Menu


Boží pravice

 

 

Na našich ulicích panuje surrealistické ticho. Ticho, jaké jsme neslýchali. Hluk aut, hlasů, neuspořádané a vulgární hudby zmizel. Vzduch je čistý a slyšíme zpěv ptáků. Kanály v Benátkách jsou průzračné a je v nich vidět ryby. Zmizely mouchy nad popelnicemi. V některých horských oblastech se lesní zvěř prochází po volných cestách a nebojí se hluku motorů. Zavřené úřady, diskotéky, obchody, bary. V neděli po mnoha letech není znesvěcován Den Páně.

Ale v této zdánlivé idyle, kdy se příroda připravuje na nový rozkvět po období zimy a raší pupence na větvích stromů, je ticho znepokojující a nepřirozené. Je to ticho našich kostelů, pod jejichž klenbami se neozývají ozvěny modliteb ani chvála Pánu a jeho mystickému Tělu. Je to ticho, které ohlušuje křesťanské duše, ony prázdné prostory, opuštěné oltáře. Ticho, které děsí pocitem opuštěnosti. Pane, ke komu půjdeme? Tak se ptá také dobrý kněz, který celebruje bez lidu, neobrací se k lidem, ale k prázdným lavicím a zavřené bráně.

Jistě, tento pocit osamocení sdílí také kněz, který neopustil katolickou mši, nebo který ji nedávno objevil. Lid klečící při modlitbě, který šel za ním jako za pastýřem stáda, ten zde není. A když se obrátí s Dominus vobiscum, odpovídají mu jen andělé, svatí a duše v očistci, zatímco věřící církve bojující jsou nuceni zůstávat doma, odkázáni na vysílání, snad spojeni duchovně při modlitbě růžence nebo si čtou lekce z misálku.

Kolik Božích služebníků, kolik laiků se v sedmdesátých letech cítilo opuštěných jako my dnes? Kolik jich vidělo zakázat mši, na kterou byli zvyklí, zakázat posvátné zpěvy a přístup do chrámu? Nebyl to Covid -19, ale koncilní mor, který je vykázal z chrámu, takže se cítili jako vyobcováni, když padl na ně a jejich chrámy a kněze interdikt. A stejně tak dnes popravdě, temná choroba zbavuje lid povinnosti a práva na mši: je to stále táž úzkostlivá a arogantní sekta zasvěcená světu, která se nikdy nemýlí, která si bere koronavirus jen jako záminku, že tento mor je zbavuje povinnosti sytit duše andělským chlebem a napájet Božím slovem, po kterém duše touží jako jelen po prameni vod. V této vášni následovat moderní mentalitu, tak lhostejnou k věcem duchovním, zdá se, že tito mistři jsou tím početnější, čím více se postoupí v hierarchii. A tak dospějeme vrcholu, který je schopen zavřít brány Sv. Petra pro slavení velikonočního Tridua s měsíčním předstihem, zřejmě aby vyloučil nepřijatelnou eventualitu, že věřící by si mohli dodat odvahy v naději, že se situace změní. Zanechte vší naděje: vy vstoupit nesmíte!

A přece i v tomto k zoufalství vedoucím scénáři jsem si jist, že mnoho kněží znovu odhalilo, jak onen vnitřní intimní význam své kněžské služby, tak nenahraditelnou hodnotu Svaté Oběti. Navzdory vymývání mozků, jakému byli podrobováni po desetiletí, navzdory chudobě reformovaného ritu, navzdory pouhému stolu, obrácenému k ničemu, vynořuje se v těchto dnech nepřirozeného ticha pravá povaha jejich poslání: již nikoliv jakožto předsedajících shromáždění, ale Božích služebníků, kteří se obracejí k Bohu, aby ho prosili za svatý lid. Sami před Božím majestátem, protože je to Bůh, k němuž se obracejí, aby dosáhli oněch milostí, žádali o odpuštění jménem celé církve quam pacificare, custodire, adunare et regere digneris – milostivě ji obdař pokojem, sjednocuj a veď. A na patenu spolu se Svatou Hostií kladou nemocnou stařenku, otce rodiny, který má starost o svou mzdu, lékaře, který zůstává ve službě až do pozdního večera, podnikatele, který nemá čím platit své pracovníky, nejistotu začatých prázdnin, matku, která šetří margarin a myslí na účtenky a hrozící nájem, všechny, quorum tibi fides cognita est, et nota est devotio – jejichž víru a oddanost dobře znáš.

