Menu


Don Luigi Villa: Charismatická sekta


Každý blud se zakládá na pravdě, která byla zneužita." (Bossuet)

Úvod

V Církvi byly vždy přítomny charismatické dary: zázraky, proroctví, mimořádné události; stačí připomenou sv. Antonína, sv. Vincence Ferrerri, sv. Jana Bosca, lurdské anály.

Víme, že slovo „charisma“ (z řečtiny = dar) znamená dary, které poskytuje Bůh, nadpřirozená vloha, jako „milost posvěcující, božské ctnosti (víra, naděje, láska), jako „dary“ Ducha Svatého (moudrosti, rozumu, rady, síly vědění, zbožnosti, bázně Boží), které se vymykají fenomenům přirozených vloh.

Svatý Pavel uvádí mezi mimořádnými dary zázraky, uzdravení a dar neznámých jazyků (srov. 1 Kor. 12, 28; Ef. 4, 11; Řím. 12, 7; srov. 1 Pt. 4, 10 s.). Ale tyto dary jsou udělovány ke společnému prospěchu a Duch Svatý je uděluje tomu, komu chce (srov. 1 Kor 12, 11). Svatý Pavel upozorňuje, že máme dávat přednost darům mimořádným před běžnými... Usilujte o dary lepší... Usilujte o to, abyste měli lásku. (srov 1 Kor 12 - 14).

Musíme si být rovněž vědomi, že i ďábel může konat zázraky a pronášet proroctví. Proto sv. Jan píše: Každému duchu hned nevěřte, ale zkoumejte duchy, zdali jsou od Boha, vždyť ve světě je mnoho lživých proroků (1 Jan 4,1).

Pravé charisma se projevuje jinak než parapsychologické fenomény, které vyvádějí osobu z rovnováhy, a zachovává ji v normálním stavu.

Mnohá charismatická hnutí postrádají teologický základ, ale pracují s různými fenomény, jako je vkládání rukou ve společenství pod záminkou udělování mimořádných darů, jako je mluvení jazyky, uzdravování a schopnost prorokování.

Studujeme-li teorie současných charismatiků, zjistíme, že to nejsou nic jiného než ideologické hypotézy.

                                              

,Společenství, do kterého se vstupuje „křtem v Duchu“, je možno označit za sektu, protože vyvolává falešnou víru, že se jedná o „vyšší stav duše“, který jiní nejsou schopni pochopit. Takový „obdařený“ jedinec pak není ochoten vyslechnout rady ani od kněze, který není rovněž „charismatik“.

Je to hnutí které vyvolává zmatek svým fanatismem, mate své příslušníky i v oblasti psychické a fyzické. Jsou to fenomény, které probouzejí vážné zmatky.

Jestliže hrozí nebezpečí, je třeba hlásat veřejně pravdu, a nesmí se ustupovat proto, že to někoho pohoršuje (sv. Tomáš Akvinský).

Před více než 150 lety bouřlivý francouzský spisovatel Leon Bloy předpovídal, že nastane období Ducha Svatého: podle něho ve Starém zákoně byla éra Boha Otce; Nový zákon patřil Synu; Zjevením Panny Marie v La Salettě prý začala éra Ducha Svatého.

O takovém období snil již ve středověku Joachym de Fiore (byl to cisterciácký opat kolem r. 1130. Pak odešel z řádu, aby založil klášter S. Jana in Fiore, jehož byl opatem. Jeho trinitární teologie byla zcela bizarní a 4. lateránský koncil ji odsoudil).

Toto období se mělo vyznačovat hnutím duchovního probuzení, které se má projevovat společnými modlitbami a projevy vylití Ducha Svatého a jeho charismat.

Z počátku se tomu říkalo „katolické letnice“ nebo „novoletniční hnutí“; dnes se mluví o „Charismatické obnově“.

Přívlastky letniční nebo charismatické spolu splývají.

Ten první slibuje plnost Ducha Svatého, jak byl přijat o prvních Letnicích; ten druhý se naopak vztahuje k charismatům, mimořádným darům, které provázejí Ducha Svatého. Celek představuje hnutí, které není možno zařadit do Církve. Jelikož toto hnutí se zakládá na osobním prožitku, na „inspiraci Duchem Svatým - tedy jevech, které není možno kontrolovat – není možno zařadit obsah do rámce tradiční nauky a zůstávají pouhými tvrzeními, která nejsou ve shodě s Novým zákonem a opírají se o provizorní experimentální a vágní formulace. To připouštějí i vedoucí činitelé, jak čteme v dokumentu "Teologická a pastorační orientace o katolické Charismatické obnově", který má pro ně velký význam. Byl vytvořen v Mechelen (Malines) v Belgii 21. - 26. května 1974 pod vedením kardinála Suenense:

Je to hnutí postavené na tekutém písku, které je možno pokládat za herezi spřízněnou s modernismem, který ohrožuje církev po stránce naukové, zatímco „letniční hnutí“ ji ohrožuje především v oblasti kultu. Obojí ohrožení se však přiodělo do andělských šatů.

