Menu


Další modlitby kánonu

Hanc igitur

Druhá modlitba kánonu je prosbou o přijetí přinášené oběti. Dříve se přednášely konkrétní prosby obětujícího kněze i věřících, ale ukázalo, že je nutno se omezit na hlavní prosby: za nově pokřtěné, za mír a za spásu. Tak to stanovil sv. Řehoř Veliký kolem roku 600. Prosba o záchranu před věčným zavržením byla vždy aktuální, protože dříve nepanoval takový „spásný“ optimismus, jaký zdomácněl v moderní době. Církev vkládala knězi denně do úst prosbu za záchranu před peklem.

Zpočátku se kněz modlil tuto prosbu skloněný, od 14. století to nahradilo vkládání rukou, které definitivně předepsal Pius V. Je v tom obsažen starozákonní předobraz: obětní předpisy přikazovaly veleknězi vztáhnout ruce nad hlavu obětovaného zvířete (Lev 16, 21n), které pak bylo vyhnáno na poušť. Podobně bere Kristus na sebe naše hříchy. Tento mešní úkon má nám připomínat smírný charakter mše svaté.

Quam oblationem

Poslední modlitba před konsekrací je prosbou za proměnění darů a je adresována výslovně Duchu Svatému. Prosíme, aby Bůh tyto dary požehnal, aby se mohly stát tělem a krví Kristovou.

Použité výrazy pocházejí částečně z římské právní mluvy: např. adscritpam označují právní příslušnost věci nebo osoby zapsané na příslušnou listinu, v našem případě tedy Bohu přivlastněnou; ratam znamená přiměřenou, tedy platnou. Větší obtíže působí slovo rationabile, mohli bychom říci tak uvědomělou, aby byla důstojná. V době sv. Řehoře se tento výraz chápal spíše jako věcně správná.

Při prvních třech atributech dělá kněz třikrát kříž společně nad oběma obětními dary, nakonec pak žehná odděleně hostii a kalich. Těchto pět křížů poukazuje na pět Kristových ran.

Proměňování

Zpráva o ustanovení

Jelikož slova, která pronesl Ježíš při Poslední večeři, proměňují chléb v jeho tělo a víno v jeho krev, nachází se zpráva o ustanovení ve všech liturgiích. Ačkoliv biblické zprávy ( Mt, Mk, Lk 1 Kor 11) jsou obsahově zcela shodné, neexistuje mezi nimi naprostá slovní shoda a také mezi jednotlivými liturgiemi jsou odchylky. To se vysvětluje tím, že mše svatá se slavila ještě dříve, než byly texty evangelistů a sv. Pavla napsány. Pravděpodobně biblické texty odpovídají té liturgii, které se pisatel účastnil. Poté, co byly texty napsány, ovlivňovaly přirozeně opět liturgii.

Lidská osoba kněze zde ustupuje zcela do pozadí. Nikde nejedlá kněz tak hluboce in persona Christi jako při konsekraci.

Úvodní slova Qui pridie quam pateretur jsou vlastní všem západním liturgiím, zatímco východní liturgie začínají slovy podle sv. Pavla ( 1 Kor 11): V noci, kdy byl zrazen .

Přívlastky svatých a ctihodných pro Kristovy ruce jsou dodatkem ze zbožnosti a úcty k rukám, které během života vykonaly mnoho dobrého a uzdravily mnoho nemocných. O tom, že by Pán před ustanovením Eucharistie pozvedl oči k nebi, není v Písmu řeč. Učinil tak však před rozmnožením chleba ( Mk 6,41n) a před vzkříšením Lazara (Jan 11,41). Pokládá se proto za samozřejmé, že tak učinil i při modlitbě před proměněním. Vynechána jsou slova který se za vás vydává , která uvádí Lk a Pavel.

