Menu


Bůh si volá mladé za svědky

 

 

Mladí katolíci, největší radost je v Bohu!



Docela prosté dítě, které však od počátku mimořádným způsobem šlechtilo semeno Lásky. V době dospívání se dostavila nemoc: rakovina mozku a bude trvat dlouhá léta. Kříž, který Matouš nejen přijímá, ale který touží milovat jako součást sebe samého. Všechno obětuje za obrácení a spásu mládeže a dovoluje, aby jeho život se proměnil v plnosti na dokonalé dílo. Do nebe odešel v roce 2009 ve věku 18 let a nyní pokračuje ve svém poslání.

Jsi-li schopen pochopit, že ten, kdo je bez hříchu, je šťastný, pomáhej druhým, aby to pochopili, tak abychom všichni společně a šťastně mohli dojít do nebe. Tak jedné chladné noci z 2. na 3. ledna 2000 spatří Matouš ve snu P. Pia. Měl tehdy sotva 9 let, ale slova, která mu světec z Pietrelciny sdělil, ho pálí, takže jako bleskem se mu vyjasní jeho poslání. Jaké poslání čeká toto dítě na periferii Brindisi? Později to sám vysloví ve svém deníku: „Doufám, že se mi podaří uskutečnit mé poslání, když se zamíchám mezi mládež a budu hovořit o Bohu (který ho osvítil): pozoruji, že je mi po boku, aby vstoupil mlčky mezi ně a nakazil je nevyléčitelnou chorobou, Láskou!“. Je to misie, kterou Matouš již nikdy neopustí, ani když nadejde okamžik, aby odešel z této země do ráje, 24. dubna 2009 ve věku 18 let.

JAKO BOŽÍ SLUŽEBNÍK

Chtěl bys křičet na celý svět, že bys chtěl udělat všechno pro svého Spasitele, že jsi připraven pro něho trpět a umřít... Tato touha, která v dítěti mocně zraje den ze dne, jeví se jako opravdové proroctví. Stane se to takto: paralyzován a připoután na lůžko stejně jako Ježíš na kříž, Matouš obětuje svou dlouhou nemoc až do posledních kapek života „za spásu duší a obrácení hříšníků“. Pán ho bude odměňovat již zde na zemi milostí víry, která hory přenáší. A on i v nejtemnějších okamžicích zůstane tak maličký, a přece pevný jako skála, o kterou se za bouře tříští moře. Schyl se pokorně do Boží náruče – opakuje si Matouš ve chvílích velké zkoušky - a tam budeš v bezpečí. Dej věcem volný průběh, odevzdej se Mu, protože On tě povede tam, kam tě má zavést“.

HRDINA KAŽDODENNÍHO ŽIVOTA

Když vidíme, co všechno musel snášet a jak to skutečně snášel, je snadné objevit u Matouše hrdinský stupeň ctností, pro které byl v první fázi procesu blahořečení prohlášen 24. dubna 2017 služebníkem Božím.

Matouš Farina, který se narodil 19. září 1990, onemocněl ve 13 letech těžkou formou nádoru na mozku, která se projevovala prudkými bolestmi hlavy a poruchami zraku. Podstoupil s rodiči a strýcem Rozmarem řadu lékařských prohlídek nejdříve v Itálii v nemocnicích Avellino a Verona, a pak na speciální klinice v Hanoveru, kde absolvoval biopsii mozku. Výsledek byl nemilosrdný: rakovina mozku třetího stupně. Pacient absolvoval tři operace, které všechny skončily recidivou.

Když to slyšíte a představovali byste si, že chlapec je vyděšen, s obličejem zachmuřeným, velmi byste se mýlili. Matouš má vnitřní světlo, vysoké horečky, nádory ho nejenže nepodlamují, ale jsou ničím proti oné horečce, jakou infikuje všem, kdo stojí okolo. Hle, co píše ve svém deníku, zatímco nemoc propuká v jeho každodennosti: (Prožívám) jednu z oněch příhod, které mění život tvůj i těch druhých. Pomáhá ti, aby byl silnější a rostl především ve víře (…) To je deník třináctiletého dítěte v obdivuhodném prožitku (…) A to, co je na této příhodě nejkrásnější: zdá se, že je to sen, a je to všechno pravda.