Hutí vzbudilo pozornost v květnu 1975, když se v rámci Svatého roku osm ticíc letničních z celého světa sešlo v Římě u katakomb sv. Kalista u Via Appia Antica pod etiketou "Mezinárodní kongres Charismatické obnovy“.

                                             

Na čele této akce figuroval kardinál Suenens, který se stal fanatickým propagátorem hnutí.

Již 5. černa 1948 však Posvátné Oficium s odvoláním na Kodex církevního práva zakázalo katolíkům účastnit se jakýmkoliv způsobem obřadů a kultu nekatolíků (kán. 1258), a to z toho důvodu, že Církev jakožto Boží instituce s učitelským úřadem a hierarchií odmítá jakoukoliv jinou charismatickou církev, ve které si může každý po svém vykládat víru a chovat se podle svých zálib.

Historický vznik

                        Katolická církev jakožto Boží město...

                        má jako krále Pravdu

                        jako zákon Lásku

                        jako míru věčnost. Sv. Augustin Epist. 138


Z dějin herezí víme, že všichni jejich zakladatelé tvrdili, že měli zvláštní vnuknutí Ducha Svatého. Již v době sv. Pavla povstali gnostici, kteří přiměli sv. Jana, aby napsal evangelium právě proti těmto naukám.

Pak přišel Montanus, Tertullián, který se stal montanistou, odloučil se od papeže a založil sektu.

Ve XII. a XIII. století povstali puritáni, kteří věřili, že mají zvláštní osvícení Ducha Svatého. Následovali albigenští, valdenští, kataři a konečně Luther, který trval na tom, že má Ducha Svatého. Tak můžeme říct, že protestantismus se stal kolébkou a půdou pro moderní letniční hnutí.

A skutečně, charismatické letniční hnutí se zrodilo v protestantismu v Severní Karolíně v roce 1892. Zakladateli byli rev. R. G. Spurling, baptistický pastor, a rev. W. F. Bryant, metodistický pastor.

Hnutí tedy není nové a nemá katolické kořeny, ale vzniklo a rozvinulo se na konci 19. století v některých černošských společenstvích a pak v mnoha sektách v USA, např. u Svědků Jehovových a u Mormonů.

Propuklo na univerzitě v Pittsburghu (Pensylvánie) v jedné skupině profesorů a mezi studenty univerzity v Duquesne. Ti začali denně prosit Ducha Svatého, četli Skutky apoštolů a hledali v nich zdroje takového dynamismu, jaký podle nich oživoval prvotní křesťanskou církev.

První následovníci hlásali, že je možno snadno dosáhnout plnosti citového života, který se promění v extázi. Jejich křesťanství postrádalo jakékoliv dogma, protože měli zato, že Duch Svatý věřícím sám vnuká, co je potřebné ke spáse. Hlásali přímé působení Ducha Svatého skrze soukromou interpretaci Bible; byli všichni zajedno v tom, že odmítali křest dětí a biřmování a požadovali naopak „křest v Duchu“. V roce 1882 baptista R. G. Spurling a metodista F. W. Ervant zbourali všechny mosty k dosavadním vyznáním a založili v USA Letniční církev, která učí, že neexistuje skutečné obrácení bez „viditelných darů“ Ducha Svatého, jak tomu bylo v den Letnic; zvláště oceňovali jazyky, proroctví a uzdravování.

V roce 1914 se různé letniční skupiny sloučily do Božího shromáždění a požadovaly nevyhnutelně „křest Ducha skrze vkládání rukou“. Hnutí rostlo, ale současně rostl chaos. Z vyloučených vznikaly charismatické skupiny episkopální, luteránské a presbyteriánské.

Situaci mezi katolíky popsali manželé Ramaghanovi v knize Katolické Letnice.

V roce 1966 chtěli dva katoličtí profesoři a studenti univerzit v Dunquesne a Pittsburghu vyzkoušet obsah charismatického hnutí. V roce 1967 požádali o „křest v Duchu“ a začali přitom mluvit v jazycích. Ihned hledali další prozelyty a uspěli i na univerzitě Notre-Dame v Indianě a v jiných katolických centrech.

Co je to vlastně letniční charismatické hnutí?

Je snazší je popsat než definovat, protože nemá naukový základ, který by bylo možno vyjádřit v korektních definicích. I jejich vývoj se vymyká naukovému rámci. Všechny jejich dokumenty mají ráz „provizoria“.

V Curychu se konalo setkání katolíků a vedoucích některých letničních církví a členů charismatického hnutí. Závěrečné komuniké potvrdilo, že „setkání“ se konalo na bázi teologicko – akademické, ale nemělo za cíl formulovat kompletní „ethos“ a aktivitu církví letničního hnutí. Další setkání se zabývala problémy historickými a teologickými a psychologickými a sociologickými dimenzemi letničního hnutí.

