Menu


Čtvrté výročí

                                                                                                                                                                                                      15.3.2017


Čtvrté výročí volby papeže Františka prožívá katolická církev zraněná hlubokými předěly. Je to stránka nevydaných dějin církve - řekl mi jeden starý prelát - a nikdo není schopen říct, jaké je východisko z této bezprecedentní krize.

Média, která na začátku vyjadřovala Bergogliovi mohutnou podporu, začínají projevovat rozpaky. Takové opozice proti papeži jsme nikdy nevídali, ani za Pavla VI., říká historik Andrea Riccardi, ale papežský leadership je silný. (Corriere della Sera 13.3. 2017). Příliš silný pro mnohé, kteří obviňují papeže z autoritářství a konstatují klima strachu, které ve Vatikáně vládne, a potvrzují to anonymní projevy, epigramy, videa která kolují na webu. Anonymní sarkasmy jsou charakteristické projevy odporu, jaké vyvolávají totalitní režimy, kdy se nikdo neodvažuje veřejně projevit pro strach z postihu.

Odpor církve proti papeži dnes vzrůstá. Stránky Life Site News zveřejnily seznam biskupů a kardinálů, kteří veřejně vyslovili podporu nebo svou opozici k věci „dubií“, která 16. září 2016 předložili papeži 4 kardinálové. Není jich málo a k nim je třeba připojit hlasy těch, kteří jako kardinál Joseph Zen Ze-kui kritizují bergogliovský pontifikát pro jeho politiku podporující komunistickou vládu v Číně a nazývají to »dialog s Herodem«.

Katolíci věrní trvalé nauce církve odsuzují novoty pontifikátu, který fakticky rozvracejí tradiční morálku. Novátoři jsou naopak nespokojeni s „otevřením“, které se uskutečňuje jen implicitním způsobem a není stvrzeno gesty a rozchodem s minulostí. Dopisovatel Spieglu Walter Mayr 23. prosince uvedl několik slov, která papež svěřil úzkému kroužku svých spolupracovníků: »Není vyloučeno, že vejdu do dějin jako ten, kdo rozdělil katolickou církev«.

Je to znepokojující stát na prahu vnitřního naukového střetu, který bude tím ostřejší, čím více se usiluje o to vyhnout se mu, nebo ho oddálit pod pretextem nenarušit jednotu církve, která už je nějakou dobu rozpolcená. A je tu ještě druhá válka, která hrozí, tentokrát válka nikoliv metaforická. Čtvrté výročí pontifikátu se střetlo se závažnými hrozbami tureckého premiéra Erdogana proti Holandsku, které obviňuje, že nechce propůjčit svá náměstí propagandistům sultána z Ankary. Sám Erdogan v minulém prosinci vyhrožoval, že zaplaví Evropu miliony migrantů, pokud se neurychlí vstup Turecka od EU. Ale pro papeže Františka jsou tyto migrující masy předností a výzvou.

Podporovat migranty je morální imperativ, zdůraznil v minulých dnech papež, který po zřízení papežského dikasteria pro humánní rozvoj si vyhradil pro sebe otázku migrantů. Brilantní francouzský spisovatel Laurent Dandrieu publikoval pojednání s titulem Církev a imigrace. Velká svízel (Presses de la Renaissance, Paris 2016), ve kterém obviňuje politické jednání papeže Bergoglia v kapitole Od Lepanta k Lesbu - církev v modloslužbě vítání. Zatímco Evropa se topí v neklidných vlnách migrace, papež František vyhlásil právo imigrovat a povinnost přijímat za základní kameny své politiky, přičemž zapomíná na právo evropských národů hájit svoji náboženskou a kulturní identitu. To je „pastorační obrácení“, jaké vyžaduje od církve: zříci se křesťanských kořenů společnosti, na kterých tak trval Jan Pavel II. a Benedikt XVI., aby vysvobodili křesťanskou identitu z multietnického a multireligijního kotle.

Zamilovaný papežův teolog Victor Fernández, rektor papežské katolické univerzity v Argentině, vysvětluje, že pastorační konverzi je třeba chápat jako transformaci, která vede církev , aby vystoupila ze sebe a přestala se soustřeďovat v sobě, čili jde o to, aby se církev zřekla vlastní identity a přijala multiplitní identitu, kterou nabízí periferie světa.

Jenže migrační invaze vyvolává nutně také reakci veřejného mínění na obranu všeho, co je dnes ohroženo: to je nejen kulturní identita, ale také ekonomické zájmy, kvalita života, bezpečnost rodin a společnosti. Před reakcí, která se může projevit často ve podrážděné formě, měla by katolická církev sehrávat roli stážce vyváženosti a upozorňovat na protikladné omyly, jak to dělal v roce 1937 Pius XI. dvěma encyklikami, které mají 80. výročí: Divini Redemptoris a Mit Brennender Sorge, které odsuzovaly jak  komunismus, tak národní socialismus. Dnes jako včera falešná alternativa se jasně rýsuje.

Na jedné straně jsou nositelé silného náboženství, které je v protikladu ke katolické etice, jako je islám. Na druhé straně zastánci bezbožectví, stejně silného, a relativismu. Relativisté usilují ujmout se vedení dvou hnutí a dát jim protikřesťanský kolorit. Bergoglismus udává krok těmto xenofobním a novopohanským postojům a dovoluje relativistům, aby obviňovali církev z tajné dohody s islámem. Papež říká, že odmítat migranty je aktem války. Ale jeho výzva k nevybíravému přijímání migrantů válku právě živí.

Roberto de Mattei, Corrispndenza Romana