Blahoslavený Vladimír Ghika
Dom Antoine Marie OSB
Galerie svatých kněží
Vladimír Ghika
Umění dát dobru, aby se zrodilo ze zla, je vlastní právě Bohu, jak ukazuje následující příběh. Jednoho večera v roce 1924 v Auberive ve Francii došlo k explozi kovového termoforu naplněného vařící vodou, který byl ve spěchu položen na ledový mramor. Sestra Marie Luisa Durandová utrpěla těžké popáleniny na bradě, na rtech, oční víčka byla potrhána. Přivolaný lékař jí dal uklidňující injekce a celou tvář zabalil do obvazů. „Je to těžké!“ řekl. „Kdyby byla noc příliš zlá, zavolejte mě.“ „Zanechají popáleniny jizvy?“ – „A jak byste chtěla, aby nezanechaly?“ Představený domu P. Ghika se dlouho modlil u lůžka postižené, pak pozvedl ruku a udělil jí požehnání. Nakonec odešel. Lékař následující den s úžasem konstatoval, že tkáň je zpevněná, oči se otevírají, víčka jsou bez otoku. Po třech dnech je zraněná zcela uzdravena. Třicet let po této příhodě sestra prohlásí: „Pro mě není žádných pochyb, byl to zázrak.“ Při smrti sestry Marie Luisy v roce 1974 byly její tváře růžové jako tváře dítěte.
Kdo byl tento kněz, jehož víra přivodila nadpřirozené uzdravení?
„Abych byl pravověrnější“
Vladimír Ghika se narodil jako pátý syn knížeti Janu Ghikovi a Alexandrině Moretové v Konstantinopoli 25. prosince 1873. Přijal svátost křtu a biřmování, jak je to obvyklé v pravoslavné církvi. Od roku 1657 deset knížat rodu Ghika vládlo v Moldávii. Posledním z nich byl Vladimírův dědeček Řehoř V.
V roce 1878 se mladý stát, který vznikl před deseti lety spojením Moldávie a Valašska a který přijal název Rumunsko, definitivně emancipoval z osmanského jha a stal se královstvím. Kněžna Alexandrina dala své syny Vladimíra a Dimitrije zapsat na lyceum v Toulouse. Protože v tomto městě nebyla pravoslavná farnost, svěřila je chůvě, která je vodila každou neděli do protestantského kostela. Vladimíra zklamal chlad reformovaného kultu. Spolužáci ho seznámili s katolickou vírou. Horoucně touží po prvním svatém přijímání, ale matka je tím pohoršena: „Mysli na své předky! Jako potomek řeckých pravoslavných knížat se chceš stát zrádcem?“ Vladimír později vyzná: „Čekal jsem šestnáct let, než jsem se rozhodl. Čím více jsem čekal, tím více planula moje duše touhou. Především v noci bylo v mém nitru přítomno volání.“
Po brilantním studiu v Paříži onemocní v roce 1895 na anginu pectoris a musí se vzdát diplomatické kariéry. V roce 1898 odešel k bratru Dimitrijovi na rumunské vyslanectví v Itálii. Roky strávené v Římě označí jako dobu „vlivu katolické víry na svého ducha a na své srdce“. Chápe, že jednota křesťanů je možná jen pod autoritou papeže, nástupce svatého Petra. „Nepokládám se za renegáta, věřím v tuto katolickou církev, moji předkové ji opustili, aniž mysleli na rozkol, aniž mysleli na poklad, který ztrácejí.“ 13. dubna 1902 byl oficiálně přijat do katolické církve kardinálem Mathieuem, který právě navštívil Řím. Rumunské noviny jeho krok odsuzují, obviňují knížete Ghiku ze zrady. „To mě velice bolelo,“ přiznává.
