Menu


Don Luigi Villa (3)

Don Villa a Bescia

Těžká situace, ve které se ocitli rodiče, přiměla dona Villu, že přijal inkardinaci ve své diecézi u Mons. Gianbattisty Bosia. Doporučil mu to státní sekretář kardinál Tardini. Byla to inkardinace přísně tajná. V pracovně arcibiskupa byl přítomen jen jeho sekretář Mons. Antonio Stopani. Ale Mons. Bosio se souhlasem Říma a místního biskupa umístil dona Villu do Brescie.

15. září 1962 totiž otevřel don Villa v Brescii na Codolazza di Concesio formační dům pro řeholní sestry pod titulem Dělnice Neposkvrněné Panny Marie. Dílo se zrodilo pod patronací Mons. Bosia.

Stařičký biskup z Brescie Mons Giacinto Tredici zemřel v roce 1964 a vystřídal ho Mons. Luigi Morstabilini.


Biskup Luigi Morstabilini

Nový biskup slíbil 12. prosince 1964 Mons. Bosiovi, že v krátké době vystaví schvalovací dekret institutu. Totéž slíbil za tři dny donu Villovi. 2. února 1965 přijal don Villa určité omezující podmínky týkající se externích povolání. 4. února ujistil Morstabilini Mons. Bosia, že dekret je „zajištěn“; 7. února navštívil Mons. Morstabilini farnost, ve které se institut nacházel, a poctil dona Villu svou návštěvou. 18. května po rozhovoru s Mons. Morstabilinim ujistil Mons. Bosio dona Villu, že schvalovací dekret bude co nevidět vystaven. Ale 1. července 1965 obdržel don Villa dopis z kurie v Brescii, ve které ho biskupský legát informoval o odmítavém postoji komise ve věci schválení institutu.

Dotčen tímto nepřátelským postojem a dvojakostí oznámil don Villa Mons. Bosiovi, že hodlá požádat o inkardinaci v jiné diecézi. Biskup byl z toho rozmrzelý a odpověděl: „Nedělejte to, nedělejte to kvůli mně!“

Situace však přiměla trpělivého a dobrého Mons. Bosia k rozhodnému kroku.

„Tak dost“ – řekl donu Villovi. „Konec konců tvým biskupem jsem já. Když nejsou schopni pochopit moji ohleduplnost a lásku, zajedu do Říma a napíši ti.“

4. prosince 1965 napsal Mons. Bosio donu Villovi: „Drahý otče, můžeš oznámit svým dcerám, že Neposkvrněná vyslyšela moje a jejich prosby. Protože jsem viděl, že v Brescii se nic nehýbe, navštívil jsme kardinála Piero Palazziniho...“ Dopis končil slovy: „.... nemám sice v Římě razítka kurie, ale můžete oslavovat „založení“ o svátku Neposkvrněné. „Dokument vám pošlu co nejdříve.“

8. prosince 1965 předal Mons. Bosio donu Villovi „Dekret“, který kanonicky schváluje institut „Dělnic Neposkvrněné Panny Marie“.


Dům Dělnic Neposkvrněné v Brescii

20. května 1967 byl institut přemístěn do města na ulici Galileiho 121 v Brescii, kde je dodnes.

Několik dní nato, 25. května 1967 však Mons Gianbattista Bosio zemřel.

Don Villa nevěděl vůbec nic o nějaké nemoci nebo jiném zdravotním problému, který by naznačoval možnou biskupovu smrt. Ještě několik týdnů před smrtí řekl Mons. Bosio Villovi: „Až půjdu do důchodu, chtěl bych žít u tebe v institutu.“ Sestry byly nadšeny při pomyšlení, že budou mít mezi sebou tak významnou a slavnou osobnost.

Když Mons. Bosio zemřel, byl don Villa právě v zahraničí. Ihned po návratu se odebral do Chieti ke hrobu zesnulého, aby se zde pomodlil.


Mons. Loris Capovilla

Novým biskupem v Chieti a tedy přímým nadřízeným dona Villy se stal Mons. Loris Capovilla, jeden z nejzavilejších nepřátel P. Pia, bývalý sekretář Jana XXIII. a někdejší osobní sekretář Pavla VI. v letech 1963 – 1967.

Don Luigi se za ním ihned vypravil, aby s ním promluvil. Místo aby s ním nový biskup projednal otázku jeho inkardinace, snažil se ho více než hodinu přesvědčit, aby nepsal články proti komunismu, protože, jak řekl, sovětský komunismus zvítězí a bude třeba uzavřít pakt s Moskvou!

