se Marie Julie zasvětila Neposkvrněné Panně. Zapálila dvě svíce a sklonila hlavu, když jí Matka Boží vložila na hlavu korunu z květů (které není vidět). Mezi dvěma extázemi toho dne řekla mnoha přítomným osobám, že Mons. Fournier opouští Řím po mnoha projevech přízně, které mu prokázal Pius IX. Bude nyní často u jeho trůnu. Pak vešlo ve známost, že biskup z Nantes byl jmenován asistentem papežského trůnu.

Jak napsal dr. Imbert, Fournier byl velkým biskupem, s velkou inteligencí i velkým srdcem, slovy i činy. Sledoval až do své smrti velký nadpřirozený případ, které se stal v jeho diecézi. Poslední čtyři roky svého života věnoval mnoho času zkoumání případu ve Fraudais.

Když biskup Fournier vyslechl kázání biskupa z Poitiers při příležitosti korunovace Panny Marie Lurdské, napsal mu tedy a požádal ho, aby studoval případ Marie Julie. Nedošlo k tomu.

Jeden kněz Don Cresset napsal biskupovi v Nantes 23. června 1876 a vyložil mu námitky, jaké má proti Marii Julii. Mluvil zvláště o námitkách biskupa z Liçon (Mons. Lecoq se stane nástupcem biskupa Fourniera) a biskupa Mons. Richarda a některých vlivných osobností z diecéze. Třesky plesky!

Mons. Fournier odpověděl 26. června. „Drahý monsignore, vážím si tak jako vy Dona Bessaye, ale promiňte, odmítám úsudek o Fraudais. Nezná tento případ. Víte dobře, že takový případ spadá do kompetence místního biskupa, který má autoritu a milost, aby ho posoudil. Ještě jsem nezveřejnil svůj soud o tomto případu, i když jsem se o to pokoušel. Neměním svůj názor, ani pohled, ani přesvědčení. Mons. Luçon nemá právo posuzovat případ z Fraudais, případ ani z Bois d´Haim. Jsou identické a dobře prozkoumané.. Ale to už je věc církevních hodnostářů, jestliže mají tu odvahu spojovat se s volnomyšlenkáři, kteří nakupili námitky proti extázím a milostem jako je Louise Lateau.

Svědectví Mons. Richarda není autorizované, protože události v Blain se staly až po jeho odchodu. Slyšel jen o nich mluvit takové hlasy jako od Pettelozziho, a to ještě velmi sporadicky. Je to můj úkol, nikoliv jeho! Doufám, že můj vikář De Laspiney zachová alespoň mlčení, když nesdílí můj názor: moje tolerance má své meze. Každý den mi přicházejí pozitivní svědectví ve prospěch Marie Julie. Včera se mnou o tom mluvil baron della Tour del Pin. Případ, jakým je Fraudais, nemůže nevyvolávat četná protivenství.“

Fournier pak napsal P. Davidovi 20. května 1877: „Pověřuji Vás vším, co se týká této drahé dcery. Zakazuji všem kněžím v diecézi, aby v tomto případu cokoliv podnikali a kladli jí otázky. Tím je pověřen její duchovní vůdce. Jestliže by během mé nepřítomnosti zemřela, pověřují Vás, abyste ji pochoval a zařídil všechno, co je potřeba.

 +Felix, biskup z Nantes."

V předvečer odjezdu napsal biskup faráři v Savenay: „Nemyslete si, že jsem proti Marii Julii. Věřím jí, a jsem přesvědčen, že Bůh jí dá triumfovat. Pokud jsem se mýlil, pokořím se a poslechnu svého nástupce“.


Smrt Felixe Fourniera, biskupa z Nantes


Když odjížděl do Říma, nebyl si biskup zcela jistý. Můžeme to číst mezi řádky v jeho dopisu P. Vanutellimu a zvláště Mons. Mauclerovi, faráři v Savenay.

Nedělá si iluze o svých spolupracovnících. Jak napsal dr. Imbert, v době jeho smrti rozšířili jeho protivníci zprávy, že biskupa z Nantes pokáral papež a svaté Oficium. … To bylo vyloučeno. Jak by mohl Řím provádět vyšetřování ve věci, která spadá výlučně do kompetence biskupa.

Svaté Oficium nemá naspěch. Chodí s nohama obtěžkanýma olovem. Svaté Oficium schválilo jeho postup a doporučilo, aby ihned požádal o kanonický proces. Zásadně nesnižuje biskupa a jeho názor... Má však prostředky, které používá: řeči a sdělení, která se dostanou k jeho členům. Není úředníka, který by si nenechal možnost pozdějšího rozhodnutí.

P. Pothiere vzpomíná na smutnou scénu rozhovoru biskupa s jeho vikáři a členy kapituly, kteří ho přišli pozdravit před odjezdem.

