Menu


Bergogliovy slepé uličky


 

Konečně přišla odpověď. Nikoliv ona marně očekávaná odpověď od Františka, ale nicméně významná od jednoho z novinářů, kteří jsou součástí jeho blízkého okolí. Autorem je Andrea Tornielli, vatikanista deníku Stampa a odpovědný za web Vatican Insider, který ve spolupráci s novinářem Giannim Valente právě vydal spis Il Giorno del Giudizio (Soudný den), široké pojednání o „případu Viganò“ s podtitulkem Konflikty, války o moc, zneužívání a skandály (Edizioni Piemme, 255 stran).

Základní téze Tornielliho je, že svědectví Carla Maria Vigana je „pokus o převrat“ namířený proti papeži Františkovi mezinárodní politicko-mediální sítí »aliance sektorů americké sítě s podporou z vatikánských paláců (s. 3).

Vatikanista ze Stampa interpretuje probíhající náboženskou válku spíše jako boj o moc než jako boj ideí a jak se zdá, zapomíná, že tento konflikt nerozpoutali ti, kteří brání Tradici církve, ale ti, kteří by ji chtěli překroutit. Pak těžko pochopit, proč obvinění z použití mediálních zbraní se omezuje jen na Bergogliovy kritiky, a nikoli na jeho fanoušky.

Nebyl to právě Vatikán, který pověřil McKinsye zpracovat projekt sjednocení komunikačních nástrojů a vytvoření jediné digitální platformy, kam se mají posílat články, obrazy a podkast? Je to tentýž Tornielli, který o tom informoval v La Stampa 22. března 2018. Pro ředitele Civiltà Cattolica Antonia Sparada stoupá ode dne Františkovy volby důležitost, jakou přikládá sociálním sítím.

V této chvíli Jorge Maria Bergoglio »aktivizoval tisíce osob, které jsou přítomné na síti ve spojení s jeho osobou a s tím, co se kolem ní děje a ukazuje, že on sám je social network«, potvrdil jezuita v knize Cyberteologie Pensare in cristianesimo (Edice Vita e Pensiero).

Pokud jsou zde nějací experti na manipulační techniky a účelové zneužívání zpráv, pak je nacházíme právě mezi nejbližšími spolupracovníky papeže Františka, v samotném Sparadovi a v mons. Dario Edoardo Viganovi, (nemá nic společného s homonymem Carlo Maria). Je to bývalý ministr komunikací Vatikánu, který byl nucen podat demisi, když se blamoval 28. března v proslulém případu padělání dopisu Benedikta XVI. Mons. Dario Viganò svěřil režisérovi Wim Wenersimu apologický film Papež František, muž slova (Pope Francis. A Man of his word) a navíc v Itálii vychází pravidelně magazín s titulem Můj Papež, který líčí týden papeže Františka.

Žádný papež nepoužíval mediálních zbraní v takovém rozsahu, jako Jorge Mario Bergoglio. Pokud jde o zveřejnění arcibiskupa Carla Maria Vigana, Tornielli nepopírá, že papež František dostal přímo od něho informaci, že kardinál Theodor McCarrick zneužíval sexuálně vlastní seminaristy a kněze. Ani nepopřel existenci amorálností uvnitř církve a rozšíření vilnosti, o které připouští, že narůstá.

Připouští, že existuje (s. 169) problém homosexuální rány, i když ho minimalizuje, avšak zcela pomlčel o skupině aktivních sodomitů uvnitř církevních struktur a rovněž o existenci aktivní lobby gay friendl, která je podporuje. Tornielli nedokáže odsoudit mons. Vigana, musí však hájit papeže Františka. Počíná si jako hráč, který, když se ocitl v nesnázích, odváží se rizika. V tomto případě, když nemůže popřít existenci hluboké zkaženosti u lidí církve, hledá způsob, jak svrhnout největší odpovědnost na předchůdce papeže Františka Benedikta XVI. a Jana Pavla II.

Vatikanista z La Stampa obviňuje Jana Pavla II, kterému vděčí kardinál McCarrick za svůj zářivý vzestup. Jan Pavel II. znal McCarricka, navštívil čtyřikrát jeho diecézi a byl uchvácen tím brilantním biskupem, který uměl naplnit své semináře, vést dialog s politikou na všech úrovních, být protagonistou mezináboženského dialogu, měl pevné morální principy a byl otevřený vůči sociální tématice (s. 38).

