Menu


Correctio filialis - první bilance

 

 

 

 25. září, den poté, co byla zveřejněna Correctio filialis, tiskový mluvčí Vatikánu Greg Burke popřel s ironickou nadsázkou zprávu z Ansa, podle které Correctio byla na síti Vatikánu zablokována: Představte si, že bychom to udělali s dopisem, který má 60 jmen.

Ředitele tiskového střediska, který posuzuje iniciativy na základě počtu „follower“, by mělo zajímat, že Correctio filialis osm dní po zveřejnění měla více než 180 tis. jednotlivých návštěvníků a 330 tis. návštěvníků stránek. Návštěvy přicházejí z 200 různých zemí ze všech pěti kontinentů. Nejvíce z Itálie a USA. Dopis poslala papeži Františkovi skupina 62 vědců a od 3. října se k nim připojilo na 216 teologů, pastýřů, profesorů, vědců všech národností, jejichž podpisy je možno shlédnout na síti. K nim se připojují desítky tisíc věrných svými podpisy na oficiálních katolických sítích, které aktivně podporují iniciativu, jako onepeterfive.com, lifesitenews.com, katholisches.Info.

Guido Mocellin v Avvenire 27. září připustil, že ve sféře církevních blogů díky moderní síti se šesti jazyky byla pošta Correctio filialis v uplynulých dnech nejvíce přítomná; představovala 30% všech, kteří síť navštívili mezi 24. až 26. září. Máme-li setrvat v rovině čísel, počet kardinálů, biskupů a teologů, kteří se postavili proti Correctio a na obranu Amoris laetitia, je zanedbatelný. Dokonce kardinál papeži Františkovi nejbližší, státní sekretář Pietro Parolin konstatoval, že osoby, které nesouhlasí, vyjadřují svůj nesouhlas, ale o těchto věcech je třeba diskutovat a hledat vysvětlení. To, čemu schází závažnost, o počtu nemluvě, je podstata argumentací, jaké se pokoušejí aplikovat na Correctio. Hlavní úsilí se soustřeďuje na sofistické akrobacie, jak je tomu u poslance – filozofa Rocco Buttiglione, podle něhož je Amoris laetitia absolutně tradiční, to, co jsme studovali jako děti v katechismu katolické církve, nejen v tom novém, ale i v katechismu Pia X.

Buttiglione připouští, že je absolutně nemožné podat přijímání tomu, kdo je ve smrtelném hříchu, toto pravidlo je neoddiskutovatelný Boží zákon, ale z důvodu nedostatku plného vědomí a uváženého souhlasu nemusíme být ve stavu smrtelného hříchu a přijímání může přijmout z hlediska morální teologie i rozvedený a znovu sezdaný. Pro Buttiglioneho stejně jako pro  Bergogliova teologa , Viktora Emanuela Ferdinandeze je základní problém v přičitatelnosti těchto skutků. Přičitatelnost, která by platila pro většinu těch, kteří žijí v more uxorio, protože situace, v jaké se nacházejí, snižuje jejich vědomí hříchu a především činí je prakticky neschopnými zachovávat Boží zákon. To všechno protiřečí Tridentskému koncilu, který vyhlašuje anathema pro všechny, kdo tvrdí, že pro spravedlivého člověka je nemožné zachovávat Boží přikázání (Denz.- H 1568). Bůh totiž neukládá nemožné; když  přikazuje,  ukládá, abys dělal to, co můžeš, abys prosil o to, co nemůžeš, a poskytuje ti pomoc, abys mohl (Denz-H 1356).

Ostatně biskupové, kteří aplikují nauku papeže Františka, se neinspirují katechismem Pia X. ani novým katechismem Jana Pavla II. V jejich diecézích rozvedení a civilně sezdaní jsou si plně vědomi své situace,  a vyžadují přijímání na základě Amoris laetitia. Přijímání se jim povoluje jako legitimní právo. Pro ospravedlnění této amorální praxe se falšuje myšlenka sv. Tomáše. Don Morselli připomíná několik pasáží Andělského doktora, který tvrdí opak toho, co říká § 301 AL: Dobrý úmysl není dostačující k tomu, aby určil dobro skutku: protože skutek může být sám v sobě zlý a žádným způsobem se nemůže stát dobrým. (Super Sent., lib. 2 d. 40 q. 1 a. 2 co.) Existují některé (lidské skutky), které obsahují nenapravitelnou deformaci, jako smilstvo, cizoložství a jiné věci tohoto druhu, které nemohou být být konány jako dobré žádným způsobem. (Quodlibet IX, q. 7 a. 2 co.).

V souladu s autentickým tomismem mons. Fernando Ocáriz, tehdy prelát Opus Dei, na konferenci k 20. výročí Humanae vitae připomněl, že existence zvláštních norem přirozené mravnosti má univerzální platnost a bezpodmínečně patří ke katolické nauce, a jsou tedy pravdou de fide. (Humanae Vitae 20 anni dopo, Edizioni Ares, Milano 1989, p. 129). Mezi ně patří zákaz antikoncepce a zákaz cizoložství. Změnila se, nebo se změní nauka univerzit Santa Croce a Navary, které pořádaly tuto konferenci spolu s Institutem Jana Pavla II.? To je otázka, kterou kladu po interview v Infovaticana.com z 30. září, ve kterém současný vikář Opus Dei Mario Fazio káral jiné členy prelatury za to, že podepsali Correctio, a tím pohoršili celou církev. Interview je vskutku zajímavý: ani argentinští biskupové ani biskupové z Malty, kteří ve svých diecézích autorizovali cizoložství, nejsou obviněni, že pohoršují církev, ale obviněni jsou ti, kteří protestují proti těmto skandálům. Papeže podle Fazia je možno kritizovat, ale jen v soukromých kroužcích, nikoliv veřejně. V lavině komentářů, které se objevily na blogu Infovaticana, je jeden lapidární: »A svatý Pavel? Nebyl to právě svatý Pavel, který veřejně napomenul sv. Petra (Gal 2, 7 – 14)? Apoštolská přímost sv. Pavla a pokora knížete Apoštolů sv. Petra zůstávají vzorem správného vztahu mezi výkonem autority a tím, kdo ji synovsky ale nikoliv nekriticky poslouchá. Víra nikdy nemůže protiřečit rozumu. Ale odmítat úvahu je pohodlné, zvláště když použití rozumu nutí přiznat si nemilou odpovědnost.

Myšlení neodmítá jeden z nejvíce povolaných signatářů Correctio, teolog a filozof don Alberto Strumia v interview z 30. září v deníku Giornale, kde vysvětluje:

Nauku církve“ nevynalezli teologové ani papežové, ale zakládá se na Písmu svatém a je zakořeněna v tradici církve. Papež je její služebník jakožto strážce a garant této kontinuity a nemůže ji narušovat ani skrytě tím, že dovoluje chápat, pomocí dvojznačných formulací, že dnes je možno věřit a dělat opak toho, co dosud učil učitelský úřad v zásadních otázkách, jako je nauka o svátostech nebo o morálce rodiny, s odůvodněním, že časy se změnily a svět vyžaduje přizpůsobení. Navíc je zde povinnost lásky, která má za cíl „spásu duší“, jak se to říkalo kdysi, a stejně tak obranu důstojnosti stolce sv..Petra a toho, kdo na něm zasedá, a upozornit s největší úctou na případy takové dvojznačnosti. (…) Odvážit se adresovat naukové napomenutí papeži je možno pouze tehdy, když hrozí nebezpečí pro pravdu víry, a tím pro spásu těch, kteří tvoří Boží lid.

V epoše zatemněných svědomí je Correctio filialis projevem sensus fidei desítek tisíců katolíků, kteří připomínají synovsky svému nejvyššímu Pastýři, že spása duší je jejich nejvyšší dobro a z žádného důvodu na světě není možno páchat zlo nebo s ním uzavírat kompromisy.

Roberto de Mattei, Corrispondenza Romana