Dopis z nejchudší země světa
21. listopadu 2017
Rodina karmelitánů Bouaru ve Střední Africe
I v nejchudší zemi světa mohou růst nečekané plody
Dopis misionáře ze země, kde válka ještě neskončila, ale kde nescházejí svědectví víry
Jak si stojí Středoafrická republika? Zdálo se, že válka skončila, ale bohužel, není tomu tak, alespoň ne všude. Relativně klidná je situace v Bangui – i když ani zde nescházejí případy násilí. Uvnitř země je obraz velmi rozmanitý. Od konce května skupiny rebelů, které není vždy možno identifikovat ani co do původu, ani co do důvodů, mají na svědomí smrt stovek lidí, vypálené domy a tisíce utečenců do různých měst a obcí. Tento stav trvá už velmi dlouho. Je zde riziko, že si lidé zvyknou na válku, jakoby byla nevyhnutelná.
80% území je ještě de facto okupováno nebo kontrolováno rebely, kteří stanoví zákony místo státu, který jakoby nechtěl slyšet o jejich přítomnosti. Nepřítomnost státu v zónách odlehlých od hlavního města byla jedním ze dvou motivů války v roce 2013. Nebylo by dobré to přehlížet. Volba nového prezidenta, silná přítomnost OSN, hojná podpora od mezinárodních společenství se jevily jako vhodná příležitost obrátit stránku. Ale dosud se tak nestalo. Výsledky zklamaly očekávání. Nepodařilo se nám udělat krok vpřed. Dokonce jsme asi udělali krok zpět.
Podle poslední zprávy OSN je Středoafrická republika na 188. místě ze 188 států na žebříčku lidského rozvoje. Jsme tedy nejchudším státem světa. Středoafrická republika již dříve figurovala na dně. Poslední roky strávily i malé rezervy, které už zde byly. Umístění je nejvýmluvnějším údajem o situaci v zemi.
Za této situace nechybí důvodů k pesimismu a ztrátě odvahy. Ale z takového postavení není možné nic jiného než postoupit výše. Je neužitečné pokračovat v obviňování nepřítele, který nebyl nikdy jasně označen, nebo očekávat někoho, kdo by jako kouzlem změnil situaci. Zázrakem by bylo, kdyby tak učinili sami Středoafričané kolektivním úsilím z lásky ke své vlasti.
Naštěstí Karmel je na tom o něco lépe a nescházejí dobré zprávy. Září a říjen byly měsíce bohaté na události. Ráno 6. září sedm mládenců, dva domácí a pět z Kamerunu, zahájilo v klášteře sv. Elie v Bouaru svůj roční noviciát. Byl mezi nimi i Aristide, náš neúnavný postulant, ošetřovatel z celodenní služby nemocným, zraněným a především těhotným z našeho utečeneckého tábora. Utečenci nyní naštěstí odešli, jinak bychom museli vyvěsit oznámení: „Je nám líto, ale porodnice je zavřená, protože Aristide už tu není. V případě porodu je nejlepší pospíšit do nejbližší nemocnice.“
V poledne téhož dne jiní tři mládenci, dva z Kamerunu a jeden od nás na závěr ročního noviciátu složili časné sliby. Dva z nich se stanou nyní členy našeho Karmelu.
21. října v našem kostele v Baoro fráter Christo složil slavné sliby a stal se členem karmelské rodiny. Již sedm roků jsme neměli slavné sliby, proto si dovedete představit naši radost. Příští den v katedrále v Boua přijal bratr Christo jáhenské svěcení a bratr Odilon kněžské svěcení. Další den večer v kostele našeho malého semináře v Bouar-Yolé slavil novokněz svou první mši svatou. Je to velké povzbuzení pro všechny, kdo jsou ještě na cestě.
Novinka je také v Karmelu v Bangui. Otec Mateo – po čtyřech hrdinských letech strávených v Bangui v době války – byl poslán do naší misie v Bozoum. Na jeho místo nastoupí bratr Christo. Nových čekatelů na noviciát, o které pečuje otec Mesmim, je sedm. Studentů je celkem devět, sedm ze Středoafrické republiky a dva z Kamerunu.
Před několika týdny jsme navštívili hřbitov u St. Paul de Rapides, nejstaršího chrámu ve Středoafrické republice. Je to nejposvátnější místo v zemi. Zde začala 1894 evangelizace díky francouzským misionářům. Přijeli z Brazaville do tehdy ještě malé vesnice po řece Oubangui. Mnozí z těchto misionářů zemřeli v mladém věku po několika měsících pobytu jako oběti tropických nemocí. Jejich těla odpočívají na tomto hřbitově.
Když myslím na tyto hrdiny z jiné doby, pozoruji své mladé spolubratry. Pochovaní hrdinové ani neměli odvahu si představit, jaké plody vzejdou z jejich semene, které padlo do této půdy, aby Střední Afrika poznala evangelium. Jsou to zatím jistě plody nezralé. Některé se mohou oddělit od stromu a uzrávat jinde. Pokud jde o mne, nehodného nástupce těchto hrdinů, nečekané moje štěstí je pozorovat, jak toto semeno roste, i když je postihlo mnoho škod.
Otec Federico, Tempi
