Menu


Don Elia: Něco jako Lutherova apologie

                                                               10. 3. 2017

Že by virus napadl i mne? Doufám, že ne. Je však třeba zkompletovat obraz s důrazem na situaci církve v době protestantské revoluce. To znamená nutně potvrdit negativní soud o tzv. reformátorech (soud, na kterém jako katolíci jsme nuceni trvat ve shodě s Magisteriem). Poslouží to k tomu, abychom si současně uvědomili nebezpečí, jakým jsme vystaveni i dnes. Souřadnice, po kterých se budeme pohybovat, jsou v podstatě dvě: jedna v rovině intelektuální (ona negativní teologie) a jedna v rovině morální (zkaženost u kléru i věřících).

Pozdní scholastika byla z velké části degenerovaná intelektuální „hrou“ odtrženou od reálného křesťanského života a její sofistika nepřispívala k posvěcování duší, ale spíše k jejich vzdalování od pravého cíle. Nominalismus redukoval teologii na verbální konstrukce odtržené od předmětu víry a otevřel cestu k libovolnému chápání Boží vůle a spravedlnosti, zdroji hlubokého neklidu. Lutherovy úvahy o Boží spravedlnosti byly zřejmě ovlivněny touto kulturní a duchovní atmosférou. Člověk s dobrým duchovním základem, který se ocitá v obtížné situaci chápání Boha, ví, že problém nemůže spočívat v nauce církve, nýbrž v jejím chápání, a proto usiluje ve světle Ducha Svatého toto chápání napravit.

Církev se na vrcholu renezance ocitla v nejhlubším historickém úpadku. Neznalost, amorálnost velké části kněží, jak vyplývá z pastoračních zpráv, dosahuje stupně, nad jakým užasneme ještě dnes. Velká část diecézí trpěla tím, že je biskupové zanedbávali a žili raději v zábavách dvorů, přičemž papežský dvůr byl v rafinovanosti mezi evropskými na prvním místě. Profánní a prohnaný duch ovládl celé západní křesťanství počínaje jeho hlavou. Radikální náprava se stala absolutně nevyhnutelnou a odevšad se po ní volalo. Jelikož hierarchie k tomu zůstávala poněkud hluchá, probudil Duch Svatý nové biskupy, zakladatele řádů, kteří se po svém vlastním obrácení dali do díla obnovy s velkou horlivostí a zápalem. Stačí jmenovat ty nejzářivější příklady: sv. Karla Boromejského a sv. Ignáce z Loyoly.

Luther bohužel nenastoupil tuto cestu. Jestliže však Boží Prozřetelnost dopustila tak velké zlo, jakým byla jeho revoluce se svými strašnými důsledky, bylo to proto, aby církev byla dovedena k poznání, které přineslo svolání tridentského koncilu a s ním zázračnou obnovu duchovní a pastorační, která jí vtiskla zvláštní charakter do dalších staletí.

Tato úvaha rozhodně neslouží tomu, abychom rehabilitovali to, co samo v sobě zůstává tím nejhorším k dějinách církve. I zde je však možno aplikovat  princip, pro který Bůh, když se setká u jedné části lidí se zarputilým odporem, využije těchto extrémních situací, které i když nejsou samy v sobě vůbec dobré, aby posloužily jako prostředek k jejich překonání.

Když si to uvědomíme, musíme konstatovat, že podobné zhoubné efekty přináší rovněž v současné epoše špatná teologie, která si pohrává se slovíčky často nepochopitelnými a zneužívá je, jak je tomu v našem případě, jako nástroj rozvratu. Zesvětštění církve je zřejmé všem, přičemž mám na mysli spíše onen obrovský církevní byrokratický a organizační aparát, který se věnuje ryze pozemským věcem, samozřejmě politicky korektním. Takové přilnutí k horizontům tohoto světa, k jakému došlo, je mnohem horší zrada než demoralizace hierarchie v XVI. století, nemluvě o hrůzné demoralizaci, která se za vatikánskými hradbami nerušeně rozmohla a nad jakou by kuriální prelát z doby před 500 lety zbledl.

Nejvíce překvapuje skutečnost, že tato degenerace nachází přijetí v katolickém domě právě v té podobě, jaká je příznačná pro někdejší falešnou reformu. Lutherův převrat spolu s přesunem k člověku jako středobodu, příznačnému pro humanismus, je startovním východiskem moderního subjektivismu; není to náhoda, že zastánci modernismu ho tak zarputile brání. Takto pojatá Lutherova víra už není přilnutím intelektu pod vlivem vůle a milosti k pravdě Bohem zjevené, nýbrž je to ryze voluntaristický akt, kterým člověk přesvědčuje sám sebe, aby věřil, že je spravedlivý. Stručně řečeno, je to víra ve svou vlastní víru, je to vytoužená jistota zbavená jakéhokoliv objektivního základu. Touto cestou se v subjektivní rovině může stát pravdou jakákoliv věc, i ta nejabsurdnější. Už zde není realita, která skutečně platí, ale jen to, po čem dychtím, aby to bylo, bez ohledu na fakta. Jak přitom skutečně žiji, je pak už vedlejší.

V historických protestantských komunitách, stále více hubnoucích, se víra vytratila a byla nahrazena mylnou humánní ideologií, která nadále používá některé termíny z křesťanské tradice, ale bez vztahu k jejich původnímu obsahu. My je nyní následujeme velkými kroky stejným směrem k oné sebevraždě církve, o které předpovídal kardinál Pacelli, že jejím výsledkem budou změny v liturgii, v nauce a v morálce. Všechno toto nemůže být plodem pouhého bludu, nýbrž je to nutně efektem plánovité strategie. Dnes dochází k plné zralosti proces historické a teologické mystifikace, která pohlíží na Lutherovo myšlení a metodu jen z pozitivního úhlu a přisuzuje mu s totalitní arogancí, jakoby bylo jedinou autorizovanou verzí spásy samotné církve.

Pýcha, s jakou se Luther nestoudně vyvyšuje nad Písmo, Tradici a Magisterium a soudí je podle vlastních domněle vyšších znalostí, je typickým výrazem gnostického jednání, ale v poslední analýze prozrazuje přesně matici, která je společná pro všechny hereze. Padlý anděl, i když poražen z Kříže, dělá poslední pokus jak strhnout s sebou co největší počet duší. Dospěli jsme k závěrečné bitvě, ve které se protivník z božského dopuštění dostal do samotného srdce našeho pole. Neví však, že tímto způsobem nesmírně ulehčuje práci tomu, kdo připravuje Boží příchod pod vedením nebeské Velitelky: služebníci ďábla totiž při své víře ve vítězství neprozřetelně odložili masky; nyní je můžeme identifikovat bez stínu pochybností a svolávat na ně spravedlivý trest. Pokud se neobrátí, budou následovat toho, jehož podporují, na stejné místo.

Don Elia Chiesa e post concilio