Později na otázku pravoslavného mnicha, který se ho zeptal, proč se stal katolíkem, odpověděl prostě: „Abych byl ještě více pravoslavný!“
Z touhy odevzdat se zcela Bohu myslí Vladimír Ghika na kněžství, ale narazí na tvrdý odpor matky, která intervenuje na nejvyšších místech. Svatý papež Pius X. radí mladému muži, aby odložil tento záměr z ohledu na matku. Může pro Boží slávu pracovat i jako laik. Vladimír absolvuje teologii s vyznamenáním na dominikánském institutu della Minerva v Římě a studuje dále rumunské politické a náboženské dějiny.
Liturgie bližního
V roce 1904 potká Vladimír obdivuhodnou řeholnici od svatého Vincence z Pauly, Italku sestru Pucci. Ta ho zapojí do vlastního apoštolátu mezi nemocnými a umírajícími. Vladimír brzy nato založí v Bukurešti z vlastního dědictví dům Sester lásky, jehož představenou se stane sestra Pucci. Kolem jednoho sta žen z vysoké rumunské společnosti se účastní na díle oživovaném misijním duchem. Mladý lékař Paulesco, horlivý katolík, nabízí zdarma své služby a kníže přijme funkci katechisty mezi nemocnými. Denně se dostaví na dvě stě ambulantních pacientů, nečítaje v to domácí. Dříve než jde Ghika vyhledat nemocného nebo chudobného, modlí se tuto modlitbu: „Pane, jdu vyhledat jednoho z těch, které jsi nazval, že jsou tebou samým. Dej, ať chvíle, strávené u něho ve snaze pomoci mu, přinesou pro něho i pro mne ovoce věčného života.“
V roce 1913 organizuje kníže Ghika se sestrou Pucci lazaret, nemocnici svatého Vincence pro oběti cholery. Za těchto podmínek pomáhá spolu s řeholnicemi nemocným v oblasti Dunaje a nedbá na nebezpečí, že by se sám mohl nakazit. Aby umožnil transplantaci, kterou potřebuje zraněný s popáleninami na těle a ve tváři, nabídne mu svou vlastní kůži. „Kdo se svléká pro bližní, obléká se v Krista; nic není Bohu bližšího než bližní,“ říká vždy. U Vladimíra se péče o chudé neomezuje na pouhou filantropii: co konáme z lásky k Bohu, je úkon zbožnosti, který se nazývá „liturgií bližního“. „Ve velké lidské rodině, jakou chtěl Kristus, všechna utrpení jedněch (ať materiální, morální nebo duchovní) mohou být díky Bohu odstraněna, ulehčena anebo alespoň zmírněna skrze velkodušnost druhých.“
Kněz v pařížské diecézi
Po první světové válce se Vladimír přestěhoval do Paříže, kde byl jeho bratr jmenován rumunským vyslancem. Kněžna Alexandrina, jeho matka, zemřela v roce 1914. Znovu se dostává na program otázka kněžství. Ghika váhá. Nemůže působit více dobra, když dává dobrý příklad jako křesťan laik? Jedna zbožná duše – Violetta Susmannová ho osvítí těmito slovy: „Jedna jediná mše, kterou odsloužíte ve prospěch duší, má nekonečně větší cenu, než mohou způsobit všechny vaše skutky, pokud zůstanete ve světě.“ Jan Daujat, jeden z jeho žáků, poznamenal: „To rozhodlo o tom, že kníže Ghika se stal knězem: jedině víra v nekonečnou účinnost mše svaté, svátosti našeho vykoupení pro obrácení a posvěcení duší; víra v převažující hodnotu mše svaté nad všemi jinými činy.“ Nedocenitelnou hodnotu mše svaté připomene Druhý vatikánský koncil: „Kdykoliv se slaví na oltáři oběť Kříže, v níž byl obětován velikonoční Beránek Kristus, uskutečňuje se dílo našeho vykoupení. Kněží ... zejména v eucharistické bohoslužbě, kde zastupují Krista, vykonávají svůj posvátný úřad, hlásají jeho tajemství a spojují prosby věřících s obětí jejich Hlavy, zpřítomňují a přivlastňují až do příchodu Páně jedinou oběť Nového zákona, totiž oběť Krista, obětujícího sama sebe jednou provždy Otci jako neposkvrněný obětní dar“ (LG 3 a 28).
