Menu


Ctihodná, která obětováním bolestí zplodila lásku

 

18. 4. 2019

 

Ctnosti Kajetány Tolomeo zvané Nuccia (1936 - 1977) byly uznány za heroické. Tato žena byla nucena strávit 61 let svého života na lůžku, ale nalezla tolik síly a radosti, že spojovala toto své utrpení s utrpením ukřižovaného Ježíše a obětovala sama sebe za spásu duší. »Kdybych nehořela láskou, mnozí by zemřeli zimou«, říkala. Obdařena darem Moudrosti, stala se v posledních letech svého života vyhledávanou duchovní rádkyní. Její rady vysílalo také Radio Maria.

Může osoba odsouzená k nehybnosti a odkázaná na pomoc druhých zpívat chvály za dar života a stát se sama zdrojem lásky a pomoci pro velký počet duší? Kultura založená na individuálním výkonu, která dnes převládá a ústí do potratů a eutanazie pro ty, kteří jsou „nedokonalí“, (ať už jsou to děti nebo starci), si takovou otázku vůbec neklade. Život často skrytý v nesmírné řadě lidí, kteří spojili své vlastní bolesti s bolestmi Ukřižovaného, nám naopak odpovídá ano, všechno toto je možné, když máme na mysli Kříž, který předchází naše Zmrtvýchvstání.

Do této řady patří také Kajetána Tolomeo zvaná Nuccia, jejíž ctnosti byly 6. dubna uznány za heroické a získaly pro ni titul ctihodná.

Nuccia byla jako každý z nás od věčnosti milována a můžeme říci, že její povolání následovat trpícího Krista jí bylo připsáno ode dne jejího narození. Narodila se v Catanzaro 10. dubna 1936 na Zelený čtvrtek, »den jistě prorocký pro moje utrpení«, jak řekla sama o sobě. Jak čteme v životopise, který napsala její sestřenice Ida Chiefari, »její maminka byla hospodyně, křesťanka, plná víry, dobroty a trpělivosti, která se věnovala s vytrvalostí a láskou péči o svou dceru. Otec, který byl autodopravce, nedokázal přijímat nemoc své Nuccie a reagoval často alkoholem, klením a rozhazováním svého majetku s jinými ženami i násilím vůči své manželce.

Již jako maličká mohla se jen s obtížemi postavit na nožky v důsledku nervových a svalových problémů. Nicméně vyrůstala vesele s velkým smyslem pro ironii, ráda zpívala, vyšívala a hrála si se sestřenicemi, pozorovala krásu stvoření, četla Písmo svaté a jiné duchovní knihy. »Knihy, které četla, pomáhaly růstu a zrání jejího srdce, které naplňovala láska k Bohu: obohacovaly jejího ducha a uchvacovaly srdce...«. Školu navštěvovala jen do čtvrté třídy, ale jak dosvědčuje její sousedka v lavici, »měla vynikající inteligenci« a navzdory fyzickému postižení »v jejích očích se nikdy neobjevila nelibost a a už vůbec ne žádná závist a nevraživost, ale usmívala se a radovala s námi«.

Pro její duchovní zrání byl rozhodující růženec, který se modlila sama a ke kterému zvala druhé zanícena láskou k Panně Marii, »naší nebeské Matce, bezpečné cestě k Ježíši«. Ježíši a Marii obětovala ustavičně své květy, jak čteme ve sbírce jejích poselství, plných vědomí o realitě eschatologické bitvy, která v mnohém závisí od našich modliteb, našeho odříkání, našich každodenních obětí! Musíme Panně Marii pomáhat ničit ďáblovy plány, které nás mají svést na cestu hříchu a smrti. Musíme se ustavičně modlit a recitovat svatý růženec, tak drahý Panně Marii«.

Významnou událostí byla pro ni pouť do Lurd uskutečněná v době, kdy jí bylo asi 18 let. »Ponořila jsem se s vírou do požehnané vody a modlila se. Modlila jsem se nejen za sebe, ale za všechny ubohé tvory, kteří sem přišli za stejným účelem. Při průvodu eucharistického Ježíše jsem se odevzdala jako oběť a modlila jsem se za obrácení hříšníků«. I přes horečku 40o vrátila se domů plná síly: »trpěla jsem z lásky, s větší odevzdaností«.