Také v Grottaferrata v Itálii se v listopadu 1973 konal kongres katolických skupin charismatické modlitby. Výsledný materiál si nečinil nárok na výsledný dokument jednohlasně schválený.

Podobně jednání katolických charismatiků v Malines v Belgii ve dnech 21. - 26. května 1974 vypracovalo dokument, který označilo za nikoliv definitivní.

Od počátku provází hnutí tyto tři charakteristiky:

1. svůj původ má v protestantismu

2. trvá na citelném prožitku Boha v podobě charismat

3. vyznačuje se teologickou prázdnotou.

Tito charismatici jsou v hluboké jednotě s protestantskými letničáři jako učiteli a otci víry. Od nich převzali „křest v Duchu“ a od nich mají své první průkopníky hnutí, kterým dodával odvahu kardinál Suenens a zpočátku diskrétně, později zjevně i Pavel VI., takže se rozvinuli velmi rychle jako mezinárodní a mezikonfesní hnutí, které spojovalo vkládání rukou.

Metodistický pastor Charles Parhamm trval na tom, že pravým křesťanem je ten, kdo přijal „křest v Duchu“ skrze vkládání rukou. Rychle se rozvinula praxe mluvení v cizích jazycích známých i neznámých.

Jak se v církvi po koncilu šířil progresismus a odmítání tradice, postupovala i mezi katolíky protestantizace. Američtí biskupové to odsuzovali. Začíná však pokoncilní povyk, nikdo není za nic odsuzován, a tak došlo k tomu, že katoličtí profesoři a studenti na univerzitách v Duquesne a Pittsburghu přijali „křest v Duchu“ i od ženy, presbyteriánské pastorky.

Biskupové již raději mlčí a hnutí se šíří za přispění médií, s organisací typickou pro americké poměry. Bylo ustaveno centrum v An Arbor v Michiganu pod názvem: Katolické světové charismatické hnutí. Pořádají se zde „mystické tance“ a „kolektivní extáze“ za spoluúčasti čtyř desítek protestantských sekt. Vycházejí periodika různých vyznání.

V Evropě běží široká propaganda, kterou organizuje „Mezinárodní bratrstvo lidí angažovaných pro plnost evangelia“ se sídlem v Curychu, které financuje také „protestantskou misijní činnost “ v katolických zemích Evropy.

V roce 1974 zavítal do Itálie jezuitský teolog Francis Sullivan, pozdější profesor na papežské univerzitě Gregoriana. Stal se jedním z největších teoretiků katolického letničního hnutí. Šíření podporují paulínky a jejich italské periodikum Famiglia Cristiana.

V Itálii vychází v roce 1973 v nakladatelství Jaca Book kniha „Návrat Ducha Svatého“, další rok vydávají paulínky knihu „Hodina Ducha Svatého – úsvit charismatické obnovy v katolické církvi“. V roce 1977 propaguje Jaca Book neocharismatiky knihou „Odpověď Ducha Svatého: zkušenost a teologie Ducha Svatého“.

Již v roce 1972 se konaly dva teologické kongresy: jeden ve Švýcarsku za účasti Rahnera a druhý na Bavorské katolické akademii s J. Ratzingerem. 1973 se koná v Římě konference Katolické charismatické obnovy se Suenensem.

I přes velkou protestantskou propagandu byl úspěch v Itálii mnohem menší než se předpokládalo, účastníků nebylo ani dva tisíce. Proto propaganda přidala na síle. Jedna konference se koná v Bologni s tanci, za animace otce Sullivana.

Všechny úspěchy ovšem souvisejí s pokoncilní dezorientací a módou mysticismu. Suenens navrhuje: „Žádná askeze, žádné oběti, stačí účast na letničním shromáždění a „Křest Ducha“, aby každý v sobě pocítil božství“ a redukoval tak víru na pocítěné prožitky s pohrdáním intelektuálním základem, tedy přesně v duchu modernismu, který odsoudil Pius X.

Charismatické hnutí se šíří jako prázdný spiritualismus na úkor opravdového křesťanství a proniká také do řad Focolare, které je rovněž poplatné sentimentalismu.

Hnutí oživilo v církvi staré hereze montanistů, katharů a pietistů, které byly rovněž prosáklé veřejnými extázemi, kolektivním objímáním, darem „jazyků“ a hudbou, která připomíná dnešní pop, vždy církví odsuzovaný.

Jak to, že dnes to církev nejen neodsuzuje, ale dokonce povzbuzuje a žehná? Vysvětlení je v oné strašné krizi jakožto důsledku II. vatikánského koncilu, který podpořil také různé politické a sociální bludy.

(pokračování)

                                                    >