I ve velmi obtížných chvílích chlapec měl odvahu chovat se, jakoby se vůbec necítil nemocen. Matouš žije intenzivním životem, raduje se, projevuje lásku. Je stále mezi přáteli, kteří ho obletují jako včely kolem medu, je nadšen hudbou, hraje a zpívá ve sboru. Nakolik může, navštěvuje školu a studuje s výbornými výsledky. Dokáže milovat a bezpříkladně se obětovat za druhé. Stačí se na něho podívat, aby o tom nebylo pochybnosti. Světlo, které má uvnitř, vyzařuje navenek; je to světlo jeho milovaného Ježíše. A Ježíš roste s ním, z dítěte se stává dospívajícím, pak mužem. Ježíš je jeho Druh, Přítel a Učitel. Poznamenal ho svou Láskou věčnou, tajemnou, živou v přítomnosti.

BŮH SI TĚ JIŽ VYBRAL

Krom výjimečného způsobu, jakým přijímal svou chorobu, udivuje nás skutečnost, semeno začátku, dříve než nastoupil cestu kříže. Tato Boží vyvolenost se projevuje přímo pulzující láskou: všude tam, kdo ho jen trochu poznali, všichni ho nazývají „zosobněnou sladkostí“.

Matouš totiž od malička toužil přinášet každému lásku, kterou cítil ve svém srdci, příbuzným, kamarádům, přátelům: doufám, že se mi podaří zachovat si radost, kterou mám, abych ji daroval všem těm, kteří ji potřebují - píše ve svém deníku. Čím více lásky jim dáváme, tím jsou šťastnější. Je to cesta, která se stává velmi namáhavou. I když byl tolik milován, Matouš se totiž stává velmi nepohodlným pro své sourozence, a to s sebou přináší různé zkoušky. Zvláště když se setkával se zkušeností, jak těžko smiřitelné je sloučit hlubokou žízeň po pravdě s radostmi tohoto světa.

Jako patnáctiletý si zapsal: Těšilo by mě, kdybych se dokázal integrovat se svými souvěkovci, aniž bych je musel napodobovat v jejich chybách. Chtěl bych se více zapojit do skupiny, aniž bych se musel zříkat svých křesťanských zásad. Je to obtížné. Obtížné, ale ne nemožné. Jeho velká láska k životu a jeho nezlomná touha všechny milovat ho vedou k vyhledávání stále nových cest, jak kráčet v pravdě a bez kompromisů. A všechno to, co zůstává nesplněno, obětuje Matouš Ježíši, který se pro něho stává vším.

CESTA KŘÍŽE JE SLAVNÁ

A právě tato hluboká zásadní touha jeho duše ho vede k naplnění poslání, které mu určil Bůh Otec. Matoušův kříž roste s láskou v lásce: v rytmu růžence k jeho Mamince, v Božím slově, v adoracích před Eucharistií, kde obětuje všechno své utrpení a své kříže, aby se všechny duše mohly obrátit k lásce Otce a každý hříšník mohl potkat spásu. Zvláště se obětuje za duše mladých, které nosí ve svém srdci. Je to kříž, který nejen přijímá, ale miluje ho jako sebe sama. Když ho navštíví sestra Erika a pokouší se potěšit ho po velmi bolestné terapii, odpoví: „To je moje dobro, na které čekám, aby mě každá bolest těšila“!

V posledním období, kdy už je trvale připoután na lůžko, protože různé orgány už přestaly plnit svou funkci, opakuje mamince: Musíme prožívat každý okamžik, jako by byl poslední, nikoliv však ve smutku ze smrti. Ne! V radosti, že jdeme vstříc na setkání s Pánem, naším Bohem. V nocích největšího utrpení – když lékaři mluvili o jistém konci života, a proto upouštěli od jakéhokoliv zásahu – matka , která dobře znala svého syna, mluvila za něho: Ne, musíte ho léčit do posledního okamžiku a dělat všechno, co je možné. Matouš totiž často opakoval: Život je třeba bránit do posledního okamžiku.

Tento současný mládenec celý svůj život zasvětil úsilí, jak svou láskou oslavit Boha, zatímco současné Bohu zasvěcené osoby hledají všemožně způsob, jak se z této nejčestnější povinnosti vykroutit.

    viz také 

    anebo

Contanza Signorelli, Nuova Bussola Quotidiana