Smrtí Mons. Bosia se don Villa ocitl jako v kleštích: na jedné straně bývalý Montiniho sekretář Mons. Capovilla, na druhé straně biskup v Brescii Mons. Morstabilini.

Mons. Capovilla žádal dona Villu, aby se inkardinoval v Brescii, zatímco Mons. Morstabilini naléhal, aby zůstal v Chieti a pokračoval ve svém díle v Brescii, ujišťoval ho o své důvěře a úctě a radil mu, aby počkal, až čas dozraje.

14. února 1968 si don Villa v dopise generálnímu vikáři v Berscii Mons. Pitro Gazzolimu posteskl na „nedostatek inteligence a upřímnosti“ Mons. Morstabiliniho a na jeho licoměrnost a referoval o dvou dopisech, které to dokládají:

V jednom svém listu, který biskup napsal po schválení institutu v Římě 8. prosince 1965, se tento biskup omlouval, že nemohl tento dekret vystavil on sám, ačkoliv takový byl přece jeho úmysl, a obviňoval kuriální komisi, že mu v tom zabránila.

V druhém dopise adresovaném jednomu faráři v Bergamasco tvrdil tentýž biskup něco zcela opačného: uznává, že don Vila dekret získal, ale píše, že pokud by to záleželo na něm, nikdy by takový dekret neschválil.

V září 1968 dostal don Villa od generálního vikáře v Chieti Mons. Marinise „ultimatum“, aby se dal do konce roku inkardinovat v Brescii.

5. prosince 1968 se don Villa rozhodl napsat dopis kardinálu Pietro Palazzinimu a informovat ho o všech těchto manévrech, které měly „ohrozit“ institut sester, který založil.

Toto všechno jsou však teprve začátky intrik „nepřátel“ dona Villy, kteří nikdy nejednali čestně a otevřeně, ale vždy za zády, s podlostí a neštítili se žádného prostředku, ani pokusů připravit ho o život.

Začátek křížové cesty

Doba, kdy se v posledním období pontifikátu Pia XII. donu Villovi dostávalo ve Vatikánu vždy dobrého přijetí, byla zkrátka pryč a nastala doba izolace a pronásledování.

Pouto vlídné přízně Pia XII. náhle vystřídala zášť a nevraživá politika, kterou je možno vyjádřit heslem: „ignorujte ho a dejte ho ignorovat!" Uvedu dva příklady, které demonstrují toto odlišné jednání.


Jednoho dne požádal don Villa andělského Pia XII. o audienci. Ihned ji obdržel. Přijetí se konala ve velkém sále, kde bylo mnoho osob. Papež si zavolal dona Villu k sobě a po krátké výměně slov ho vzal za ruce a objal, aby tak přede všemi projevil, jak si váží tohoto kněze, kterého tajně pověřil těžkým úkolem, jakým nebyl pověřen žádný jiný kněz.

Jak odlišné, přímo opačné bylo setkání dona Villy s Pavlem VI.!

14. června 1971 jedna sestra z institutu Dělnic Neposkvrněné Panny Marie Natalina Ghirardelli byla přijata v soukromé audienci Pavlem VI., který jí chtěl gratulovat a poděkovat za portrét, který mu namalovala a věnovala k 50. výročí jeho kněžství (1970).


Portrét od sestry Nataliny

Don Villa sestru jako její představený doprovázel. Od vstupu do salonu, kde papež seděl, konstatoval don Villa, že Pavel VI. všechnu svou pozornost věnoval výlučně řeholnici, hleděl na ni jako zamilovaný, stále ji obdivoval a tiskl jí ruce po celou dobu audience. I když don Villa stál těsně vedle sestry, papež na něho nepohlédl ani na jediný okamžik. Na gesto, jímž chtěl don Villa věnovat papeži některé své knihy, reagoval Pavel VI. tak, že aniž by se na něho vůbec podíval, pokynul levou rukou sekretáři Mons. Pasqualu Macchimu, ale pro kněze nenašel ani jediné slovo. Na konec rozhovoru věnoval Pavel VI. sestře růženec. Donu Villovi jen podal krabičku s růžencem bez jediného pohledu. A takto se choval papež až do okamžiku, kdy se sestrou vyšli z místnosti.

 

Při této příležitosti don Luigi pochopil, že toto nevysvětlitelné jednání papeže Montiniho znamená pro něho počátek křížové cesty. A tak se také stalo.

                                   <                 >