Menu


Proč II. vatikánský koncil nehovoří o pekle?

Při projednávání VI. kapitoly schématu O Církvi konstatovala řada koncilních otců jako vážný nedostatek, že koncil nikde nemluví o pekle. Kardinál Ruffini postrádal, že nikde není zmínka o tom, že ten, kdo zemře ve smrtelném hříchu, odejde na věky do pekla. Totéž soudili biskupové Nikodemo z Barri, Mons Biagio či latinský patriarcha Mons. Gori. Ten ve svém vystoupení řekl:

Zatímco v textu se výstižně mluví o soudu, který čeká každého člověka, a poukazuje se na perspektivu věčné blaženosti, překvapivě se zcela mlčí o jiné alternativě, totiž o věčném zavržení, které podle Zjevení a celé Tradice postihne nekající hříšníky.

Vypuštění jasné zmínky o věčném zavržení se mi jeví zcela nepřijatelné pro ekumenický koncil, jehož úkol spočívá v tom připomenout všem a zvláště katolíkům plnou nauku o tomto důležitém tématu.

Tak jako o existenci soudu a blaženosti musí se otevřeně mluvit také o jistotě věčného zatracení pro ty, kteří odmítli Boží přátelství. Zdá se mi, že to vyžadují tři důvody:

První je, že existence pekla je nepopiratelná pravda křesťanského zjevení. Sám Vykupitel, který jistě lépe něž kdokoliv jiný znal tu nejlepší metodu, jak předložit svou nauku a byl současně vtělená dobrota, mnohokrát jasně a naléhavým způsobem hlásal věčnost pekla. V úvodním vysvětlení k této eschatologické kapitole je nutno spolu se existencí soudu a věčné blaženosti výslovně připomenout zjevenou pravdu, která to doplňuje, totiž pravdu o stavu věčného zavržení.

Druhý nutný důvod, proč je potřeba hovořit o této pravdě, je velký význam této děsivé skutečnosti pro každého člověka. Lidé, kteří se tak silně nechávají ovládnout žádostivostí, že odmítají Boží přátelství, ve skutečnosti potřebují, aby se vyhnuli hříchu pro strach z věčného zavržení, které hrozí každému, kdo se nevaruje hříchu. Jak učí celá tradice od Krista a apoštolů počínaje, musí koncil stejnou měrou připomenout každému člověku výslovně pravdu o této smutné možnosti.

Třetí důvod pro výslovnou zmínku o této pravdě spočívá ve zvláštní potřebě naší doby, kterou nám ukládá naše pastorační péče. Převládající touha po lepším materiálním životě a rozšířený hedonismus zatlačují ve značné míře v očích mnoha lidí Boží přátelství a pojem hřích. Z toho vyplývá skutečnost, že existence pekla a věčného zavržení je jejich myšlení cizí, odmítají ji jako nepříjemnou skutečnost a bojují proti ní, protože se neshoduje s dnešní mentalitou. Mnozí věřící přijímají s velkou nelibostí, že je jen velmi málo kazatelů, kteří mají odvahu o této pravdě hovořit a že se o ní nejraději mlčí. Je třeba se obávat, že jako plod tohoto strachu kazatelů převládne u věřících praktické přesvědčení, že tato nauka je zastaralá a o její skutečnosti je možno vážně pochybovat. Tak se podporuje duchovní a mravní zkáza. Ctihodní bratři, žádám proto naléhavě, aby v předloženém textu 48. článku byly v krátké formě s odvoláním na slova Písma jasnými slovy byly v souvislosti se soudem, který čeká každého člověka, uvedeny věčná blaženost nebo věčné zatracení. (AS III/1 384 – 385).

K mlčení o pekle nedošlo náhodou. Je to v souladu s ideologií bezmezného optimismu, který vyplývá z modernistického pojetí náboženství. Řada teologů jako Hans Küng, Karl Rahner či Hans Urs von Balthasar převedli peklo na pouhou teologickou představu, a pokud by připustili jeho skutečnost, pak jen s podmínkou, že zůstane „prázdné“. Spoléhali přitom nepřiměřeně na Boží milosrdenství a zcela zatlačili do pozadí Boží spravedlnost. To má samozřejmě zhoubný vliv na osobní odpovědnost, víru a morálku v církvi.

Koncil se tu dostává do rozporu s poselstvím, která měla církev přijmout z Fatimy. Děsivé vidění pekla bylo vstupem ke všem zjevením, kterých se fatimským poslům dostalo. Děti viděly, jak padá do propasti velký počet duší s bolestnými a zoufalými výkřiky jako průzračné černé nebo hnědé žhavé uhly v lidské podobě, jako jiskry při velkém požáru, a zapůsobilo to na ně tak děsivě, že by byly omdlely, kdyby to trvalo jen o něco déle. Podle sdělení sestry Lucie Fatima je poslední důkaz, že peklo skutečně existuje a že se tam nacházejí nešťastné duše... Tuto strašnou pravdu spojuje ovšem se spásonosnou pravdou o úctě k Neposkvrněnému Srdci Panny Marie.

Když kardinál Josef Ratzinger konstatoval, že koncil představuje totéž co antisyllabus – tedy přijetí zakázaného modernismu, přiznává tím vlastně ďáblu jeho suverénní vítězství: koncil přijal za své to, co před 50 lety oficiálně odsoudil papež Pius X. (viz Dokumenty: Modernismus): přijal rozmělněné náboženství, které směřuje k tomu, aby každý byl sám sobě normou i pravdou, (proč by se tedy odsuzoval do pekla?). Připisovat takovou změnu paradigmatu Duchu Svatému by bylo vyslovené rouhání. Vyvstává neodbytná otázka, jak se to mohlo v tak krátké době stát? To je kardinální otázka, ke které se musíme systematicky vracet. Ale nemusí nás to naplňovat nevýslovnou bázní?  Jestliže se ďáblu podařilo něco, co se zdá přímo neuvěřitelné, totiž obelstít celou církev, co si mám počít já, ubohý a slabý člověk?  S jakou důsledností  a důvěrou musím využívat všech prostředků spásy! Každá lehkomyslovst a nedbalost se mi může stát osudná. Bděte a modlete se, abyste nevešli do pokušení. Protože ďábel obchází a hledá, koho by mohl pohltit!

Roberto de Mattei: Das Zweite Vattikanisch Konzil   430 nn