Menu


Bergoglio v důležitém etapovém cíli

 

i

Poprvé promluvil zcela otevřeně - usoudil, že dozrál čas a může otevřeně přiznat barvu a příslušnost, kterou převzal po svém spolubratru, kardinálu Martinim.

Jeho předvánoční vystoupení před kardinálským sborem je veřejným doznáním, že dosáhl, k čemu se vědomě a dobrovolně propůjčil, totiž realizace satanského záměru, který je jasně formulován v masonské permanentní instrukci Alta Vendita: využít církevní strukturu jako nástroj hlavních zednářských principů a cílů: úhlavní nepřátelé Božího království na zemi dosáhli toho, že byla tak dlouho vedena bludně formace seminaristů, kleriků a prelátů, až byl nakonec z jejich řad zvolen papež, který vede církev cestou „osvícenství a obnovy“.

Srovnáme-li současný stav církve s vyhlídkou, jak o ní píše John Vernari, musíme konstatovat, že Bergogliova sedmiletka překonala a realizovala i ty nejčernější hrozby, před kterými autor ve svém textu varuje. Současné vrcholné vedení se nejen plně zařadilo do služeb satanského projektu současného zvráceného sekularismu, ale jako jeho spojenec přistoupilo k přímému útoku na autoritu Boha Stvořitele, troufá si bourat jeho svatý Zákon a přitom adresně útočí na ty členy církve, kteří věrně zachovávají svůj křestní slib.

Teprve ve světle poslední etapy zvané amazonská vycházejí najevo v celé své nahotě všechny dílčí postupné kroky, které od okamžiku Bergogliova podvodného nástupu na papežský stolec představují jednoznačný záměr: zcela pošlapat legitimní Kristovu církev se vší její naukou, strukturou a svátostným řádem a nahradit novou pseudocírkví, která stojí plně ve službách světa a satana.

Dovedně režírovaný traumatizační šok posledního koncilu nezřízenými zásahy do liturgie poškodil samotný svátostný zdroj života církve se všemi tragickými důsledky. Duchovní podvýživa ochromila nástroje jasného vidění a poznání a zcela podlomila schopnost nezbytné sebeobrany. Ta se redukovala na občasné slovní půtky, jimiž se na hereziarchu Bergoglia obraceli jedinci nebo skupiny, ale ty všechny opakovaně vyzněly do prázdna, přičemž úhlavnímu nepříteli církve stačilo, aby je prostě ignoroval. Jeho satansky prolhaná taktika mu dokonce ještě posloužila k tomu, že upevnila mýtus jeho nedotknutelnosti a suverenity a soustavně tak posiluje jeho troufalost a drzost.

Na celé této věci je však nejzávažnější skutečnost, že Bergolgiova činnost je v naprostém rozporu s evangeliem, a proto je intrisece těžce hříšná. Jeho „světci“ jsou Jidáš, Luther a kardinál Martini.

To, co Ježíš Kristus a jeho apoštol nejvíce odsuzuje, je chtivost smilných rozkoší. To, co Bergloglio neúnavně prosazuje, je oprávněnost křesťanů na smilné rozkoše.

To, co Ježíš Kristus nejvíce odsuzuje, je šíření pohoršení. To co Bergoglio bez zábran a překážek suverénně, profesionálně a s využitím svého „apoštolského aparátu“ plánovitě a systematicky organizuje a provozuje, je šíření pohoršení a navádění k nejhanebnějším hříchům.

Jsou to všechno skutky, které svolávají neodvolatelné Boží tresty, ať si Bergogliovi pohůnci vymýšlejí a spisují, co chtějí. Konstatovat tyto skutečnosti může každý katolík, který zná předkoncilní školní katechismus. Potřebujeme hledat soudce, který by tohoto falešného pastýře dnes odsoudil? Z pověření samotného Ježíše Krista tak učinil nekompromisně svatý apoštol Pavel, když opakovaně vyslovil své neodvolatelné prokletí nad falešnými učiteli, kteří přinášejí jiné učení (Gal 1,9). Být proklet znamenalo vždy být mimo církev.

Bergoglio s tímto apoštolovým prokletím již sedm roků církev pustoší a sedm roků přistupuje rouhavě a svatokrádežně k oltáři, kamkoliv přijde. Místo aby jako „Hlava církve“ svolával Boží požehnání a milosti, jen rozmnožuje těžká prokletí. Místo aby k nebi stoupala Boží chvála a oslavy, vystupuje k nebi výsměch Satanových démonů.

To je katastrofální situace, které se nezbavíme naivním očekáváním, že se to všechno nějak bergogliovsky promlčí.