Kněžské svěcení mu udělil pařížský arcibiskup 7. října 1923. Vladimír Ghika obdržel privilegium celebrovat ve dvou ritech, latinském a byzantském. Stává se ikonou a postavou modlitby za jednotu pravoslavné církve s Římem a za obrácení Ruska. Budí velkou pozornost: hubený, s hlubokým pohledem, dlouhými vlasy a hustým bílým vousem působí ve svých 50 letech dojmem starce. „Je to živá ikona, světec ze zasklené skříně,“ říkají ti, kdo ho potkávají. Jeho mše uchvacuje přítomné: zdá se jim, že prožívá Kristovo utrpení na kříži. Když byl jmenován ředitelem Kaple pro cizince v Paříži na rue de Sévres, stravuje ho bezmezná horlivost. Pro něho „každý potřebný, kterého potkáme na ulici, je Boží návštěva“. Jeho program je: „Běž přivést toho, kdo se neodvážil čekat. Dej tomu, kdo nic nežádá. Miluj toho, kdo tě odmítá.“ Ve zpovědnici je nástrojem četných obrácení, dokonce i z řad satanistů a okultistů. Jeho služba ho zavaluje ošklivostí hříchu, ale také obdivuhodnou mocí milosti Kristova milosrdenství.
Z vězení v Auberive do baráku Villejuif
Don Ghika by chtěl založit řeholní společnost. Papež Pius XI. ho k tomu povolal roku 1924. V Auberive v diecézi Langres se obnovuje staré cisterciácké opatství. Prostory, kde byla dříve kolonie trestanců, propadají zkáze. Zakladatel přidělí třem prvním žadatelům tři nejlepší cely a sám si rezervuje bývalou kobku.
Nicméně pokus v Auberive ztroskotá: životní podmínky jsou příliš tvrdé. Navíc zakladatel, jehož zdraví vyžaduje pobyt v sanatoriu, nemůže předat komunitě trvalou horlivost. Vše skončí v roce 1931. Jeho členové zužitkují milosti přijaté v Auberive v jiných řeholních institutech. Nezdar dona Ghiku skličuje, ale neztrácí odvahu. Napsal: „Nepočítá se ani tak, co se udělalo, ale způsob, jakým se to dělá; nikoliv to, co se přihodí, ale způsob, jakým to přijímáme.“
Mezitím obrací pozornost k novému projektu: žít jako misionář na nejubožejším pařížském předměstí, kde je „Boží nepřítomnost“ nejtragičtější. V roce 1927 našel pozemek ve Villejuif v barákové kolonii obývané bezdomovci. Nejbližší kostel je vzdálen dva kilometry. Postaví dřevěný příbytek 9 x 3 metry jako kapli. Instalace je dokončena, ale don Ghika se svěří jedné z pomocnic: „Mám strašnou hrůzu.“ Není ušetřen hrubostí a křivd, ale pomalu si získává důvěru lidí. Začíná s dětmi, neskrývá se se svou identitou ani apoštolským záměrem: – Přinášíme dobrou novinu; o tom nesmí být nejmenších pochyb.
Vedle v chatrném domku žije jeden anarchista, silně anti-klerikální a těžce nemocný. Jeho manželka vyplétá slámou židle. Aby měl don Ghika záminku ho navštívit, najde u jedněch přátel židli, která potřebuje opravu, a vstoupí k sousedům. Když ho anarchista spatří, vybuchne a zahrne ho přívalem nadávek proti „kněžourům“. Kněz to všechno klidně vyslechne, a když konečně zmlkne, položí mu ruku na rameno. „Nedotýkej se mě,“ křičí anarchista, „kdyby to někdo viděl, bude si myslet,“ … „No co?“ „… že jsme soudruzi.“ – „Něco víc: jsme bratři!“ a kněz odejde. Několikrát se vrátí, aby se dověděl, jak je to s židlí, a aby si popovídal se svým anarchistou, jehož odpor pomalu slábne. Diskrétně ho přichází ošetřovat jedna sestra. Po nějaké době nemocný soused volá dona Ghiku a žádá o pomazání nemocných.
