Menu


Bergogliova nová církev

 

Bergoglio v důležitém etapovém cíli

Poprvé promluvil zcela otevřeně - usoudil, že dozrál čas a může otevřeně přiznat barvu a příslušnost, kterou převzal po svém spolubratru, kardinálu Martinim.

Jeho předvánoční vystoupení před kardinálským sborem je veřejným doznáním, že dosáhl, k čemu se vědomě a dobrovolně propůjčil, totiž realizace satanského záměru, který je jasně formulován v masonské permanentní instrukci Alta Vendita: využít církevní strukturu jako nástroj hlavních zednářských principů a cílů: úhlavní nepřátelé Božího království na zemi dosáhli toho, že byla tak dlouho vedena bludně formace seminaristů, kleriků a prelátů, až byl nakonec z jejich řad zvolen papež, který vede církev cestou „osvícenství a obnovy“.

Srovnáme-li současný stav církve s vyhlídkou, jak o ní píše John Vernari, musíme konstatovat, že Bergogliova sedmiletka překonala a realizovala i ty nejčernější hrozby, před kterými autor ve svém textu varuje. Současné vrcholné vedení se nejen plně zařadilo do služeb satanského projektu současného zvráceného sekularismu, ale jako jeho spojenec přistoupilo k přímému útoku na autoritu Boha Stvořitele, troufá si bourat jeho svatý Zákon a přitom adresně útočí na ty členy církve, kteří věrně zachovávají svůj křestní slib.

Teprve ve světle poslední etapy zvané amazonská, kdy se zcela zbavil Ježíše Krista, vycházejí najevo v celé své nahotě všechny dílčí postupné kroky, které od okamžiku Bergogliova podvodného nástupu na papežský stolec představují jednoznačný záměr: zcela pošlapat legitimní Kristovu církev se vší její naukou, strukturou a svátostným řádem a nahradit novou pseudocírkví, která stojí plně ve službách světa a satana.

Dovedně režírovaný traumatizační šok posledního koncilu nezřízenými zásahy do liturgie poškodil samotný svátostný zdroj života církve se všemi tragickými důsledky. Duchovní podvýživa ochromila nástroje jasného vidění a poznání a zcela podlomila schopnost nezbytné sebeobrany. Ta se redukovala na občasné slovní půtky, jimiž se na hereziarchu Bergoglia obraceli jedinci nebo skupiny, ale ty všechny opakovaně vyzněly do prázdna, přičemž úhlavnímu nepříteli církve stačilo, aby je prostě ignoroval. Jeho satansky prolhaná taktika mu dokonce ještě posloužila k tomu, že upevnila mýtus jeho nedotknutelnosti a suverenity a soustavně tak posiluje jeho troufalost a drzost.

Na celé této věci je však nejzávažnější skutečnost, že Bergolgiova činnost je v naprostém rozporu s evangeliem, a proto je intrisece těžce hříšná. Jeho „světci“ jsou Jidáš, Luther a kardinál Martini.

To, co Ježíš Kristus a jeho apoštol nejvíce odsuzuje, je chtivost smilných rozkoší. To, co Bergloglio neúnavně prosazuje, je oprávněnost křesťanů na smilné rozkoše.

To, co Ježíš Kristus nejvíce odsuzuje, je šíření pohoršení. To co Bergoglio bez zábran a překážek suverénně, profesionálně a s využitím svého „apoštolského aparátu“ plánovitě a systematicky organizuje a provozuje, je šíření pohoršení a navádění k nejhanebnějším hříchům.

Jsou to všechno skutky, které svolávají neodvolatelné Boží tresty, ať si Bergogliovi pohůnci vymýšlejí a spisují, co chtějí. Konstatovat tyto skutečnosti může každý katolík, který zná předkoncilní školní katechismus. Potřebujeme hledat soudce, který by tohoto falešného pastýře dnes odsoudil? Z pověření samotného Ježíše Krista tak učinil nekompromisně svatý apoštol Pavel, když opakovaně vyslovil své neodvolatelné prokletí nad falešnými učiteli, kteří přinášejí jiné učení (Gal 1,9). Být proklet znamenalo vždy být mimo církev.

Bergoglio s tímto apoštolovým prokletím již sedm roků církev pustoší a sedm roků přistupuje rouhavě a svatokrádežně k oltáři, kamkoliv přijde. Místo aby jako „Hlava církve“ svolával Boží požehnání a milosti, jen rozmnožuje těžká prokletí. Místo aby k nebi stoupala Boží chvála a oslavy, vystupuje k nebi výsměch Satanových démonů.

To je katastrofální situace, které se nezbavíme naivním očekáváním, že se to všechno nějak bergogliovsky promlčí.

Viz (Mat 15,19; 1 Kor 6, 18-20; 10, 8; Gal 5,19; Ef 5,3)