„Rád bych přijal vaše pozdravy, kdybych nevěděl, že někteří moji kněží nedbají na úctu, kterou by měl mít ke stolci, který spravuji a neštítí se ničeho, aby mi tuto službu ztrpčili. Bůh mě sem poslal a dal mi sílu a světlo. Je snad snadné konat dobro v dnešních podmínkách? Copak vás boj a úsilí biskupa nepodněcuje, abyste ho ustavičně podporovali modlitbou a zvláště velkou láskou, o jaké mluví Apoštol?“

Náš ctihodný biskup odjel z Nantes o svatodušním pondělí. Zastavil se v Paříži, kde se chtěl setkat s apoštolským nunciem kardinálem Guibertem, pařížským arcibiskupem.

Do Říma měl dorazit 24. května. Doprovází ho jeho sekretář Don Pothier. Tam se sejde s poutníky z Nantes při návštěvě římských bazilik.

1. června je se svými poutníky na audienci u papeže Pia IX. Přednese horoucí vyznání víry a vzpomíná na postavy nantských hrdinů, kteří bojovali a položili životy při obraně Svatého stolce: Lamoriciéra, Pimodana, Charretteho,Guérina.

Připomíná také svatou Kláru, která do jeho diecéze přinesla hřeb, který sloužil k ukřižování svatého Petra.

Večer po audienci cítí biskup nevolnost. Od 6.června píše P. Pothier denně dva až tři dopisy generálním vikářům Rousteauosvi, Morelovi a P. Fournierovi, biskupovu sekretáři.

7. června horečka prudce stoupá. Nemocného trápí silný katar. 8. června píše P. Pothier Mons. Morovi: „Můj milý otče, tento dopis píšu s pláčem. Horečka je velmi vysoká.“

Kardinálové Mermillod a De Falloux jsou u nemocného. P. Vanutelli zde tráví dlouhý čas. Dopis se nezmiňuje o tom, že biskup žádal zprávu o obsahu extáze Marie Julie z 20. května.

Doporučil P. Potheirovi, aby po jeho smrti neudělali Marii Julii nic zlého.

9. června nadchází konec. P. Venturi slouží v pokoji umírajícího mši svatou. Kardinál Falloux mu udělí poslední pomazání.

Dali mu na hruď jeho kříž a štólu. Mons. Daniel, Pater Vanutelli, jeho zpovědník, a ostatní bdí u něho. Nemocný všem žehná.

„Můj drahý Pethiere“, šeptá... Otče náš..... Zpovědník mu ukazuje svaté obrázky a relikvie. Chvíli poté se oči upřené na P. Pothiera zavírají naposled.

Právě v tu dobu se Pán zjevuje třikrát ve Fraudais. Jakoby chtěl osladit Marii Julii tuto bolestnou ránu.

Zjevuje se jí se čtyřmi paprsky v ruce, jeden z nich je vybledlý a zlomený,... vysvětluje jí, že paprsek představuje biskupa Fourniera. Marie pochopí, že její pastýř je nemocný, a modlí se za něho.

Podruhé jí řekne: „Hleď, tento paprsek znamená, že dobrý pastýř je mrtev“. Ale ona si to vykládá jako zprávu o uzdravení.

Pán se jí zjeví potřetí a říká otevřeně: „Nepochopila jsi. Chtěl jsem říct, že monsignore je mrtev. Povolal jsem ho do slávy. Chtěl jsem ho uchránit dalších urážek v Nantes. Pracoval dobře“.

Ráno 10. června Marie Julie zjeví svému zpovědníkovi všechny podrobnosti smrti biskupa z Nantes v Římě. Tyto podrobnosti se v dalších dnech objevily v diecézním Náboženském týdeníku.

O několik týdnů později spatří Marie Julie zlomené další dva paprsky, které označují smrt jednoho kanovníka. Dvacet dní po smrti Mons. Fouriera jí diecézní vikáři zakázali přístup ke svatým svátostem. Rozhodnutí pak schválil také nový biskup Mons. Lecoq.


Kapitulní vikáři

Smrtí biskupa skončila pravomoc jeho kapitulních vikářů. P. Rousteau a P. Morel byli zproštění svých funkcí. Moc přešla bezprostředně na katedrální kapitulu. Ta má za úkol oznámit diecezánům zprávu o smrti jejich pastýře.

Kapitula zvolila dva biskupy s mocí vést diecézi do doby jmenování nového sídelního biskupa. Noví kanovníci z Nantes požadovali, aby byli propuštěni dosavadní generální vikáři, a zvolili na jejich místo kanovníka Vincenza, kapitulního teologa, a Mons. Lespinaye, preláta sousední diecéze.