Misionář však musí této činnosti zanechat vzhledem ke svému zdraví. Na místě, kde byl jeho příbytek, brzy vyroste velký kostel.
Pro všechny vším
V roce 1931 udělí Pius XI. donu Ghikovi titul apoštolský protonotář. Pokorný kněz se stává proti své vůli monsignorem Ghikou. Pokračuje v apoštolátu, který ho zavede do Japonska, do Argentiny, podle volání Boží prozřetelnosti. V září 1939 obdrží od pařížského arcibiskupa povolení usadit se v Rumunsku, kam směřuje proud polských uprchlíků, kteří utíkají před německou a ruskou okupací. V Bukurešti pokračuje celou druhou světovou válku v neúnavném apoštolátu mezi uprchlíky, nemocnými, vězni a oběťmi bombardování. Když nemůže být lékem na všechno utrpení, snaží se alespoň pomáhat k pochopení, „že bolest je, především pro křesťana, Boží návštěva, návštěva zcela jistá“.
Jeho apoštolát se obrací i k řecko-pravoslavným duchovním, které v konferencích seznamuje s katolicismem a zvláště s rumunskou řeckokatolickou církví, založenou roku 1898 v Aktu sjednocení pravoslavné církve v Transylvánii s Římem. V roce 1991 kvalifikoval papež Jan Pavel II. tuto unii jako „šťastnou a požehnanou událost“. V roce 1948 před komunistickým pronásledováním měla 6 biskupů, 1700 kněží na 2500 místech a více než milion věřících. Nyní prožívá svou opravdovou renesanci.
Pod rudou hvězdou
Ruské vojsko vstupuje do Rumunska v srpnu 1944 a komunistický režim se upevňuje v lidové republice, vyhlášené v roce 1947. V dalším roce je vyhlášena podřízenost pravoslavné církve a potlačení církve řeckokatolické, která je připojena k pravoslavnému patriarchátu. Ve stejném roce je zrušena dosavadní měna bez náhrady a šlechta se ocitne na mizině. Dimitrij Ghika jde do exilu, ale Vladimír neopouští pronásledované rumunské křesťany. „Jestliže mě Bůh volá sem, zůstanu,“ a nedbá na osud, který ho tu čeká na neznámou dobu. Je vyhnán ze svého domova, který je zbořen, pak i z nemocnice svatého Vincence, ubytuje se v podkroví a pokračuje ve svém apoštolátu, posiluje, obrací, křtí, vše pod policejním dozorem. Mnoho pravoslavných přijme do katolické církve, zatímco katoličtí biskupové a kněží jsou jeden po druhém uvězněni. Pokřtil i velké množství Židů. Jí velmi málo a jeho zdraví se zhoršuje. Vede ho však láska a řídí se radou, kterou dával druhým: „Především když se cítíš drcen tíživou bolestí, je dobré konat dobro a těšit druhé v jejich utrpení. Dávat sám sebe v podobných situacích, když už nejsme nic, když už nic nemáme, znamená dávat trochu Boha ... a nacházet ho.“
„Věřím v tvou dobrotu více než tomu, čím trpím“
18. listopadu 1952 cestou k jednomu umírajícímu je Mons. Ghika přinucen nastoupit do policejního auta. Dva policisté ho odvezou do vojenské věznice, kde nazítří přibude dvacet „podezřelých“ kněží a laiků: všichni jsou obviněni ze špionáže ve prospěch Vatikánu! Mons. Ghika zůstane ve vězení téměř rok v jediném šatu, bez prádla na výměnu. Při osmdesáti nočních výsleších je všemožně týrán, bodán a mučen, takže na nějakou dobu ztratí zrak i sluch. Tichý mučedník opakuje ve svém srdci: „Pane, věřím v tvou dobrotu více než ve skutečnost, která mi přináší utrpení, více než ve své mučení.“ Pak změnili katani taktiku a slibovali mu svobodu, jestliže se zřekne jednoty s Římem, stane se „knězem míru“ a bude spolupracovat s režimem. Rozhodně to odmítne.
