Menu


Dělá, na co nemá právo

Papež František mění církev

Ta je z velké části již změněna a postupuje v tom každý den stejnou cestou. Ostatně vyhlásil to již na začátku a dodal, že to chce dělat takovým způsobem, aby již nebylo návratu.

Je prvním papežem v dějinách, který takto smýšlí a jedná: nikdo se dosud neodvážil vystoupit s projektem tohoto druhu.

Dává najevo s velkou jistotou, že má k tomu právo: říká, že „pouze“ rozvíjí a prohlubuje znamení a ideje 2. vatikánského koncilu, ale ví velmi dobře, že „znamení“ nic neříkají a „ideje“ tím méně. Je to pouhý vzduch, slova vějičky, jimiž si již půl století posluhují modernisté, aby prosadili v církvi své heretické novoty.

Je pravda, že se odvolávají na koncilní dokumenty, ale v žádném koncilním dokumentu nejsou vyjádřeny koncepty, jaké on a jeho akolyté provádějí. Odvolávají se na blíže nedefinovaného „ducha koncilu“, kterým jistě není Duch Svatý, tj. poznání vylité shůry, ale všechno možné výlučně lidské,v podobě tak zamlžené a proměnlivé, že je z toho možno vyvozovat cokoliv, včetně naprostého opaku.

V žádném případě se zde nejedná o intelektuálně čistou a poctivou operaci; není poctivé říkat, že když chci změnit církev, že tím „rozvíjím“ koncil, protože koncily nejsou určeny k rozvíjení, ale k aplikaci, a to nikoliv znásilňováním jejich smyslu bez rozšiřování jejich obsahu, nýbrž jedině realizací přijatých záměrů bez jejich deformace. Pokud k ní přesto dochází, pak se jedná o nějakou psychologii nebo sociologii, nebo co horšího, o spiritismus: je to snaha dopídit se spekulacemi, co skutečně chtěli koncilní otcové říct a provést, překrucovat výslovný smysl jejich slov a dokumentů, které čteny nezaujatě neříkají to, čeho se zachtělo současným modernistům.

Je evidentní, že v některých koncilních dokumentech jsou stopy zednářství, a to také zednářství židovského, B´nai B´rith, a je evidentní, že z nich dýchá atmosféra epochy´68, nasycená dychtěním po novotách, nezřízeném liberalismu, poznamenaném nesnášenlivostí k posvátné Tradici, která je pro katolíky spolu s Písmem svatým zdrojem Zjevení, a tedy stěžejním sloupem Církve; v žádném případě tam není ani řádek, natož stránka, která čtena v dokonalé harmonii a s věrností Církvi by vyzývala ke zcela novým věcem, tak převratným, že vyžadují nezvratně změnit zcela tvář Církve.

Církev je nevěsta Kristova: odkud se vzala záminka ke změně její tváře?

Má se snad podrobiti plastické operaci, jako to dělá spousta dnešních žen? A právě toto by chtěl provádět modernistický klérus s největším úsilím, největší pohotovostí, netrpělivostí a vytrvalostí, které mají v sobě něco ďábelského. Volíme tato slova s největší pozorností, aniž bychom se poddávali pokušení rozvíjet představy ze záliby v polemice.

Modernistický klérus podrobuje Církev celé řadě řadě chirurgických zásahů ke změně její tváře, jejího těla, její identity. Je schopen odstranit všechno to, co se mu jeví jako nevhodné, umí naopak přidávat to, co pokládá za kongeniální, a to nikoliv v duchu pokory, modliteb s podřízeností Bohu, ale s luciferskou pýchou, se zcela lidským záměrem a přesvědčením, že právě dnes nejlépe rozumí církvi včerejší, dnešní a církvi všech dob, věčnému a neomylnému učitelskému úřadu, Zjevení, Písmu i Tradici (a tuto poslední by chtěl redukovat takřka na nulu).

Ale jestliže Magisterium je věčné a neomylné, jak je možno požadovat provedení liftingu, který má Církev restaurovat, jako by byla něco čistě lidského, jen subjekt proměnlivosti časů? Nuže zde je vidět, jaký základ mají modernistické ideje, jaká modernistická mentalita a modernistický ideologický jed vnikl do těla Církve, do duše věřících, do ducha kléru, počínaje špatnými koncilními teology až k tomuto dnešnímu papeži, který nesmýšlí jako papež, nemluví jako papež, nejedná jako papež, a přitom je pravdou, že sklízí den co den přehnanou chválu od nejhorších nepřátel Církve za likvidaci jejích hodnot, jejího poselství, její Pravdy, jejíž je pokornou nositelkou. Je to právě on, kdo tyto nepřátele přijímá velice často s velikým potěšením, a to nikoliv, aby je napravil, nikoliv aby je napomenul, nikoliv aby je obrátil, nýbrž právě naopak: Tento papež byl přítelem Marco Panelly, apoštola rozvodu, potratu, eutanazie, volných drog, homosexuálních partnerství. Řekl mu někdy jediné slovo, aby ho napomenul a usměrnil? Naopak nechal jednoho ze svých nejvěrnějších, nedůstojného monsignora Vincenzo Pagliu, aby zašel do místní redakce Radio Radicale a pronesl zde posmrtnou chvalořeč na na jeho mravy a vyzvedl ho jako vzor nejvyšší spirituality.