Viz (Mat 15,19; 1 Kor 6, 18-20; 10, 8; Gal 5,19; Ef 5,3)

- - - - -

Rozsáhlý rozhovor, který arcibiskup Carlo Maria Viganò poskytl novinářům Chicu Harlanovi a Stefanu Piterellimu a který 10. června zveřejnil deník Washington Post ("Arcibiskup Carlo Maria Viganò poskytl svůj první rozsáhlý rozhovor od výzvy papeži k rezignaci"), má mimořádný význam hned z několika důvodů.

Prvním a nejdůležitějším důvodem je, že tento rozhovor odhaluje naprosté selhání vatikánské "strategie mlčení", kterou Vatikán přijal v souvislosti s podrobnými obviněními bývalého nuncia v USA. Ti, kdo měli na starosti vatikánská média, byli přesvědčeni, že odhalení Msgre Viganò se mohou omezit na úzkou skupinu posluchačů, kteří budou ochotni na ně po chvilkovém emocionálním výbuchu zapomenout. Ale není tomu tak.

Washington Post je jedním z nejčtenějších a nejvlivnějších deníků na světě s miliony čtenářů. Rozhovor s arcibiskupem byl téměř tři dny druhým nejčtenějším článkem na internetových stránkách novin. Hlas Msgre Viganò zazněl po celém světě a zbořil hradbu mlčení. Jeho svědectví již nelze ignorovat ani bagatelizovat.

Druhým důvodem, který souvisí s prvním, je to, že Washington Post uznává msgre Vigana jako současného svědka, o jehož věrohodnosti nelze pochybovat. Arcibiskup se nezabývá teologickými otázkami, které nastolují dokumenty jako Amoris laetitia, ale omezuje se na informování o skutečnostech, které zná z první ruky:

Existence "zkorumpované mafie", která "ovládla mnoho církevních institucí od shora dolů a zneužívá církev a věřící pro své nemorální cíle".

Tuto mafii "nespojuje sexuální intimita, ale společný zájem chránit a profesně se prosazovat" a "sabotovat" veškeré snahy o odstranění sexuální korupce v církvi.

V reakci na neobratné pokusy vatikánských médií zdiskreditovat ho obviněním z mocenských ambicí msgre Viganò řekl:

"V každém případě nejsou mé motivy rozhodující, a proto jsou příslušné otázky odváděním pozornosti. Skutečně důležitou otázkou je, zda je mé svědectví pravdivé. Potvrzuji to a vyzývám k vyšetřování, aby vyšla najevo fakta. Bohužel ti, kteří pochybovali o mých motivech, nebyli připraveni vést otevřené a důkladné vyšetřování."

Těmito slovy arcibiskup projevuje lásku k pravdě, která mu zároveň brání omlouvat případné chyby předchůdců papeže Františka. Tím se také hroutí příslušné insinuace a narážky, jimiž se ho po zveřejnění rozhovoru pokoušel zneužít Vatikán Insider proti Benediktu XVI. a Janu Pavlu II. Msgr Viganò již odpověděl preventivně a velmi vyváženě:

"Upřímně si přeji, aby všechny dokumenty, pokud ještě nebyly zničeny, byly zveřejněny. Je možné, že by to mohlo poškodit pověst Benedikta XVI. a Jana Pavla II., ale to není dobrý důvod, proč nehledat pravdu. Benedikt XVI. a Jan Pavel II. jsou také lidé a mohli se dopustit chyb. Pokud tomu tak je, chceme je znát. Proč by měly zůstat skryté? Všichni se můžeme poučit ze svých chyb. Sám lituji, že jsem veřejně nepromluvil dříve. Jak už jsem řekl, opravdu jsem doufal, že se církev dokáže vnitřně obnovit. Když se však ukázalo, že Petrův nástupce je sám jedním z těch, kdo kryjí zločiny, nepochyboval jsem, že Pán ode mne vyžaduje, abych promluvil, což jsem tehdy učinil a budu činit i nadále."

Hlavním bodem rozhovoru je opakované přesvědčení, že homosexualita - a neschopnost Vatikánu na ni reagovat - je zásadní součástí současného problému církve při řešení sexuálního zneužívání. Na otázku tazatele: "Můžete co nejjasněji vysvětlit, jak podle vás homosexualita souvisí se zneužíváním?", Msgre Viganò odpovídá:

"Oddělme od sebe dvě oblasti: 1. zločiny sexuálního zneužívání a 2. zločinné krytí zločinů sexuálního zneužívání. V dnešní církvi se v naprosté většině případů jedná o homosexuální složku, která je obvykle bagatelizována, ale je klíčem ke krizi.

Pokud jde o první oblast: Homosexuální muži si jako sexuální partnery raději vyhledávají mladistvé a mladé dospělé muže. Přibližně 80 % obětí tvoří muži, z nichž naprostá většina jsou muži v postpubertálním věku. [...] Nejsou to pedofilové, ale homosexuální kněží, kteří se přiživovali na postpubertálních dospívajících mužích, kteří přivedli americké diecéze na mizinu.

