Menu


Církev významu zbavená

 

V nadcházejících týdnech bude zveřejněn konečný dokument vyplývající z německé synody, který míří do slibuje katastrofy. Biskup z Řezna ho nazval kacířstvím, a dokonce i sám kardinál Kasper ho kvalifikoval jako "nekatolický". Tato událost, kterou prozatím pozorujeme z dálky, svědčí o skutečné situaci, v níž se katolická církev dnes nachází: irelevantní církev se silnou tendencí mizet. V nedávné studii provedené v Německu se dospělo k závěru, že pouze 12% populace, včetně katolíků, si myslí, že náboženství má ve společnosti nějaký význam. To znamená, že 88% je to lhostejné, zda církev existuje nebo ne. A pokud skandály posledních let budou i nadále propukat, nebude pro ně divné dávat přímo přednost tomu, že neexistuje. V jižní Evropě, ve Spojených státech a Latinské Americe – v nápadité rezervě církve – se procenta jistě budou lišit, ale o kolik? 20%? 25%? Tato odpověď bude tou nejlepší hypotézou.

Tato data jsem pořídil z videa otce Santiaga Martína, které vřele doporučuji ke shlédnutí. A tento kněz, který není tradicionalistou, uzavírá: „Nová církev selhala." Faktem je, že pokud po Druhém vatikánském koncilu církev, která již byla na ústupu, přijala strategii adaptace na svět, aby zůstala středem pozornosti a neztratila věřící, pak tato strategie se ukázala jako děsivá chyba, která nás zavedla do současné situace vyhynutí.

A není nutné uchylovat se k sociologickým studiím nebo nákladným průzkumům prováděným mezinárodními konzultanty. Stačí navštívit kostely v neděli – natož ve všední dny –, abychom pochopili, že jsou prázdné. Totéž se děje jak v Evropě tak v Argentině. Řada lidí, kteří tam před pandemií stále chodili, už s tím přestala, vzhledem k špatně řízeným biskupským karanténám, které nařídily vlády. Čtenář okomentoval předchozí příspěvek na blogu následujícími slovy: „Ve farnosti, do které patřím, včera v neděli bylo na mši pouze sedm lidí plus dva ze sboru, kněz se téměř dal do pláče. A má pro to všechny důvody, protože každá sekta, které se tam množí, sklízí mnohem větší účast." A není tomu tak jen v Argentině. Je to situace, kterou lze pozorovat po celém světě.

Problém se však zhoršuje, protože hierarchie Církve, počínaje samotným papežem, neuznává závažnost smrtelné nemoci a navrhuje zvýšit dávky stejného léku, který již prokázal svůj zhoubný účinek. Vzpomínám si, jen abych uvedl jeden příklad mezi mnoha dalšími, co řekl slovenským jezuitům: „Proto se dnes vracíme do minulosti: hledat bezpečí. Děsí nás celebrovat před božím lidem, který se nám dívá do tváře a říká nám pravdu. Děsí nás dál pokračovat v takových pastoračních zážitcích. Mám na mysli práci, která byla vykonána v Synodě o rodině, aby bylo jasné, že páry ve druhém svazku již nejsou odsouzeny do pekla. Vyvolává to strach doprovázet lidi v sexuální rozmanitosti. Děsí nás křižovatka cest, o které mluvil Pavel VI. To je zlo této chvíle."

Bergoglio trvá na tom, že cizoložství již není hříchem a „doprovod" lidí se sexuální rozmanitostí uvádí jako známku toho, že tato „nová církev" „jde dál", což se ukázalo jako naprosté selhání. Jen velmi málo cizoložníků má zájem jít na mši nebo k přijímání, a ještě méně ti sexuálně rozmanití. Obě kategorie dobře vědí, co musí udělat, aby byly zachráněny: je lepší vstoupit do Království nebeského s jedním okem, než jít do pekla s oběma očima.

Současná katastrofa církve není Františkovou vinou. Opakovali jsme to zde nesčetněkrát; jsou to problémy, které se táhnou po desetiletí a byly systematicky špatně řešeny. Ale je jeho zodpovědností, aby masakr v blízké budoucnosti očekával. Před několika dny světská média popsala Bergoglia jako „nejsměšnějšího papeže v historii církve", a tak chápeme, že jako takového ho opouštějí i jeho nejbližší přátelé. Král je nahý, a teď si toho všimlo nejen jedno dítě.

Považuji za naléhavý úkol a vážnou odpovědnost biskupů, povolaných Naším Pánem vládnout Církvi, aby si sedli a vážně přemýšleli o tom, co dělat, aby našli cestu ven, která by měla aspoň minimální záruku úspěchu. Bergogliův pontifikát už skončil a selhal. Na této cestě není možno dále setrvat. Problém je v tom, co bude po něm. Je zřejmé, že krizi v Církvi nelze vyřešit tím, že se veselíme se světem, shromažďujeme davy na SDM, pořádáme synody a papežské cesty.


OrigináL La Iglesia irrevelante