Papež je přítelem potratářky Emmy Bonnino; ale jakým! Není snad ona Pamellovou družkou z ulice a důstojnou pokračovatelkou cesty, kterou vytyčil? A přece vstupuje a odchází z papežovy rezidence jako vítaná a počestná osobnost.

Papež je také přítelem Eugena Scalfariho, černé duše proticírkevního a zednářského gnosticismu, inspirátora celé pseudokultury a protikřesťanské prolhané informace, dokonalý příklad intelektuálního progresisty, antireligiózního materialisty a skeptika, kterému se papež líbí právě proto, že s ním takřka nikdy nemluví o Bohu, o Madoně, o hříchu, o lítosti, o věčném životě, o ráji a o pekle; protože s ním nikdy nemluví jako papež, takřka nikdy ani jako katolík. A právě s touto osobou se papež velice rád baví, dělá pro ni interview - nikoliv, aby ho opravil, nežádá ani kontrolu toho, co napsal, což znamená, že cokoliv napíše, všechno odpovídá pravdě a tomu, co říká papež, přesně tak, jak to skutečně řekl.

Ale opět, rozhovory které provádí tento papež, nejsou rozhovory ani papeže ani katolíka, počínaje provokační a skandální větou, že „Bůh není katolický“, pronesenou s velkou nonšalancí a domýšlivostí. Všechno s perverzní vůlí po dezorientaci, po zasévání trpkostí a bolestí do srdcí věřících. Co je to za papeže, který takto mluví? A proč to dělá? Ve jménu Boha? Kdyby byl bona fide, nepostačila by myšlenka, kolik tím provokuje bolestí, aby ho zastavila, i s minimální dávkou rozumnosti k rozlišování, když se mu to slovo tolik líbí?

Kam se podělo rozlišování papeže Františka, když říká, že Ježíš Kristus se stal hadem, stal se ďáblem, tak ošklivým, že budí hnus? Když říká, že neví, proč existuje utrpení a proč děti trpí? Papež, který říká takové věci, je papež heretik; nikdy se něco takového nestalo, co se nyní uskutečňuje právě před naším zrakem! Ale lidé místo aby se pohoršovali, mu tleskají,obdivují ho a ustavičně ho citují. Není to snad ten nejlepší důkaz, že tyto davy, které se v něm nekriticky shlížejí, nejsou vůbec katolíci, jsou to post-katolíci a anti-katolíci? Je možné, že nikomu z jeho obdivovatelů ani v dobré víře nepřišlo na mysl, že celá tato situace je něco přespříliš, něco strašně cizího, že věci stojí v úplném protikladu, než jak by měly být?

Je to možné, že žádnému katolíkovi mezi následovníky a fanoušky papeže Františka nepřišla na mysl slova jistého Ježíše Krista: Budete pronásledováni pro moje jméno, ano přijde okamžik, když budou proti vám mluvit lživě, kdy každý, kdo vás zabije, bude si myslet, že tím slouží Bohu? Nebo jiná slova, rovněž od Božského Mistra. Není služebník nad pána. Jestliže mě pronásledují, i vás budou pronásledovat, jestliže zachovali mé slovo, zachovají i vaše?

Ale kdo zachovává dnes Boží slovo nejen ve světě, ale také mezi katolíky a přímo mezi klérem? Tady máme dva homosexuální kněze. Jmenoval je biskup, i když věděl, že spolu „žijí“, že svůj vztah ani neskrývají, a to vše v katolickém Španělsku, lépe řečeno v dnešním Španělsku, post katolickém, zednářském, antiklerikálním, nenáboženském. Není to všechno hrozné pohoršení pro Boží stádo?

V Palermu jiný kněz během mše dal přistoupit dvěma ženám, sezdaným na radnici. Představuje je věřícím s velkým úsměvem a sympatiemi a dává jim je za příklad pravé lásky, přeje lesbám, aby se mohly „vzít“ co nejdříve také v církvi. Není to nesmírné pohoršení a nedozírná škoda způsobená duším?

