Menu


Deklarace lidských povinnopstí

 

Postní doba, která od nás požadovala zvýšenou usebranost a  duchovní úsilí, vyvrcholila ve  Svatém týdnu, plném vnitřního napětí, které nakonec vyústilo do radostné oslavy Pánova vítězství nad smrtí a  zlem. Je proto zcela přirozené, že následující období prožíváme v  jakémsi duchovním uvolnění, zaměřeném na  radostné očekávání seslání Dárce milosti. Tato radostná nálada by však neměla oslabit naši pozornost k  závažným poselstvím, která slyšíme o  velikonočních nedělích.

Po  oslavách Božího Milosrdenství a  Dobrého pastýře, plných radostné důvěry, následují tři neděle, které mají obrátit naši pozornost také k  závažnosti poslání a  úkolů, které pro nás z  celé velikonoční události vyplývají. Církev se  přitom vrací ke  slovům, která Pán pronesl v  nejdramatičtějších chvílích svého působení a  která mají charakter posvátné poslední vůle a  nejdražšího odkazu nade vše milované bytosti. Ocitáme se  tedy opět v  oné dramatické noci před Ježíšovým utrpením, abychom si uvědomili, že jde do  tuhého. Neboť to, co tehdy následovalo po  slavné Večeři a  rozloučení, totiž Ježíšovo kruté umučení a  smrt, bylo nejen dokonáním výkupného díla, které svému Synu uložil milující Otec, ale také konkrétním a  nekompromisním představením, co to vlastně znamená vzít na  sebe kříž, následovat svého Mistra a  zachovávat jeho přikázání. Cílem našeho vykoupení je zásadní změna našeho života. Tím rozhodujícím rysem Ježíšova závazného vzoru je totiž láska, která nespočívá v  pouhých slovech, a  tím méně citech, ale v  úplné a  bezvýhradné oběti, která se  nezastaví ani před darováním vlastního života. Že je třeba tento požadavek chápat nikoliv symbolicky, ale doslova, potvrdil nám Ježíšův milovaný učedník, když napsal: Ztoho jsme poznali lásku, že Kristus zanás položil svůj život. Také my jsme povinni položit svůj život zasvé bratry.

Egoismus, který nám sedí skrytě na  dně duše, se  proti tomu brání a  namítá, zda nároky a  závazky k  tak velké, nezištné lásce nejsou přehnané. Přikázání opravdové lásky není však uloženo jednostranně pouze mně, ale všem lidem. Zákon lásky mi nejen něco přikazuje, ale také zajišťuje, protože směřuje k  tomu, abych i  já byl obklopen lidmi, kteří mě opravdu milují a  kteří jsou připraveni za  mě položit i  svůj život, jestliže nastane situace, že tím přispějí k  moji záchraně. Co lepšího nám mohl dobrý Bůh připravit, než když nám ukládá, abychom se  jeden k  druhému chovali tak, jak on se  chová k  nám? Jeho přikázání lásky jsou jedním ze  způsobů, jakým se  sám chce k  nám co nejvíce přiblížit, chce být aktivně přítomen v  našich bližních, kteří podle jeho příkladu nezištné lásky a  oběti jsou připraveni jednat podobně a  v  případě potřeby jít až do  krajnosti.

K  soužití ve  vzájemné lásce nás Bůh nejen zavázal svým přikázáním a  svým příkladem, ale také nás k  němu vybavil. Toto zcela nesobecké smýšlení a  soužití není jen součástí nějakého extrémního religiózního zaměření, ale je zakotveno i  v  samotné lidské přirozenosti. Současná věda nám experimentálně dokládá, že ke  zrodu a  rozvoji této lásky jsou i  v  samotné lidské přirozenosti zajištěny všechny na  výsost promyšlené pudové, hormonální a  neuropsychické předpoklady a  podmínky. Celý proces lidského početí, zrání a  vývoje je jak na  straně matky, tak na  straně dítěte provázen a  podporován na  výsost důmyslnými procesy, které působí, aby se  v  nás rozvíjela potřeba milovat a  potřeba být milován a  stala se  tak součástí naší přirozenosti. To, co zajišťují u  živočišných druhů přesně a  dokonale jejich zvířecí pudy, to má v  druhu homo sapiens zajišťovat také uvědomělá láska jako největší Boží dar, který nás činí jeho obrazem. Pokud na  tuto Boží lásku uvědoměle neodpovídáme, nemůžeme jednou vůbec obstát před jeho tváří.

Již sám způsob, jakým přicházíme na  tento svět, představuje tedy onu podstatnou situaci závazného, životně důležitého vztahu vzájemné lásky. Její prožitky a  s  ní spojená blaženost by od  nejútlejšího dětství měly utkvět v  naší mysli a  v  našem srdci jako nenasytná touha sloužit životu, blahu a  dobru druhých. Láska matky, která se  bezvýhradně obětuje, aby darovala a  rozvíjela život zcela bezmocné, ale vší lásky hodné lidské bytosti, činí z  tohoto nového člena lidské společnosti dlužníka, který má tento přijatý dar pak po  celý život splácet ve  stále rostoucí lásce k  Bohu i  lidem.

Že tomu tak ve  skutečnosti není? Bohužel, ale to nemůžeme přijímat jako samozřejmost. Je to žalostný a  alarmující stav, že tolik lidí dnes ani nepoznalo nebo zapomnělo na  podstatu svého lidství a  nemiluje druhé jako sebe, protože si navykli milovat jen sebe. Pohanské zbožšťování lidských práv ve skutečností vedlo k pošlapání pojmu lidských povinností. S  tímto stavem se  nemůžeme smířit už z  toho důvodu, že nás nebezpečně ohrožuje, jestliže žijeme ve  skutečnosti zcela protipřirozeným způsobem v  úplném protikladu k  celé ostatní živé přírodě.

Je to důsledek rozchodu s  Bohem. Spolu s  ním odhodil totiž člověk nejvlastnější smysl a  cíl svého života, zbavil se  základu své důstojnosti a  upadl do  duchovní slepoty a  naprostého zmatení primárních lidských hodnot. Proti vší logice a  proti zdravému rozumu převládla zcela zvrácená představa i  o  tom, čemu se  dnes říká láska, protože jejím obsahem se  stalo nikoliv sebedarování, ale hrubé sobecké zneužívání a  vykořisťování druhých k  vlastnímu nezřízenému sebeuspokojování. Za  nejvyšší zákon platí všude egoistické právo vlastního já. Tato sobecká mentalita, podle které se  člověk stal člověku vlkem, je faktickým zdrojem všeho neštěstí, utrpení a  neřešitelných problémů současného světa. Společnost, kterou dokonce opanovalo přesvědčení, že má právo zabíjet své potomky přímo v  lůně matky, zcela zvrátila přirozený i  božský řád, zraňuje a  pošlapává lidství v  jeho základu. Kdo propaguje postupnou sebevraždu lidského rodu, ten neví o  lásce vůbec nic a  vlastně se  zříká práva na  existenci. Nesmí se tedy divit, jestliže mu nad hlavou visí Damoklův meč.

-lš-






Transparentní účet na provoz stránek 2702644352/2010