Menu


Boj o liturgii (1)

Nástup liturgických novátorů

Zatímco teologická komise byla baštou tradice, v liturgické komisi se shromáždila avantgarda progresismu. Komise byla pod vedením prefekta Kongregace pro obřady Gaetana Cicognaniho, sekretářem byl Anibale Bugnini, oba se údajně podíleli na obnově liturgických knih za Pia XII. V komisi bylo mnoho významných osobností liturgického hnutí: Cipriano Vagaggini, Dom Bernard Capelle, Dom Bernard Botte, Abbé Antoine Chavasse, Andreas Jungmann, Romano Guardini a další. Připravené liturgické schéma bylo ve shodě s tím, co šířilo liturgické hnutí již před 30 lety. Absolutní přednost měla pastorační dimense a snaha o liturgii s „aktivní účastí“ věřících.

 

Kardinál Cicognani

 

             

Anibale Bugnini

Cílem hnutí bylo vždy nahradit latinu lidovou řečí. Nebylo náhodou, že první aspekt, který komise sledovala, byl útok na používání latiny v liturgii a v církevních materiálech. Jednalo se o „reformu“, které však papež nebyl nakloněn.

25. března 1961 zveřejnil L´Osservatore Romano článek „Latina, jazyk církve“, kterýzdůrazňoval nutnost univerzálního neměnitelného jazyka, jakým lid nehovoří. Článek rozvíjel v širší míře a podrobněji názor Pia X., podle kterého latinský jazyk je v církvi právem používán jako její vlastní jazyk. Také pasus z epištoly Officiorum omnium z 1. srpna 1922, ve kterém Pius XI. zdůrazňuje, že církev podle své přirozenosti požaduje řeč, která je univerzální, neměnná a jakou lid nehovoří. Bude vhodné seznámit se s jádrem toho článku, kterému se nedostalo přesvědčujícího pochopení.

První požadavek kladený na církevní řeč spočívá v tom, aby byla univerzální. Musí v církevní oblasti sloužit k tomu, aby přiváděl centrum církve do vyrovnaného kontaktu se všemi kruhy, které se na centrum obrací. Když se papežové při slavnostních příležitostech ve svých řečech obracejí k tomu nebo onomu národu, používají spontánně příslušný národní jazyk. Když se však obracejí k celé církevní rodině, bylo by použití moderní řeči výhodou jen pro určitou komunitu, a to ke škodě ostatních. Církev se při hlásání řídí slovy sv. Pavla: Tady už není Řek nebo Žid, … barbar, Skyta, otrok nebo člověk svobodný (Kol 3,11) a dává váhu věčným hodnotám, jejichž je strážcem, a neklade je na váhu, aby vyšla vstříc pozemským zájmům jiného národa: Také nebude nikdy žádný národ politickou nebo kulturní mocí nutit k tomu, aby se přiklonil k silnějším, jako snopy v Josefově snu (Gen 37,6n). Protože používání latiny, která není řečí žádného národa, nikoho stranicky nezvýhodňuje; může tak plnit podstatnou podmínku univerzální řeči v křesťanské oblasti.

Používání latiny se neomezuje na negativní funkci, aby byla vyloučena stranickost a podvědomá antipatie. Že kněží z celého světa mohou sledovat sdělení učitelského úřadu, právní texty a projevy Svatého otce rychle a přesně a mohou se seznamovat s pokyny římských dikasterií v Acta Apostolicae Saedis, že mají během studia a pak i nadále přístup k původním dílům Otců a velkých učitelů, že mohou používat neměnnou a univerzální terminologii, že používají původní prameny, které představují základ vědy, že mohou rychle chápat liturgické texty, to všechno tvoří souhrn podmínek, které obohacují, nikoliv omezují nadnárodní kulturu, přispívají k jednotě všech údů a upevňují ji především uvnitř kněžského stavu a skrze něj i všech věřících. Pius XI. řekl: Je to dílo Boží Prozřetelnosti, že u všech národů spojuje latina ty nejvzdělanější mezi křesťany do pevného svazku jednoty a že jim dovoluje hlouběji poznávat to, co se týká matky církve, a udržovat těsnější spojení s Hlavou domu. (Pius XI. Officiorum omnium 1. srpna 1922).

Pius XII. zdůraznil: Latinská liturgie je vzácné pouto katolické církve.