Lespinay se narodil ve Vendée, byl to vdovec, který po několikaměsíčním manželství byl vysvěcen na kněze v roku 1842 a stal se generálním vikářem v Luçonu. Byl navržen za biskupa v Nantes po smrti Mons. Jacquementa, ale tuto čest odmítl. Po třech letech se uchýlil do samoty u kostelíka Neposkvrněného Početí, který měl velmi rád.

Kapitulní vikáři jsou obviňováni, že odsoudili Marii Julii. Ve skutečnosti o tom neexistují oficiální doklady. Zdá se, že neexistují písemná obvinění ani v Římě, ani v diecézi.

Jak tedy vznikl dojem, že stigmatizovaná z Fraudais byla odsouzena církevní autoritou?

Je pravděpodobné, že v odsouzení nové úcty k „Ranám na ramenou“, která vznikla v Nantes, je také nepochybně nepřímá zmínka o Marii Julii.

Bylo známo, že rána na rameni působila stigmatizované větší bolesti než rány na rukou a na nohou. Zbožní lidé mnoho mluvili o „ráně na rameni“.

Jeden kněz z Fraudais psal s nadšením o tom, že v kostele instaloval sochu Krista s „ránou na rameni“.

Řím však nepřipouští úctu k „ráně na rameni“... tento termín není pěkný. Stačí pět ran a Božské Srdce! Byl dán pokyn odstranit sochy a spisy o této úctě a smazat podobné nápisy na zobrazeních Ježíše, který nese kříž.

Generální vikáři však všechno přešli mlčením a odvolali duchovního vůdce a zpovědníka Marie Julie. P. David napsal vysvětlení Mons. Lecoqovi, když nastoupil do Nantes jako nástupce Mons. Fourniera:

„14. června 1877, když jsem se dověděl o jmenování vikářů, ihned jsem napsal, že se vzdávám své funkce a podřizuji se jejich pokynům. 2. července mi napsali, abych si vzal dovolenou na dva nebo na tři týdny. Z Říma se dověděli, že máme zachovat dosavadní »stav« až do příchodu nového biskupa. Další dopis mě uvědomil, abych zůstal doma a už nikdy nenavštěvoval Marii Julii. Poslechl jsem bez námitek, protože jsem byl tak jako tak unaven, a požádal jsem, aby byl jmenován někdo jiný... Čekali jsme na svého biskupa.

Za měsíc dostali kanovníci zvláštní dopis s nade vše moudrými radami Mons. Salluata. Všechno prý je už minulostí a čeká se na Boží prozřetelnost.

Poslal jsem jim osobní dopis Mons. Fourniera, který byl dokladem, že jsem jednal v pravdě a zcela podle pokynů svatého biskupa.“

Chtěli tak spolu s ním Marii Julii zcela vymazat. Nicméně Mons. Lespinay se sám hájí a 26. července při slavnosti svaté Anny prohlásil jednomu biskupovi: „Věřím v nadpřirozenou a dobrou víru Marie Julie. Je to Boží projev. Bylo by však zapotřebí dát stranou všechno příliš lidské. A proto byl odvolán P. David.“

Aniž by vyčkali na jmenování nového biskupa, poslali 23 dní po smrti Mons. Fourniera Mons. Audraie s příkazem, aby Julii nebylo podáváno svaté přijímání, leda in articulo mortis.

Tento strašný příkaz platil od roku 1877 až do roku 1888. Marie Julie ležela bezmocná na lůžku... svaté přijímání bylo její jedinou potravou. Toto utrpení jí Pán předem oznámil a bylo to skutečně eucharistické mučednictví.

Nový biskup Mons. Lecoq byl jmenován koncem roku 1877 a zůstal na stolci v Nantes do roku 1892. Byla to jinak sympatická postava, ale aby uklidil obtíže s „pro a proti“, mělo zavládnout přesvědčení, že Marie Julie je hysterická žena, a to bez vyšetření a důkazů. „Všechno skončí v krabici od mýdla,“ říkal. „Když se o tom nebude mluvit, všechno v tichu skončí!“

Mons. Lecoq má tu zásluhu, že na smrtelné posteli přiznal, že byl vůči Marii Julii příliš tvrdý, a žádal ji o odpuštění. Oba kapitulní vikáři zemřeli bez svátosti posledního pomazání!

Byl to začátek velké zkoušky.

Biskup se již před svým jmenováním stavěl proti všemu, co se dělo ve Fraudais. Dříve, než přijal jmenování, požadoval, aby Don Guitteny, který byl Marii Julii nakloněn, odešel z této oblasti někam pryč. Mons. Bachelier přijal funkci zpovědníka omilostněné duše jen proto, aby ji vyvedl z omylu a  přiměl ji k uznání, že všechno je komedie.

„Zpovídal mě, a odmítal mi dát rozhřešení,“ řekla později Marie Julie Pánu.

                                >