V „Rozhovoru s utrpením“ napsal: „Trpíme úměrně k vlastní lásce. Kapacita trpět se v nás rovná kapacitě milovat. Ale Bůh bdí i v noci nad svými dětmi. On je velká noční hlídka v každé noci, v noci těla, rozumu, srdce, v noci zla, ve které temnoty v určitou hodinu sestupují na trpící lidstvo. Kdo může říct, s jakou láskou nad námi bdí? Tato láska má své jméno a svou kvalitu. Je to láska nekonečná.“
Věrný Bohu až k mučednictví
24. října 1953 je osmdesátník Mons. Ghika předveden před soudce, vzpřímený, neoblomný, váží při postavě 176 cm méně než 50 kg. Po inscenovaném procesu je odsouzen na tři roky vězení a je uvržen do kobky věznice v Jihlavě, která mokvá vlhkostí a kde je napěchováno 240 vězňů. Někteří mu nabízejí své šaty, všichni se snaží pro něho obětovat a všichni těží z jeho služeb. Káže, vypráví své vzpomínky a trocha radosti zazáří z tváří těch, kteří ho obklopují. Napsal: „Když umíš přijímat bolest druhých, Pán přijme tvou a učiní z ní dílo spásy... Blahoslavení, kteří milují Boha, protože ti ani nemyslí na to, aby se ptali, zda jsou šťastní nebo nešťastní.“ Každý den se modlí růženec a učí své druhy „probírat s radostí spolu s Marií ta zrna, tento lidský a současně božský růženec, který je obrazem našeho života: růženec naší spásy, složený z našich každodenních zkoušek, z našich milostí, z našich triumfů“. Dává pravidelně polovinu svého hubeného jídla těm nejvíce vyhladovělým. Často mluví o smyslu utrpení: „Když nás Bůh zavedl sem, je to proto, aby nám odpustil naše hříchy a dal nám vyjít odtud jako lepší.“ I když Mons. Ghika nemůže sloužit mši svatou, vězení se stalo kostelem. Dozorci nemohou pochopit, odkud se bere ta radost a pokoj, které vyzařují z těch tváří. Jeden svědek vzpomíná: „Je to člověk, ve kterém jsem potkal pravou svobodu. Nikdy jsem neviděl nikoho v takovém stavu. Pro něho jako by zdi vězení neexistovaly. Byl svobodný, protože konal Boží vůli.“
Nedostatek vzduchu v přeplněné místnosti, absence nejzákladnější hygieny při jídle, strašná zima v roce 1954, to vše zlomilo jeho síly, nikoliv však jeho odvahu. Vězeň Ghika je klasifikován jako práce neschopný a přemístěn na ošetřovnu, kde zvolna a tiše umírá za vytrvalé modlitby. Je slyšet jeho slova: „Pane, neopouštěj mne. Objímám tvou lásku, aby triumfovala nad nenávistí mých nepřátel.“ Obětuje svůj život za církev v Rumunsku. Zesnul v Pánu 17. května 1954. Napsal: „Naše smrt musí být největším činem našeho života. Ale vědět to může jedině Bůh...“
Mons. Vladimir Ghika byl prohláše za blahoslaveného 31. srpna 2013. Doufáme, že budou brzy vyneseni na oltář další katoličtií rumunští biskupové, kteří konali svou misijní službu v roce 1945 a všichni zemřeli ve vězení nebo v exilu. Nikdo z nich nezapřel svou víru.
Pro tyto mučedníky již ne-existují zdi ani těžké brány. Radují se z dokonalé a bezpečné svobody, kterou jim zajišťuje patření na Boha tváří v tvář. Kéž se za nás přimlouvají, abychom si zasloužili stejnou blaženost bez konce.
Přeložil -lš-