Kromě potřeby projevovat etnickou a geografickou univerzalitu musí řeč církve nést známku neměnitelnosti. Je skutečností, že živé jazyky se nacházejí v ustavičné proměně, a čím více národy některou řečí hovoří, tím více se tato jejich řeč mění. V obdobích bohatých na události postačí desetiletí, aby se tvářnost řeči změnila. O to větší jsou tyto změny, když se jedná o staletí. Které moderní národy s významnou kulturou nepotřebují glosáře, aby mohly číst klasiky staré 400, 500, 600 let? Kdyby církev musela poklad svých pravd uchovávat v proměnlivé formě moderních řečí, aniž by nad nimi měla potřebnou autoritu, nutně by došlo k tomu, že její formulace by byly vystaveny zkreslení nejrůznějšího původu a nerovnoměrnému působení. Také by chybělo jediné a neměnné měřítko jejích norem. To jsou evidentní fakta, které potvrzuje moderní lingvistika, která zdůrazňuje pestrou dimenzi řečí v lidském životě, které musí být stále upřesňovány. Latina je uchráněna těchto změn, které jsou způsobeny každodenním používáním za silného dějinného neklidu a může žít ve sféře krystalické čistoty a přesnosti. Sémantické modifikace, které prožívá lidová řeč, nacházejí v ní definitivní konec.

Třetí nárok na církevní řeč je ten, aby tímto jazykem nemluvil žádný národ. Pán může shlížet na „ohrožení národů, nářek zajatců, bídu sirotků, potřeby poutníků, nouzi chudobných, zoufalství plačících, slabost starců, vzdechy mladých, sliby panen a nářky vdov“(Breviarium Romanum, Přípravné modlitby ke mši svaté, středa), neboť vy všichni jste bratři. Církev se na jedné straně učí neznámému dialektu malého kmene v Kongu nebo v oblasti Amazonky, aby mu mohla předat evangelium, a na druhé straně cítí povinnost a nutnost uchovávat svatý poklad pravd v řeči, která není identická s žádným mluveným jazykem.

Obsah a důvody, proč se církev drží latiny, jsou tedy ryze náboženské povahy. Jako univerzální a časově nepomíjející instituce potřebuje takový sdělovací prostředek, který spojuje komunikativně spolehlivě střed s periferií, minulost, přítomnost i budoucnost a vyslovuje pravdu, která v proměnách času zůstává nedotčena a je nedostupná pro zmatky a vášně. (L´Osservatore Romano 25. března 1961)

Jan XXIII. odvolává vedoucí liturgické komise

Ještě významnější byl list, který poslal Jan XXIII. 7. prosince 1961 nejvýznamnějšímu obránci latinské řeči uvnitř liturgické komise, Mons. Higini Anglès, rektoru Papežského institutu Musica sacra. Papež chválil práci institutu při obraně Musica sacra a vyjádřil názor, že slavnostní liturgii, ať už ve vznešených chrámech nebo malých místních kostelích musí být povoleno používat královské žezlo vznešeného a živého panování latinské řeči.

Jelikož Bugnini si byl vědom tohoto odporu, shromáždil skupinu deseti koncilních poradců (periti), kteří se tajně sešli v Domus Mariae 11. - 13. října 1961, aby urychlili redakci schématu o liturgii. 22. února 1962 však papež podepsal Apoštolskou konstituci Veterum sapientia, která představovala rozhodné a nečekané odmítnutí snah zavést do liturgie národní jazyky. V dokumentu zdůraznil Jan XXIII. význam latiny jako živé řeči církvea nařídil, aby se nejdůležitější církevní discipliny vyučovaly v latině a kandidáti kněžství musí před zahájení studia věnovat náležitý čas a s velkou pečlivostí a nejvhodnějšími metodami pod zkušenými učiteli se věnovat studiu latiny.

Papež uložil všem služebníkům církve v diecézích i v řádech studium a používání latinské řeči: vyjadřujeme rozhodnou vůli, aby studium a používání této řeči získalo znovu svůj význam, bylo všude více podporováno a uskutečňováno, a tam, kde upadla latina do zapomenutí, musí být plně obnovena.

 


Kardinál Larraona

Ve stejný den jmenoval papež novým prefektem Kongregace pro obřady kardinála Arcadia M. Larraonu, který se stal současně předsedou přípravné komise a nahradil kardinála Cicognaniho, který 5. února zemřel. Bugniniho nahradil Ferdinando Antonelli. Bugnini byl odvolán i z katedry liturgických věd na Lateránské univerzitě.

Těmito opatřeními ukázal Jan XXIII. zřetelně nespokojenost se směrem, který sledovala liturgická komise. Nicméně pokyny konstituce Veterum sapientia zůstaly prakticky jen na papíře. Docenti na papežských univerzitách pohrozili odstoupením, pokud budou propuštěni ti, kteří neznají latinu, a přivedli tak vedoucí orgány do úzkých, protože neměli, kým by je nahradili.

Pramen: Roberto de Mattei, Das Zweite Vatikanische Konzil 

                                      >