Menu


Dialog jako hereze

Víme, jak se dnes trvá na dialogu: dialog mezi katolíky, dialog s Bratrstvem, dialog s nekatolíky, mezináboženský dialog, dialog s nevěřícími.

Když se však podíváme na Kristův příklad, vidíme ho v prudkých sporech s farizeji, zákoníky a kněžími a slyšíme z jeho úst i nejostřejší výrazy, jimiž je obviňoval, že jejich otcem je ďábel, že zemřou ve svých hříších, hrozil jim Božími tresty, obviňoval je z pokrytectví, pýchy, lži, nevěrnosti vůči Mojžíšovi, že trvají jen na lidském podání, obvinil je z krutosti, nespravedlnosti, vražd a nevěry a adresoval jim i takové tvrdé nadávky jako: „zmijí plemeno“ a „obílené hroby“ a mnoho jiného.

V dnešním běžném podání je Kristus téměř vždy představován pouze jako milosrdný, odpouštějící, něžný a soucitný, je ke všemu otevřený, ohleduplný k hříšníkům, trpělivý, ke všem snášenlivý, dbá jejich potřeb, především pokud jde o maličké, slabé, o ženy, trpící, chudé, pomáhá jim jako divotvůrce. Toto všechno je pravda. Ale všechny tyto skutečnosti je také možno použít k instrumentalizaci a k představování aktuální idylické a přeslazené lidumilnosti, která před několika desetiletími vnikla do církve a prezentuje se jako duch 2VK.

Často je představován jen pohodlný Kristus ad usum delfini, z aspektu milosrdného a nikoliv také přísného Krista, kárajícího a protiřečícího.

Eschatologický Kristus, Kristus jako soudce, který zatraceným říká: „Pryč ode mne, prokletí, do věčného ohně, který je připraven pro ďábla a jeho anděly“ (Mt 25,41), to vše je dnes v běžném hlásání zamlčováno, jako by nic takového nebylo, nebo podle aktuální modernistické exegeze je to pouhý pozůstatek starozákonní mluvy. Kristus prý všechny zachraňuje a nemá žádné nepřátele. A přesto evangelia, církevní tradice a světci mluví jasnou řečí ve zcela opačném smyslu.

Všeobecné znevažování Krista není moderní pokoncilní exegeze, nýbrž hereze

Používání takové neoprávněné diskriminace Krista a znevažování nepohodlných textů není moderní pokoncilní exegeze, nýbrž hereze, jak to vyjadřuje už samotný tento výraz airesis – který znamená svévolnou neodůvodněnou volbu.

Mohli bychom se moderního smýšlení zeptat: Mohl by Kristus bez těchto polemik a neústupnosti přivodit na sebe tolik nenávisti jen svým přehnaným sebevědomím, jen kvůli veřejnému pohoršení, nedodržováním velmi oceňovaných tradic, mohl by se tak bouřit a především urážet vrchnost? Nemá „neštěstí kříže“ připisovat sám sobě? Proč se nezachoval jako Buddha, který se v klidu dožil 80 let? Moudří hinduisté nezastávají takový postoj jako Kristus. Jistě, uctívají Buddhu, ale akceptují různá náboženství a rozličné formy absolutna.

Otázka, jak se Kristus choval ke svým nepřátelům, je pro modernisty tabu

Otázka, jak se Kristus choval ke svým nepřátelům, přivádí modernisty do rozpaků, a proto je pro ně tabu. Z toho důvodu dělají, co mohou, aby jim nebyla kladena. Nás však tato otázka právě zajímá, abychom následovali jeho cestu k dokonalosti.

Především uznáváme smysl a nutnost sporů, které Ježíš vedl. Je to nezbytná součást jeho poslání, aby plnil vůli svého Otce. Ježíš byl také učitel a vychovatel a dobrý mistr a vychovatel nemůže postupovat jinak, než že své žáky a děti koriguje, když je třeba, také kárá.

Ani Ježíš nemůže postupovat jinak, než že je brání před podvodníky a falešnými učiteli a těmto podvodným postavám hrozí. Někdy je k tomu nutná velká přísnost. Když se tito nepřátelé nemíní zamyslet a obrátit, je třeba jim také pohrozit. Pokud jsou tak pyšní, že se vůbec nezaleknou, tím hůře pro ně. Jejich porážka bude o to tvrdší. Také tyto extrémní metody mohou mít dobrý účinek a vést k tomu, že to jejich působení alespoň omezí, jak to vědí všichni velcí učitelé a vychovatelé v lidských dějinách.

Kristus neřekl o sobě nic jiného než pravdu, a to vše s tím záměrem, aby lidstvo zachránil

Je pravda, že Kristus iritovat a zavdával příčinu k pohoršení, protože si nárokoval vlastnosti, které přísluší Bohu. Je pochopitelné, že takové jednání z ryze lidského hlediska by bylo bláznovstvím a formou nejvyšší pýchy. Ale Ježíš, který byl skutečně Boží Syn, nemluvil nic sám od sebe než pravdu, a přitom je důležité, že tak činil nikoliv z vlastní pýchy, ale jedině proto, aby přinesl lidstvu záchranu. Jen Bůh může být Spasitel celého lidstva a tato spása spočívá v tom „uznat Božího Syna a toho, který ho poslal“.

Přiměřená přísnost nemá nic společného s iracionálním a vášnivým výbuchem hněvu, nýbrž vyplývá z lásky a spravedlnosti. Je proto zcela nemyslitelné, jak někteří zcela nesmyslně říkají, že Ježíš byl vůči nepřátelům „zaujatý“ a že je urážel, jakoby Boží Syn se mohl zapomenout  a nekontrolovat svá slova. Naopak, Kristus používá toto své silné a energetické jednání – onu ctnost, kterou evangelium nazývá „parresia“ – při plné kontrole svých emocí, při naprosté duševní vyrovnanosti jen k blahu těch osob, které kárá. Přesně takový byl ostatně styl proroků.

Chceme-li být Božími dětmi, musíme odporovat bludům a hříchům světa

Kristus řekl jasně a zřetelně, že kdo chce být jeho učedníkem a spolupracovat na záchraně světa, musí mít odvahu jasně ukazovat svou identitu Božích dětí tím, že se staví na odpor bludům a hříchů tohoto světa i za cenu, že se budeme jevit jako jediní spravedliví.

Z toho plyne poslední důsledek: musíme klamnou, neúčinnou a dvojsmyslnou kulturu dialogu našich dnů korigovat. Vzít vážně Kristův vzor. Vůbec není křesťanské, jestliže se pod pláštěm přátelství a tolerance skrývá oportunismus a jeho falešná hra, která není důstojná pravých Kristových učedníků.

Chceme-li opravdu o sobě tvrdit, že jsme jeho učedníci, pak musíme s lidmi dnešní doby mluvit, je li třeba, i tvrdými slovy, i když hrozí nebezpečí, že se vystavíme pronásledování, třeba i za cenu života. Kdyby se Kristus spokojil s tím, že bude jako Buddha, nebylo by Mysterium crucis, cesta a záruka naší věčné spásy.

Giovanni Cavalcoli OP   Persona e Libertà

P. Giovanni je vicepostulátorem v procesu blahořečení českého dominikána Tomáše Týna OP (1950-1990).