Co s vyhrůžkami arcibiskupa Müllera?
Když Jan XXIII. jako otec současného „aggiornamenta“ zahajoval svůj ekumenický koncil, oznámil, že tentokrát se nebudou používat metody odsuzování (anathema), nýbrž láska a milosrdenství, protože sama pravda ozáří každého přesvědčujícím způsobem. Čeho se vzdal koncil, toho se k 50. výročí jeho zahájení dovolává nový prefekt Kongregace pro nauku víry. Opakovaně by nejraději prohlásil za vyobcované všechny, kdo neakceptují koncil tak bezvýhradně jako on.
Neměl by se však prefekt Kongregace pro nauku víry především zabývat otázkou, zda výhrady ke koncilu nemají také pozitivní stránku a nesouvisí se závažným problémem, čím to, že nová pastorace vzešlá ze záměrně pastoračního koncilu přivedla církev do žalostného stavu krize? Neměl by nám vysvětlit, proč vyvstávají teprve 50 let po koncilu dohady o tom, jaký hermeneutický klíč má být k interpretaci koncilu použit? Není to implicitní přiznání, že jeho interpretace, a tím i aplikace byla vlastně po celá desetiletí sporná a není ujasněna dodnes? O skutečných důvodech této nejasnosti se možná mlčí, aby nebylo nutno přiznat otevřeně, že byla záměrná: Jak se prořekl významný koncilní peritus Edward Schillebeeckx, „použili jsme během koncilu dvojznačné fráze a víme, jak je budeme potom interpretovat.“ Hermeneutické manévry zastírají skutečnost, že poslední koncil ve skutečnosti není v souladu s tím, čemu věrně učily koncily dosavadní.
Prvním iniciátorem diskuze o problému „kontinuity“ nebo „zlomu“ však nebyl Benedikt XVI., nýbrž Romano Amerio, který již v roce 1985 publikoval svou kritickou studii Iota unum (Nepomine jediné písmeno) a L´Osservatore Romano se tehdy neodvážil publikovat ani její recenzi. Romano Amerio byl takřka vyobcován jako odstrašující příklad „protikoncilní reakce“. Po jeho smrti v roce 1997 charakterizoval E. M. Radielle jeho dílo výstižnými slovy: Otázka současného stavu církve je obsažena v těchto termínech: zůstala zachována podstata katolicismu? Zajišťují mu zavedené obměny, aby zůstal týž i v současných pohnutých podmínkách, nebo ho zavádějí k něčemu jinému? Teprve až za dalších deset let v roce 2007 byl Amerio vzat na milost, když se ukázalo, že správně předpovídal vnitrocírkevní proces sekularizace a zhoubné šíření relativismu. Jeho myšlení bylo pojednou uznáno za velmi konstruktivní.
Už samo hledání hermeneutiky není pro koncil nijak dobrým vysvědčením. Žádný předchozí koncil takovou hermeneutiku nepotřeboval, protože tyto koncily byly jednoznačně a zcela cílevědomě zaměřeny na zachování a obranu neporušeného pokladu víry. Konkretními, obecně uznanými a trvale platnými termíny definovaly jednoznačné pravdy víry, z nichž jedna podpírala druhou. II. vatikánský koncil však něco takového nesledoval. Jakoby ve společenském a kulturní vývoji okolního světa spatřoval nikoliv nebezpečí pro Kristovu církev a její poslání, ale vstřícný model, kterému je třeba věčné pravdy přizpůsobit. Proto používal zcela nové neupřesněné termíny, které umožňují pružný až oportunistický výklad.
Ona „hříšnost“ optimismu Angella Roncalliho, o které mluvil prof. Speamann, spočívala mimo jiné v tom, že nedokázal rozeznat, že atmosféra za okny není svěží jarní povětří, ale smog prosycený jedovatými výpary, kterými ho Nepřítel infiltruje již dvě stě let. Nerozeznal ji, protože se v ní příliš dlouho pohyboval ve společnosti lstivých náhončích. Proto tak jásali, když otevřel okna církve dokořán. V době, kdy církev potřebovala znásobenou bdělost a ostražitost, otevírala se houfně okna i dveře a likvidovala se obranná opatření předchozích papežů. Omamné výpary pronikly dovnitř a ochromily rozlišovací schopnost a smysl pro pravdu.