Konsekrační slova pro kalich

Úvodní slova jsou paralelní. Kalich je nazývá praeclarus - skvostný, nádherný, je to ozvěna žalmu 22,5. Protože oddělené proměňování těla a krve naznačuje násilné oddělení krve a těla při utrpení a smrti Kristově, je zde zmínka o ovoci Ježíšova umučení. Jako byla starozákonní smlouva posvěcena krví ( Ex 24.8; Žid 9,18-22) , tak byla také prolitím Kristovy krve založena Nová a věčná smlouva (Žid 7, 18). Slova Mysterium fidei nepatří k původním textům proměňování, ale vyskytují se již v 7. století. Původ není dnes zcela jasný.

Protože při slovech proměňování krve je řeč o Nové smlouvě, je tato krev prolita nikoliv „za všechny“, ale „za mnohé“. I když Kristus zemřel za všechny a všem otevřel možnost spásy, k Nové smlouvě nepatří všichni lidé, nýbrž jen ti, kteří v Krista věří a vstoupili do jeho církve.

Závěrečná slova Kdykoliv to budete konat, čiňte to na mou památku opakují Kristův příkaz. Mše svatá se slaví právě na základě tohoto úkolu, který dal Kristus apoštolům při Poslední večeři.

Doprovodné obřady

Když kněz pronáší tyto texty, vstupuje zcela do Kristovy role a vyjadřuje tím, že se nejedná o přečtení zprávy o minulé události, nýbrž o jednání, které vykonává sám Kristus prostřednictví kněze jako nástroje. Kněz tedy bere do svých rukou hostii a pak kalich, pozvedne oči k nebi, skloní hlavu při díkůčinění, požehná dary a skloněn nad nimi, rukama opřen o oltář, pronáší slova proměňování.

„Velké pozdvihování“ proměněných darů nastoupilo až ve 12. století. Důvodem byla žádost lidu. Poprvé je nařídil biskup Eudes de Sully v Paříži. Je však možné, že toto pozdvihování se jinde praktikovalo již dříve. V 13. století se rychle šířilo a někde se přitom zpívaly eucharistické zpěvy (např. O salutaris hostia nebo Ave verum). Někde kněz předříkával lidu hlasitě modlitby ( ‚Pán můj a Bůh můj‘ nebo ‚Bože, buď milostiv mě hříšnému‘) , ale brzy se opět vrátila atmosféra posvátného mlčení.

Nejdříve byla pozdvihována jen hostie. Pozdvihování kalicha se plně rozšířilo až v 16. století. Plně bylo zavedeno v misále sv. Pia V.

Luther byl proti pozdvihování, protože v něm viděl výraz oběti a předčasný vrchol. Strpěl je „k vůli slabým“.

V 13. století začalo být pozdvihování ohlašováno také věžním zvonem. V křesťanských dobách lidé při tomto zvonění poklekali i doma a na poli, aby tak uctili Pána, který sestoupil v chrámě na oltář. Ve Starém zákoně levité při přinášení oběti troubili na stříbrné pozouny.

Z úcty k eventuálním částečkám hostie, které mohou ulpět na prstech, ponechává kněz palce a ukazováčky stisknuty až do abluce po přijímání. Pravidlem se to stalo od 13. století.

Poklekání kněze zavedl sv. Pius V., ale v Německu je o poklekání zmínka již ve 14. století.

Oddělenou konsekrací chleba a vína je na oltáři dokonána oběť. Nejedná se tedy jen o Kristovu reálnou přítomnost, ale také o obětní dění. Oddělení těla a krve ve způsobách chleba a vína zpřítomňuje Kristovo skutečné vykrvácení na kříži. Máme tedy při proměňování klečet v duchu u paty kříže a prosit Pána, aby nás obmyl svou krví. Musíme tedy vzbudit živou víru ve zpřítomnění kalvarské oběti, abychom mohli získat její milosti.

 

(pokračování)

(Podle M. Gaurdon, Die Messe aller Zeiten)