 

A těm bylo řečeno – a oni říkali nám – že bez věřících nemá mysl celebrovat, že je zbytečné rozmnožovat celebrování, lepší je koncelebrovat. Jenže tento farář ví dobře, že všichni jeho farníci jsou i v tomto okamžiku kolem oltáře, i když jsou tak vzdáleni. A že v očistcových plamenech jsou svaté duše, které doprovázel na hřbitov, a ty očekávají, že na ně budou vylity přímluvy, aby se mohli těšit na quel locum refrigerii, lucis et pacis, místo pokoje, světla a míru, které je pro ně ještě uzavřeno. Nepromlouvá již k shromáždění, nepřerušuje mši svými vstupy a extempore, nesvěřuje rozdělování sv. Přijímání horlivé křesťance nebo sestře s kněžskými tužbami, on sám, jako byl sám Kristus v Getsemanech i na Kalvárii, sám také před svatostánkem večer prosí božského Vězně za své farníky.

A přece tato jeho samota, právě jako u Toho, jehož je alter, znamená, že je skutečný pontifex - stavitel mostů mezi Bohem a lidmi, onoho schodiště, po kterém sestupují a vystupují andělé, bez groteskní rétoriky novátorů či progresivního exegety, který je plný sebe samého, ale vyprázdněný od lásky k Bohu.

Antifona ke Communione v dnešních textech přejímá žalm 83. Je to obdivuhodný verš také v jeho gregoriánské modulaci. Tato trýznivá touha přebývat v Hospodinově domě jakoby přicházela od těch, kteří kvůli nákaze se cítí vzdáleni, ne-li přímo odloučeni ve svých domech: zdraví i nemocní, svatí i hříšní, staří i děti, otcové a matky, manželé a manželky.


Passer invenit sibi domum, et turtur nidum sibi, ubi ponat pullos suos. Vrabec si hledá dům, hrdlička hnízdo, kam uloží svá mláďata. Altaria tua, Domine virtutum, Rex meus et Deus meus! Tvoje oltáře, můj Králi a můj Bože. Beati qui habitant in domo tua: in saeculum saeculi laudabunt te! Blahoslavení, kdo bydlí v tvém domě, budou tě chválit na věky věků.

Ke všem kněžím, ke všem biskupům, ke všem knížatům církve se obracím s touto naléhavou výzvou: nepřestávejte prosit u oltáře Boha, aby uchránil svůj lid trestů za jeho hříchy, aby mu dopřál oněch milostí a odpuštění, jakých může dosáhnout svým pokáním. Zasvěťte se především sami, zasvěťte nás spolu s vámi Nejsvětějším Srdcím Ježíše a Marie, zasvěťte své komunity, farnosti, diecéze, celou naši vlast jejich nebeské ochraně. Rozezvučte zvony našich chrámů, aby byl zahnán mor těla, a především mor duší.

A až konečně budeme moci stanout u našich oltářů, vzpomeňte si, že se obracíme ke Kříži nikoli proto, abychom se otočili zády, postavte se tak do čela ideálního průvodu, který má za svůj cíl nebe a jako pokrm na cestu Tělo a Krev našeho Pána.

Quaesumus, omnipotens Deus, vota humilium respice; atque ad defensionem nostram, dexteram tuae majestatis extende. Prosíme tě, všemohoucí Bože, shlédni k pokorným prosbám a vztáhni pravici svého majestátu k naší ochraně.

 

Cesare Baronio - Opportune et importune