Je např. neuvěřitelné, že ekumenický koncil může prosazovat naturalistickou koncepci náboženství, která staví v duchu teilhardovské evoluční koncepce všechna náboženství včetně Církve Ježíše Krista do jedné linie. Zařadit katolickou církev mezí ostatní i zcela pohanská náboženství - není to velkou urážkou jejího Zakladatele? Boží Syn nikdy nemluvil o nějakých alternativních podmínkách spásy. Stanovil z pověření Otce za vedení Ducha Svatého jednoznačně jednou provždy svou úzkou a strmou cestu ke spáse pro celé lidstvo a varoval spolu s apoštoly před falešnými proroky, kteří přijdou a budou hlásat něco jiného. Samozřejmě, že i v každém falešném náboženství je také něco pravdivého a dobrého. Jinak by bylo pro lidi „nestravitelné“. Ale tyto zbytky dobra a pravdy mají stejnou funkci, jako chutná návnada vložená do pasti. Jakmile začneme vynášet tuto návnadu, jen pomáháme jejím vyznavačům směřovat do záhuby. A kde zůstalo kritérium skutečné „pravdy“ a „dobra“? Tím se dnes stal prakticky subjektivní názor, který si každý může libovolně šířit, jak to s ohromujícím zdarem dělají protestantské evangelikální sekty. To je praktická ukázka aplikace nebezpečného modernismu.
Za celá dvě tisíciletí nepotřebovala církev ke své misijní činnosti žádnou sbratřující ideologii a také nikde v její nauce ani tradici nic takového nenajdeme. Tuto ideologii však nacházíme téměř doslova u různých tajných nepřátelských spiknutí, kde tvoří součást plánů na ovládnutí světa a zničení církve. Tyto tajné sekty však byly několikrát výslovně odsouzeny v papežských encyklikách. Falešný ekumenismus jen dokořán otevřel brány okultismu a hromadnému odpadlictví. Je příznačné, že jeho aplikace je dnes provázena nejhorším pronásledováním křesťanů, jaké kdy v dějinách bylo.
Tak jako se můžeme spolehnout na Boží lásku a dobrotu, která nám nemůže přát nic jiného než naše nejvyšší dobro, tak si můžeme být skálopevně jisti, že nenávist a zášť našeho Nepřítele nesleduje nic jiného, než naše neštěstí a záhubu. Samozřejmě, že se představuje v těch nejsvůdnějších a podobách a nejlákavějšími slovy, ale to patří k samé podstatě odvěkého lháře. Lež je jeho vynález. Ovládá ji jako svou hlavní profesi a učí této své dovednosti a taktice své spolupracovníky a náhončí, kteří jsou zde na zemi v jeho službách. Za všemi pojmy jejich slovníku se ve skutečnosti skrývá pravý opak toho smyslu a významu, než jaký mu běžně přikládáme.
„Proti všem školám myšlení, které vznikly po válce a především po II. vatikánském koncilu a které ho vítaly jako zlom a nový začátek, jako údajné nové Letnice, zdůraznil Romano Amerio naléhavě prvenství pravdy nad láskou, což je nauka, která vychází z evangelia, ze sv. Jana a sv Pavla a následně svatého Augustina, podle kterého v Bohu a jeho bytí stojí na prvním místě chápání pravdy a pak láska, a nikoliv naopak. Změnit tento řád znamená jednat nikoliv podle rozumu, ale podle citu a za podmínek iluzorní svobody.
Přehnaná oslava, s jakou církev a moderní teologie přistupují k lásce, je převrácením dogmatu o Nejsvětější Trojici, protože víra nás učí, že na počátku je Otec, který plodí Syna, Slovo, a z Otce i Syna vychází Duch Svatý, který je láska. Láska vychází ze Slova a předchází ji poznání. Oddělovat lásku od pravdy není katolické (E. M. Radaelli).
„Kdybyste byli ze světa, svět by miloval to, co mu patří. Že však nejste ze světa, proto vás nenávidí. Vzpomeňte si na to slovo, které jsme vám řekl“ (Jan, 15,19).