Jmenování arcibiskupem ve Washingtonu, o kterém se mluvilo ve Vatikánu, neprošlo plénem Kongregace pro biskupy, kde mělo být podrobeno diskuzi, nýbrž došlo k němu „per directtissimum“, »jak se často stává u velkých jmenování, rozhodne se „dohodou“, aniž by to prošlo kolegiální diskuzí členů dikatseria « (s. 40).

»Je to nechutné« ze strany mons. Vigana »vykládat«, že v roce 2000, kdy byl McCarrick jmenován, byl Jan Pavel II. »tak nemocen, že nebyl schopen starat se o jmenování, tím méně o taková, která byla významná, protože v té době přinášela jistotu získat kardinálský klobouk, a tedy být v budoucnu připuštěn do konkláve«. »Není třeba znát tajný archiv nunciatury ve Washingtonu (který Viganò studoval (abychom věděli, že ve skutečnosti měl papež Wojtyla před sebou ještě pět let intenzivního života v každém ohledu« (ss, 40-41).

Tornielli zdůrazňuje: »Wojtyla nebyl do té míry nemocen, jak by chtěl tvrdit Viganův dossier. Naopak. Zdá se, že byl v perfektní kondici, aby sledoval procesy jmenování, alespoň těch významnějších a nejdůležitějších. Mezi ně nesporně patřilo jmenování nového arcibiskupa pro hlavní město USA.« »Není možno opomenout, že papež Wojtyla znal velmi dobře McCarricka, biskupa, kterého jmenoval Pavel VI., ale od polského papeže byl povýšen nejméně čtyřikrát: první bylo jmenování do Metuchen, nově založené diecéze; pak přemístění do Newarku, diecéze, kterou Jan Pavel II. navštívil 1995. Tedy při jmenování arcibiskupem Washingtonu byl již nicméně pokročilého věku; a konečně je tu bezprostřední připojení do kardinálského kolegia (ss. 43-44).

27. dubna 2014 prohlásil papež František Jana Pavla II. za svatého spolu s Janem XXIII. Kanonizace papeže znamená, že ve vývoji jeho nejvyššího úřadu prokázal hrdinský stupeň všech ctností, včetně moudrosti. Ale jestliže kvůli složitosti, nedbalosti a nerozumnosti papež „kryl sexuálního lovce“, je možno vážně pochybovat o jeho moudrosti a rozumnosti.

A jestliže pro Tornielliho se tak skutečně stalo, pak tím chce říct, že nepokládá Jana Pavla II. za světce. Ostatně, jeden prelát velmi blízký papeži Františkovi, mons. Giuseppe Sciacca, sekretář Apoštolské signatury, jeden z nejzkušenějších expertů Kurie (s. 200) v interview pro samotného Tornielliho popřel neomylnost svatořečení. Jestliže kanonizace nejsou neomylné a papež František se v případě Jana Pavla II. mohl mýlit, je možné, že téhož omylu se dopustil 14. října 2018 při kanonizaci Pavla VI.

Nejedná se o druhořadou záležitost. Zvyšuje se sázka, Tornielli nejen zpochybňuje nadpřirozenou moudrost papeže Wojtyly, vrhá stín na nedávné kanonizace a především - zjevuje slepé uličky, ve kterých se ocitá pontifikát papeže Bergoglia. Jedna slepá ulička se točí právě kolem tématu neomylnosti.

Papež František totiž pokládá neomylnost za duchovní dědictví antické církve, která prohlašovala a zavrhovala, definovala a odsuzovala. Prvenství pastorace před naukou a milosrdenství před spravedlností brání papeži Františkovi vykonávat munus neomylnosti, který je aktem nejvíce kategorickým a nejméně pastoračním, jaký může papež zastávat.

Jestliže však chce ukládat církvi své direktivy, potřebuje papež Bergoglio nějakou „jakoby neomylnost“, která vylučuje jakoukoliv formu neposlušnosti vůči jeho choutkám. Pro uskutečnění svého programu, aby byl papežem „jakoby neomylným“, byl nucen stát se papežem diktátorem, což se právě dnes děje. Kdo je věrný tradici, věří naopak v papežskou neomylnost a zná její rozsah i meze. Znalost mezí neomylnosti dovoluje tomu, kdo má sensus fidei, odporovat „papeži diktátorovi“.

Rozsah opravdové neomylnosti umožní papeži, že ji jednoho dne použije a rozptýlí Satanův dým, který pronikl do církve, odsoudí bez odvolání bludy a znovu s nebývalou slavnostností potvrdí věčnou pravdu Evangelia.

                                                     

Roberto de Mattei Correspondenza Romana