A co udělá papež? Ten, který disponuje množstvím osob, které ho pohotově informují o všem, co se děje v současné církvi, která je mu svěřena, ten, který se cítí povolán, aby ji „změnil“? Co řekl těm homosexuálním kněžím ve Španělsku, co řekl sicilskému knězi, který profanuje mši svatou lesbami a dává je za příklad lásky? Nemá jim co říct? Nic, mlčí. Mlčí, protože souhlasí.

Mlčí, protože je plně pro. Vytrvale, neúnavně rozsévá kolem sebe tu nejzhoubnější setbu pohoršení, herezí a rouhání. On, který povzbuzuje, podněcuje k porušování přirozeného zákona a zákona Božího stále rostoucí počet katolíků. Neomezuje se na to, že mlčí. Jeho církev s malým c to schvaluje, rozšiřuje a má se ještě více rozvíjet.

Někteří biskupové jako Johan Bonny v Anverse se veřejně dožadují uznání homosexuálních svazků v církvi. Jiný člen katolického kléru jezuita James Martin hlásá, že církev se musí „zdnešnit“, musí přijmout homosexualitu a také manželství gayů, a aby to podtrhl, chlubí se, že zná i homosexuální světce a hází všechny do jednoho pytle. Hříchem pro něho není praktikovaná homosexualita, ale homofobie.

A co dělá papež? Mlčí a souhlasí.

A co generál jezuitů Sosa Abascal, který tvrdí, že nemůžeme vědět, co Ježíš skutečně řekl, což znamená, že můžeme dát stranou všechna čtyři evangelia. Tento Sosa Abascal navštíví buddhistický chrám, klekne si uprostřed pohanů a dělá všechno přesně jako oni. Sosa Abascal, který popírá existenci ďábla a redukuje ho na pouhý „obraz“ zla. A papež, co tomu říká? Nic, absolutně nic. Mlčí a souhlasí.

A mons. Galantino spěchá s tvrzením, že Bůh Sodomu a Gomoru nezničil, ale zachránil, a obrací tak Bibli naruby? I zde papež mlčí, souhlasí a nezasahuje.

A ostatně proč by měl zasahovat? Podle jeho vlastních slov nauka je dobrá jen tehdy, když sjednocuje, nikoliv když rozděluje. Takže nazývat hřích hříchem, zlo zlem znamená rozdělovat: Bohu díky! Tak dochází k rozdělování věřícího lidu: na ty, kteří chtějí konat jen vůli Boží a nikoliv vůli svou, a na ty, kteří věří v jiné bohy a jiné věci, kteří věří v člověka, v jeho instinkty, jeho zalíbení, kteří dělají sami sobě zákon včetně potratů a eutanazie. Tím lépe, že nauka rozděluje, protože stanoví, co je pravda, odděluje to, co je lživé a učí, co je správné, čemu je třeba věřit, a co zavrhnout, protože je to falešné.

Když papež naopak říká, že nauka musí sjednocovat, že je dobrá, jen když staví mosty a bourá zdi, ví velmi dobře, co dělá.

A nejen to: Tvrdí, že apoštolát je slavnostní hloupost. Již sama tato věta by měla stačit, aby bylo jasné, že není hoden, aby byl papežem, že je třeba svolat kolegium biskupů, aby konali svou povinnost a zabránili tomuto člověku v páchání zla ve stádu, které mu bylo svěřeno, ale on se pak projevil jako zcela nehodný toho, aby je střežil. Nehodný, ne pouze neschopný. I kdyby jeho omyly byly pouze plodem neschopnosti, je přece jasné, že je třeba zabránit, aby v tom pokračoval. Ale tady se nejedná o vůli neujasněnou, krajně pomýlenou, ale vůli, která se nechce líbit Bohu, ale lidem, a to především výslovným nepřátelům Krista a Církve.

Nestačí to k tomu, abychom pochopili, že tento člověka není papež, není hoden být papežem a není možné mu dovolovat, aby zneužíval svého postavení a nejvyššího úřadu?

Závěr: „papež“ František není papež, není hoden jím být, nemůže být uznán jako takový. Není možno připustit dvojznačnosti ani kompromisy. Je třeba rozhodnout: Buďto stojíme s Kristem, nebo s ním.

Každý se musí zeptat svého svědomí, uvědomit si svoji odpovědnost. Jako první si tuto otázku musí klást biskupové: Jak dlouho necháme duše vystaveny tak závažnému zlu?

Francesco Lamendola, Accademia Nuova Italia

Související texty: