Menu


Z jednání o důstojnosti manželství a rodiny

V době, kdy Západ a především Evropa stály před velkým dramatem poklesu porodnosti, ovládaly smýšlení mnoha koncilních otců malthusiánské představy o katastrofálním růstu populace, pokud nedojde k rázné kontrole porodnosti. Věda přišla na trh s „pilulkou“ a církev měla potvrdit její morální přijatelnost v této moderní době.

Prostor k tomu skýtal 21. článek čtvrté kapitoly XIII. schématu: Důstojnost manželství a rodiny. Tento text v rozporu s dosavadní naukou církve stavěl do popředí manželskou lásku před plozením dětí a vyslovoval se pro to, aby možnost kontroly porodnosti byla plně přenechána svědomí manželů. Belgický teolog Louis Janssen zastával názor, že nastal čas pro nový přístup církve k této otázce. Tento postoj zastávali také belgičtí a kanadští kardinálové, ale také řada dalších prelátů.

Novou koncepci morálky představil koncilu patriarcha Maximos IV. Saigh, který zastával názor, že středověk jakožto dětská perioda lidstva již pominul a nyní nastupuje epocha zralosti:

Nevyžaduje tento duchovní stav společnosti revizi představ o morální nauce? … Aktuální nauku charakterizuje příliš legalismus minulé epochy a je zcela poznamenána římským právem. Nyní musí naše křesťanská morálka přijmout christocentrický charakter, který má své vyjádření v lásce a svobodě. Musí každého vychovávat k tomu, aby měl osobní a společenskou odpovědnost. To samozřejmě vyžaduje hlubokou revizi našeho pojetí discipliny, která se ve své podstatě musí změnit. … Mnoho věcí minulé doby, které naši prostí a zbožní předkové docela klidně přijímali, dnešní lidé už nedělají. Jako příklad představím církevní přikázání v našich katechismech, že je smrtelným hříchem, když někdo v neděli bez důvodu zamešká mši svatou nebo v pátek příliš mnoho jí a stahuje tak na sebe věčný trest. Kolik dospělých katolíků tomu dnes ještě věří? (AS III/5, 567-9)

Maximos IV. získal v sektorech progresistů dlouhotrvající bouřlivý potlesk. Podpořil ho ihned biskup Cuernavaca Méndez Arceo:

Hlavním znamením dnešní doby je stoupající smyl pro odpovědnost a pro svobodu. Je nutné, aby církev vystupovala nejen jako obránce svobody náboženské, ale také jako obránce svobody všeobecné, kdekoliv se vyskytuje. Je nutné hlásat ducha svobody a lásky... Mnoho našich pozic je anachronických. Musíme je revidovat a naléhat na zákon evangelia, protože mám dojem, že má menší význam než všechno ostatní. Jak nepotěšitelná je to podívaná, že musíme používat meč smrtelného hříchu, abychom naplnili naše kostely. Měli bychom se soustředit na to podstatné, totiž na velikonoční radost.. (tamt. 609 - 612).

Velkou pozornost ovšem vyvolal belgický kardinál Suenens svým temperamentním vystoupením:

Budiž mi dovoleno vyjádřit blahopřání, že tato komise provedla široce založené šetření a konzultovala je s významnými morálními teology a vědci různých oborů na univerzitních fakultách, s laiky, muži a ženami a křesťanskými manželi.

První práce této komise se staví do linie víry, a musí proto trvat na tom: je třeba se podívat, zda jsme dosud všechny aspekty církevní nauky o manželství postavili do správného světla.

Může se stát, že jsme slova ‚ploďte a množte se‘ stavěli příliš do popředí a tím jsme nechali ve stínu jiná božská slova: ‚Dva budou jedním tělem‘. Přísluší komisi, aby nám řekla, zda jsme první cíl plození nezdůrazňovali příliš na úkor stejně naléhavé účelnosti růstu manželské jednoty.

Stejně tak přísluší komisi, dát odpověď na nesmírný problém, který propukl v mnoha oblastech země, a tím je populační exploze a přelidnění. Musíme poprvé přistoupit k takovému šetření ve světle víry. Věc je obtížná, ale svět čeká, více či méně vědomě, že církev řekne na tomto místě svůj názor a bude ‚světlem národům‘.

...Druhá práce komise se staví do linie vědeckého pokroku a prohloubeného poznání přirozené etiky. Komise musí vyšetřit, zda klasické učení, především příručky, v dostatečné míře respektují výsledky dnešní vědy. Od Aristotela jsme udělali pokroky a odhalili komplexnost reality tím, že si biolog a psycholog vyměnili názory, vědomé s nevědomým. Stále jsou odhalovány nové možnosti, jak mohou lidé ovlivňovat běh přírody. Z toho vyplývá hlubší vědění o jednotě člověka, ať už v jeho bytí jako vtěleného ducha, či v dynamice celého jeho života, jednotě, která představuje samo srdce tomistické antropologie. Z toho také vyplývá exaktní ohodnocení jeho rozumem vedené a uplatňované moci nad světem. Kdo by neviděl, že můžeme tímto způsobem snad v dalším výzkumu dosáhnout řešení, co je podle přirozenosti a co proti přirozenosti. Sledujme tento pokrok vědy! Bratři, já vás zapřísahám, vyhněme se novému případu „Proces Galilei“. Jeden církvi stačí! (ASIII/6. S 58)

Kardinál Suenens si sám objednal podpůrnou reakci u Mons. Heldera Câmary, který zorganizoval i velký aplaus. Napsal o tom:

Řekl nám všechno, o čem jsme dosud jen mohli snít, že uslyšíme ve věci kontroly porodnosti, včetně odvahy, s jakou kardinál svaté církve a moderátor koncilu mohl v naplněné bazilice sv. Petra prohlásit: „Neopakujme proces Galileo!“ (Câmara, Letttres Conciliares, II, 96)

Zařídili jsme to všechno tak, aby jeho pionýrská pozice v bazilice dostala srdečný potlesk. Opět jednou se projevil jako vůdce, který nám otevřel cestu. (tamt 696-97)

Dopisovatel Le Monde to komentoval slovy:

Říct, že poslední dvě generální kongregace II. vatikánského koncilu uvedly novou etapu římskokatolické církve, je málo. Vystoupení Maximose IV, kardinála Légera, Suenense a Afrinka do té míry zlomila to, co dosud bylo tradiční naukou církve k tématu „kontrola porodnosti“, že vytyčili radikální změnu postoje. (Fesquet Diario, 656)

 

Co k tomu říct? Z úst Panny Marie zaznělo:

Dílo ďábla pronikne dokonce i do Církve takovým způsobem, že budete vidět kardinály, jak se staví proti kardinálům a biskupy stavět se proti jiným biskupům. Kněží, kteří mě ctí, budou vysmíváni a budou se proti nim stavět jejich spolubratři. Kostely a oltáře budou pustošeny. Církev bude plná těch, kteří přijímají kompromisy, a démon přinutí mnoho kněží a zasvěcených duší opustit službu Pánu.

Nenaplňuje se zde Církví jako věrohodné a schválené poselství v Akitě ze dne 13. října 1973, tedy ve výroční den posledního zjevení ve Fatimě?

Běda světu pro pohoršení!

Další vývoj v církvi ukazuje, do jaké míry prospěje katolickým manželstvím, když budou věnovat svou pozornost nikoliv plození dětí, ale úsilí, aby se stali „jedním tělem“. Mohli bychom očekávat, že tato nová orientace objeví pravou krásu manželství a rodiny a ty budou nevídaně rozkvétat. Ale opět se potvrdilo neklamné znamení: Poznáte je podle jejich ovoce. Rozvodovost a úpadek katolických manželství v ničem nezaostává za praxí nevěřících a ozývají se stále silnější hlasy i z řad biskupů, že nerozlučnost manželství by se měla revidovat.

Kdo si myslel, že na koncilu budou svatí a horliví vrcholní církevní představitelé hledat usilovně cesty, jak šířit a upevnit království Boží na zemi, setkává se místo toho s projevy prelátů, kteří vítají pokrok, jaký tento svět využívá k prosazování laicizace. Jásot kardinála Suenense nad výsledky vědeckých poznatků, které nás údajně mohou zbavit obtížných „přikázání“, je vlastně ohlasem onoho uspokojení, s jakým Eva přijala Hadovo ujištění, že může klidně jíst ze zakázaného stromu, a žádná smrt jí nehrozí. Naše morálka se už nepotřebuje ohlížet na Boží ustanovení: věda nám odhalila a odhalí, co nám Bůh zamlčel. Proto sledujme nikoliv Boží přikázání, ale pokrok vědy! Má se snad mentalita matrikových katolíků stát směrodatnou normou?

Na co přitom myslel účastník koncilu Karol Wojtyla? V roce 2000 bude pokládat za svou povinnost omlouvat se za křížové výpravy a inkvizici. Neměl by se spíše omlouvat za aktuální pohoršení, které zaznělo navíc přímo nad hrobem svatého Petra, v nejsvětějších prostorách křesťanského světa a ke kterým mlčel?

Je možné očekávat od masy prelátů, kteří cítí potřebu demonstrativně sympatizovat s dávno odsouzeným modernizmem, že po svém návratu z koncilu budou plody tohoto nebezpečného bludu potírat? Jejich „revoluční“ sebevědomí podpořené zavedenou kolegialitou ještě vzrostlo, takže si zanedlouho dovolí něco neslýchaného, otevřenou vzpouru proti encyklice učitelského úřadu.

Ďábel jakoby čekal, na jaký odpor může ze strany současné církve po jejím sněmu narazit. A když viděl, že církev vyhlásila všeobecné odzbrojení, takže bude mít cestu prakticky volnou, otevřel dokořán stavidla své sexuální revoluce, která je spolehlivým sebezničujícím prostředkem především někdejší křesťanské společnosti. Ovoce této „revoluce“ se stále tragičtěji projevuje na všech úsecích soukromého i veřejného života.

Situace mohla vypadat také docela jinak. Kdyby církev nevystupovala, jakoby dobíhala ujíždějící vlak, ale zachovala si reálné a opodstatněné sebevědomí svého věčně avantgardního poslání a podle toho probouzela u svých věřících pravou hrdost a radost ze života v Bohu a s Bohem, museli by se na ně zvláště dnes nevěřící dívat se stále rostoucí závistí: „Podívejte se na ně, jak se milují!“, a ptali by se: „Prosím vás, jak to děláte, že máte i při osmi, deseti dětech tolik radosti a úsměvu na své tváři?“ Nebo snad Bůh, dárce radosti, chce od nás něco nemožného? Vždyť Hospodin Bůh je štít a slunce, Hospodin je dárce milosti a slávy, žádné dobro neodepře těm, kdo žijí bezúhonně. (Ž 84,12) Většího zahanbení se koncilním řečníkům nemohlo dostat, než jaké jim připravil příklad prostého dělníka, otce dvanácti dětí, z nichž jedno se stalo kardinálem a se smutkem v srdci na koncilu jeho jménem prohlásilo:

Kněz, který k vám teď právě promlouvá, je jedenácté dítě z rodiny s dvanácti dětmi. Jeho otec byl dělník, řemeslník, nikoliv vedoucí řemeslníků, nýbrž dělník, a přesto nikdy nepochyboval o Boží Prozřetelnosti. Nikdy nemyslel na to, jak omezovat počet svých dětí, i když měl těžkosti. Jen pomysleme na slova našeho Pána: Podívejte se na nebeské ptáky, podívejte se na lilie polní... (Mt 6,28). (ASIII/6, 85 – 86)  (Kardinál Ottaviani 30.října 1965).

Ale to by církev musela opravdu sledovat Ducha Svatého a nikoliv přední náhončí Knížete tohoto světa.

Pramen: Roberto de Mattei: Das Zweite Vatikanisch Koncil  Kirchliche Umschau 2011