Boj o výstup na svou osobní Kalvárii nebyl jednoduchý a provázely ho další bolestné zážitky, které se pojily k již dosavadním, jako smrt bratříčků Hyacinta a Juliána. A dále hnutí odmítání kříže, které se dostavilo, když měla 18 let a v srpnu 1954 se zamilovala. »Neměla jsem nikdy myšlenky závisti nebo vzpoury. Ale nyní... když jsem se střetla s pohledem dvou černých očí, něco se ve mně probudilo, něco velmi prudkého a silného. Nyní cítím násilné vzrušení kvůli životu, mládí, radosti, lásce: cítím, že na mne doléhá odsouzení ke zlu, které mě přikovává k židli, kde se musím stravovat a odkvétat jako růže, jejíž plátky nejsou zahřívány slunečními paprsky…«

Poté co popsala slzy a vzdechy z žízně »po radosti a životu«, které v těchto okamžicích prožívala jako neuspokojené, Nuccia pokračuje v psaní na stejném listě, na kterém popsala černé na bílém svůj pocit bezmocnosti – učiní další svobodný akt oběti: »Vezmi si, Pane, můj život, dej mi všechny bolesti, všechno trápení, ale zachraň duši mého... , mého... a mého otce. Miluji ho, chci pokračovat v této lásce na věčnosti, nechci, aby byli ode mne odloučeni, jejich srdce je dobré, Pane, osvět jejich mysl. Obětuji ti za ně svůj život«.

Skrze toto důvěryplné odevzdání do rukou Božích byla Nuccia posílena a naplněna provždy darem Moudrosti. »Je třeba si uvědomit naši omezenost, naši bídu a závislost na druhých«, ale není to naše porážka, protože jsme Kristovými učedníky. Když dopustil, abych takto trpěla, je to proto, že vidí dobro, které já nepoznávám v celé jeho hloubce«. Proto »především říkám: Pane, staň se tvá vůle. A nikdy se necítím sama. Je mnoho přátel, kteří mě přicházejí navštívit, ale především On, Kristus je se mnou, trpí jako já, je v mém trýzněném těle«. Nuccia se stane duchovním rádcem laiků i řeholníků a obětuje se především jako oběť za posvěcení kněží. A jeden z nich, v krizi povolání, napsal: ...jděte »k Ježíši, plačte u jeho nohou, vaše slzy jsou jako perly, jsou jako rosa, která padá na poušť světa a dává mu rozkvést«. V sedmdesátých letech navštívila její dům také Natuzza Evolo.

I na svém lůžku dobře věděla, že ve světě se šíří kultura nepřátelská životu, a věděla o úsilí, jaké vyvíjí jeden světec našich dnů, aby potvrdil pravdu. »Velká část lidí se stává hluchou k Božímu hlasu, který vychází z úst Jana Pavla II.. On hřímá jako Jan Křtitel proti kultuře smrti«. V 60. letech měla jako duchovního vůdce kapucína Pasquale Pitariho, který se později stal vicepostulátorem jejího procesu a napsal o ní životopisný portrét. O čtyři roky později se setká s Federico Quaglinim, vedoucím Radio Maria, vysílačem, skrze který se Nuccia bude obracet k vězňům a mládeži, rodinám v krizi a všem osobám, které potřebují posilu – její poselství zasáhla nesmírný počet osob, mnohé z nich jí psaly a žádaly o její radu. Její sestřenice píše: »Evangelizační úsilí Nuccie se rozmnožilo, stalo se ještě silnějším, protože chápala, že Pán ji používá jako nástroj k získání mnoha bratří pro Krista. Když nehořím láskou, mnozí zemřou zimou!, říkávala.

Měla téměř 61 let, když 24. ledna 1997 odešla za svým věčným Ženichem. Dva roky předtím na podzim napsala svoji duchovní závěť: »Děkuji ti, Ježíši, že jsi změnil můj nářek v radost, že jsi byl mým dobrým Kyrenským, mým snoubencem a učitelem, mým těšitelem. Děkuji ti, že jsi ze mne učinil své tělo a svůj příbytek, drahocenný předmět své soucitné lásky. Chválím tě, dobrořečím ti, děkuji ti za všechny projevy lásky, zvláště za moji nehybnost, která se mi stala pravou školou odevzdanosti, pokory, trpělivosti a vděčnosti, mými Getsemany s cvičením lásky a všech dalších ctností...« Láska plodí lásku.

Ermes Dovico Nuova Bussola Quotidiana