Menu


Bergogliova ekuména mílovými kroky?

Když církev dokořán otevřela svá okna a dveře všemu okolnímu světu, domnívala se bláhově, že se setká se stejnou vstřícností jak u všech možných náboženství, tak u sekulárního světa. Proč je nakonec výsledek zcela opačný? Protože se při svém plánu opírala nikoliv o Boha, ale o člověka, a neprojevila se ve vší své vznešenosti, blahodárnosti a spásné síle, ale v žalostné slabosti instituce, která zradila samu sebe a vnitřní zdroje své přislíbené nepřemožitelnosti. Dala se ve skutečnosti do služeb nepřátelských mocností. Trpí slepotou z podvýživy, nedostatkem milosti a postrádá vedení Ducha Svatého. O tom všem byla již řeč na jiných místech těchto stránek. Nyní nezbývá, než sledovat výsledky tohoto zbloudění v naději, že to přispěje k probuzení, než bude nenávratně pozdě.

Myslí si někdo, že lidé tohoto světa nemají ponětí o tom, jak hluboké jsou rozdíly mezi katolickou církví a jejím na tisíc střepů rozdrobeným protestantským padělkem, mezi pravým náboženstvím a jeho světovými pohanskými odvary? „Ekumenické“ sbratřování s kýmkoliv ji ve skutečnosti připravuje o zbytky respektu a úcty. Proč by měli lidé ještě pokládat za svaté a nedotknutelné něco z toho, co jim dosud jako takové předkládala, když tato církev uvnitř sama zpochybňuje, co jí bylo dříve svaté a nedotknutelné, a co bylo po tisíciletí jejím nejdražším pokladem, ozdobou a sílou?

Pokud se někomu zdá, že slova o zpochybňování a předpovězené ztrátě víry jsou přehnaná, může si porovnat, do jaké míry vybledla za posledních padesát let sama podstata víry. V důsledku systematické a plánovité modernistické infiltrace veškerého katolického školství od univerzit, kněžských seminářů až po katechismus pro děti a mládež zaujala své místo nikoliv formace, ale deformace víry a svědomí a tento proces trvá systematicky již půl století. Kam tato deformace spěje, mohou nám posloužit jako příklad sami kardinálové svaté římské církve jako Maradiaga nebo Kasper se svými absurdními návrhy na přestavbu svátosti manželství. Oba jsou předními sloupy papeže Františka.

Ostatně máme zde čerstvou konkrétní ukázku, jak nejvýš postavená osoba, která vystupuje jako hlava církve, sama její tisíciletou víru nahrazuje svou vlastní ideologií. Jaký závěr musí i laický pozorovatel vyvodit z vystoupení současného „papeže“ na evangelikálním shromáždění v italské Casertě? Že je to vlastně úplně jedno, k jaké sektě nebo náboženskému spolku se kdo hlásí. Hlavně když se naučí říkat „Pane, Pane“ a především „nezůstává stát“, tedy netrvá zkostnatěle na tom, co kdysi platilo, ale dnes už se nemá pokládat za aktuální!

                                                   

Ať už věří onen letniční houf v to či ono, každý z účastníků mohl odcházet z tohoto setkání s papežem Bergogliem zcela spokojen a bez nejmenších obav, že by se se svou subjektivní, údajně přímo a osobně Duchem Svatým zjevenou vírou nacházel na nesprávné cestě. Navíc svou kritikou na adresu svých „stojících katolíků“ katolický papež takřka varoval před pomyšlením obrátit se k jediné pravé církvi. Podobně jako ve své exhortaci i zde předvedl František svou originální účelovou „exegezi“ Písma svatého, když bez uzardění označil výslovně vznik nových sekt a denominací za dílo Ducha Svatého.

Vůbec mu přitom nevadí, že u svatého Pavla nenajdeme ani náznak nějaké nejdříve Duchem darované „plurality církví“, která by pak od něho ke své existenci potřebovala ještě jako další zvláštní dar „smířenou různost“. Apoštol mluví vždy o jedné jediné církvi, ve které se mohou projevovat jen rozličné konkrétní dary, ovšem přímo podmíněné právě oním Kristem založeným jediným tělem. „Smířená různost“ nikdy nepatřila do slovníku apoštolů ani církevních Otců. Tento převzatý a zcela cizí termín je ve skutečnosti tučná návnada, za kterou se skrývá eufemické označení cíle, ke kterému přesně směřuje zničující plán masonerie. Označit Ducha Svatého za autora takových nesmyslů není ovšem vůbec možno bez rouhání a ztráty pravé víry.

Kdyby se „nejvyšší pastýř církve“ na své publikum díval nikoliv očima propagandisty, ale očima víry, musel by před sebou vidět shromáždění nešťastníků, kteří byli vyvedeni z jediného ovčince na vyprahlou pustinu. Tito lidé žijí v těžkém náboženském bludu, a přitom jsou si až příliš jisti sami sebou. Jsou nesmírně ochuzeni, můžeme říct ožebračeni, pokud jde o prostředky spásy, ale přitom si osvojili praktiky, které je vystavují velkému nebezpečí osudového sebeklamu. Papež s oblibou dává najevo své pohoršení nad hmotnou bídou, ale jeho první povinností jsou skutky duchovního milosrdenství. Nejpřednější projev milosrdenství církve a úkon lásky je říci každému člověku, jak se věci mají, říci mu nevývratnou a nevyhnutelnou pravdu o jediné a nenahraditelné cestě k spáse. Svatou povinností pastýře je dbát o to, aby zůstalo zachováno vědomí toho, co je správné a co je špatné. To patří k základnímu poslání církve. Boží stvořitelská činnost začíná oddělením světla od temnot. Spása našich bratří nezávisí na naší pohotovosti k dialogu, nýbrž hlásání nevybledlé a neporušené pravdy.

Fórum letničního sboru v Casertě však bylo pro Františka vítanou příležitostí dát najevo, co mu leží na srdci: pokročit ve svém úsilí o zařazení Kristovy církve do onoho jednoho těla nové celosvětové církve, jejíž chrám se už pyšní v Astaně.

Letniční hnutí je rakovina, která se podmaňujícím způsobem ujala právě v Jižní Americe a soustavně decimuje tamější církev. Je to proud, který odmítá institucionální církev a nahrazuje ji krajním subjektivismem zpečetěným velkým sebevědomím živeným údajnými charismaty. Letničních je dnes již 470 mil., s evangelikály je jich na 600 mil. a tvoří dvě třetiny protestantů a třetinu křesťanů na světě. Je to ten nejúspěšnější převlek, jaký si Nepřítel pořídil, aby dosáhl svého cíle. Letniční sekty jsou pro masonerii odrazovým můstkem, odkud usilují paralyzovat katolickou církev, hlavní překážku plánů jednotné světové církve. Pastoři, s nimiž se František tak rád schází, nejsou nějací náhodní přátelé, ale dávní spolupracovníci na této jejich společné frontě, před kterými dokonce pokleká s předstíranou pokorou, aby přijal jejich „požehnání“. Byly to právě tyto argentinské sekty, které s největším nadšením vítaly jeho volbu papežem.

                                              

To, co je přitom nejvíce zarážející, není jen toto papežovo perfidní vystupování, ale naprostá laxnost a pasivita celého jeho dvora i ostatní církve k jeho svévolnému počínání. Je to neklamné znamení, jak dokonale se ujala vláda falešného proroka a jak rychle pokračuje vnitrocírkevní destrukce.

Mějte se na pozoru před falešnými proroky!

Viz také: Ekumenické vymývání mozků