Menu


Výkřik srdce

Zanedlouho tomu budou dva roky, co na těchto stránkách byla k přečtení tato slova: »Když udělal Benedikt Františkovi místo, neodešel někam do zámoří. Může takřka ze sousedství sledovat svého ctihodného nástupce, jak svým pontifikátem pokračuje v díle svého předchůdce. Uvidí zřejmě také z bezprostřední blízkosti praktickou aplikaci svých někdejších koncilních ideálů.« (viz)

Ratzingerova tématika kontinuity a diskontinuity tu získává další konkrétní příklad, ne-li přímo osobní zážitek.

Jsou jistě i při výkonu papežského úřadu věci, které může každý pastýř řešit po svém, ale tentokrát změny a zásahy vyvolávají znepokojující dojem, jakoby do konce současného pontifikátu neměl nakonec zůstat kámen na kameni. K tomu navíc přistupuje Františkovo nápadně svérázné „soukromé“ chování a jednání, jakoby pro ně platila jiná pravidla a nemuselo respektovat všechen řád, který dva tisíce let platí stejnou měrou jak pro papeže, tak pro posledního křesťana. Jako by to byla ukázka, jak to bude vypadat, až vymřou ti, kteří jsou příliš zkostnatělí a nemají smysl pro překvapení. Směs jeho překvapení, jeho „neoficiálních“ výroků vytváří ovšem  houstnoucí mlhu nebývalé nejistoty a zmatku.(viz)

Jedni věřící si toho nevšímají a nechávají se unášet nebývalou popularitou, jaké se ve světě papežové sotva kdy těšili, jiní si říkají, že je to jeho věc a naše zbytečná starost.

Ale jsou věřící, kterých se to těžce dotýká. Existuje jistě rozdíl mezi tím, jak chápe svou příslušnost k církvi ten, kdo se v ní narodil, a tím, jak ji oceňuje a prožívá ten, kdo v ní teprve po bolestném hledání našel pravý domov a vidí v něm nedocenitelný, jedinečný a nenahraditelný poklad. Pokládá tuto jedinou a pravou víru nikoliv za kulisu života, ale za více než  nenahraditelnou matku.

To je případ Maike Hicksonové, která před deseti lety více než kdokoliv jiný objevila a zakusila tu nedocenitelnou milost, co pro člověka znamená autentická katolická víra. Dostalo se jí té milosti, že se při svém hledání minula s oním jalovým odvarem pseudokřesťantví „otevřeného světu“ a našla víru jako autentickou drahocennou „perlu“. Ale v průběhu a událostech posledního pontifikátu s hrůzou konstatuje, že něco není v pořádku. Přímo ji šokuje, že právě oné neocenitelné svátosti, která ji povznesla z bláta k pravé lidské a křesťanské důstojnosti, hrozí vážné poškození a přímo zneuctění, že ono „pokračování a trvání“ Ježíše Krista na zemi, které z Božího ustanovení má konkretizovat i zviditelňovat ve své v osobě jeho náměstek, bylo nahrazeno něčím zcela nesrozumitelným.

To, co vykřiklo její srdce, měli by silným hlasem vykřiknout všichni věřící. Ale pod vlivem zbloudilých pastýřů zapadli hluboko do měkkých polštářů pseudonáboženství a sebezbožňování a nemohou si vynachválit „novou církev“, která se konečně vypořádala se vší nepohodlnou středověkou přítěží a nesnášenlivostí. (viz)

Paní Hicksonová se nemýlí. Jde opravdu o novou církev, jejíž přerod se neuskutečnil jako náhlý zvrat, nýbrž postupuje plíživým procesem malých co nejstravitelnějších krůčků, aby se právě proto stal tak účinný a nezadržitelný a ve svém výsledku pustošivý.

Zoufalá stížnost americké katoličky je ve skutečnosti jednou z nejzávažnějších kritik, jaké se mohlo dostat papeži i současné církvi. Její laskavá, ale přesvědčivá slova ho na konkrétních faktech doslova deklasují. Copak to není do nebe volající, jestliže se katolický episkopát spolu se svou hlavou nezabývá stěžejním problémem, jak vést a pomáhat svým věřícím, aby dokázali plně čerpat z pokladů víry a Kristem ustanovené svátosti, ale láme si hlavu tím, jak jim umožnit, aby se vyzuli z posvátných slibů a závazků? Co jsou to vůbec za pastýři? Sotva můžeme očekávat, že její dopis zapůsobí na adresáta, ale rozhodně by měl zapůsobit na širokou obec věřících. Mělo by to doslova otřást i současnými preláty, které dopis zahanbuje stejně jako papeže, ale jak se zdá, i oni zřejmě už ztratili víru jako jejich hlava, přesně podle známého přísloví o zkažené rybě.

Bergogliovo teatrální všeobjímající milosrdenství a bezbřehá tolerance nejsou nic jiného než populistické plagiáty stejného původu jako celé jeho beránčí vzezření.

Těm, kteří nejvíce potřebují nikoliv jeho, ale Boží milosrdenství, zavírá k němu svými „radami“ beznadějně cestu. A těm, kteří jsou mu nepohodlní, neprojevuje milosrdenství, ale nemilosrdně je značkuje jedovatými a uštěpačnými poznámkami, které připomínají způsob, jak komunisté vyvolávali plánovitě ódium vůči „třídním nepřátelům dělnické třídy“. Nezapře se s v něm marxistický duch zfalšované „teologie osvobození“. Pravá tvář jeho „velkodušnosti“ a „tolerance“ se markantně projevila ve způsobu, jakým naložil a nakládá s řádem františkánů a františkánek Neposkvrněné.(viz) Trosky tohoto ještě donedávna nejvíce kvetoucího řádu mají být výstražným příkladem pro všechny, kteří podlehli „pokušení nepřátelské umíněnosti“.(viz)(viz)

Není stejně tak podezřelá i jeho víra? Kdyby skutečně věřil v působení Ducha Svatého, ani by ho nenapadlo troufat si na Boží přikázání a už vůbec ne uchylovat se k taktizování a podloudným manipulacím, respektoval by názory všech a nemstil by se těm, kteří mu hatí jeho plány. To, co František praktikuje a zavádí, není „synodní duch“, nýbrž pouhá aplikace a kopie světského politikaření, pro které si, smíme-li použít jeho vlastní slovník, Ducha Svatého pouze „privatizoval“.

Odkud se vzal tento zmatek? Duch Kristův nemůže přebývat v církvi, která se obrátila k světu. Co má společného Kristus s Belialem? A my přece víme, že celý svět je pod mocí Zlého. Kdo chce být přítelem světa, stává se nepřítelem Božím. A proto běda církvi, která se se světem dokonce slavnostně spolčila na svém velkém historickém a revolučním „sněmu“! A třikrát běda těm, kteří ji k tomu navedli! Po ovoci jejich je poznáte!