Pokud jde o druhou oblast, "homo mafii" mezi biskupy nespojuje sexuální intimita, ale společný zájem chránit a rozvíjet kariéru toho druhého a sabotovat jakékoli reformní úsilí."

Tváří v tvář "zdrcujícím důkazům je více než zarážející, že se slovo 'homosexualita' neobjevilo ani jednou v žádném z nedávných oficiálních dokumentů Svatého stolce, včetně dvou synod o rodině, synody o mládeži a únorového summitu proti zneužívání".

Případ McCarrick

V rozhovoru je ještě jeden bod, který si zaslouží zdůraznění: Hodnocení laicity kardinála Theodora McCarricka ze strany Msgre Vigana. Tento trest byl podle bývalého papežského nuncia "pokud lze soudit, spravedlivým trestem, ale neexistuje žádný legitimní důvod, proč nebyl uložen před pěti lety a po řádném soudním řízení".

McCarrick totiž nebyl řešen soudní cestou, ale správní cestou. Je těžké se ubránit domněnce, že se jednalo o "manipulaci s veřejným míněním":

"Udělat z McCarricka obětního beránka - bylo to poprvé v dějinách církve, kdy byl kardinál degradován do laického stavu - by podpořilo narativ, že papež František je odhodlán dotáhnout do konce boj proti sexuálnímu zneužívání v kléru."

Viganò pokračuje:

"Podle prohlášení, které 16. února 2019 vydala Tisková kancelář Svatého stolce, byl McCarrick Kongregací pro nauku víry shledán vinným ze zneužití svátosti pokání a z porušení šestého přikázání vůči nezletilým a dospělým s přitěžující okolností zneužití moci. Uloženým trestem je laicita, kterou papež František potvrdil jako "definitivní". Tímto způsobem byl McCarrick, který sám vždy tvrdil, že je nevinný, zbaven možnosti napadnout rozsudek. Jedná se o spravedlivý proces? Takhle se to dělá ve Vatikánu? Vyhlášením definitivního rozsudku papež také znemožnil další vyšetřování, které by mohlo odhalit, kdo v kurii i jinde o McCarrickově zneužívání věděl, kdy o něm věděl a kdo mu pomohl ke jmenování washingtonským arcibiskupem a nakonec ke kardinálskému úřadu. Všimněte si mimo jiné, že ke slibovanému zveřejnění dokumentů týkajících se tohoto případu nikdy nedošlo. Zásadní je, že papež František úmyslně zatajuje důkazy o McCarrickovi."

A dále:

"Vezměme však v úvahu mnohem důležitější duchovní rozměr, který se neobjevuje v žádném prohlášení k McCarrickově případu ani na summitu o zneužívání. Hlavním účelem sankcí v kanonickém právu je pokání a obrácení: "Suprema ratio est salus animarum". Domnívám se proto, že pouhá laicita je zcela nedostatečná, protože nenapravuje ani nevyjadřuje obavy z hlediska hlavního účelu trestu, kterým je McCarrickova spása. Bez dalších opatření by pouhá laicizace mohla být dokonce považována za výraz pohrdání laiky. Představa, že prelát, který se chová špatně, je potrestán laicitou, je formou klerikalismu."

"Také si myslím, a nejsem sám, že trest exkomunikace - který může být kdykoli prominut - by měl být uložen i McCarrickovi. Jako vhodně dávkovaný lék by měl McCarricka přimět k tomu, aby přijal odpovědnost za své hříchy, činil pokání, smířil se s Bohem a tím zachránil svou duši."

Tato slova pomáhají pochopit důležitou otázku. Ti, kdo dnes řídí církev, používají komisariát k řešení nepohodlných řádů a propuštění z kléru k řešení těch, kteří by mohli způsobit problémy ve veřejném mínění. Laicizace je chápána jako "propuštění" z "církevního podniku", ke kterému může dojít i bez spravedlivého důvodu. Vše se děje na základě papežského dekretu a bez možnosti vznést proti němu námitku podle kanonického práva. Zapomíná se, že jednou přijatá svátost svěcení nikdy nekončí, protože její podstata je nesmazatelná. Žádná autorita nemůže změnit ontologický stav kněze, vůči němuž je milosrdenství vždycky.

Tato slova pomáhají pochopit důležitou otázku. Ten, kdo dnes řídí církev, zakročuje proti nepohodlným řádům s pověřencem a proti těm, kteří by mohli způsobit problémy ve veřejném mínění s propuštěním z duchovenstva. Laicizace je chápána jako "propuštění" z "církevního podniku", ke kterému může dojít i bez spravedlivého důvodu. Vše se děje na základě papežského dekretu a bez možnosti vznést proti němu námitku podle kanonického práva. Zapomíná se, že jednou přijatá svátost svěcení nikdy nekončí, protože její podstata je nesmazatelná. Žádná autorita nemůže vymazat ontologický stav kněze, vůči němuž je třeba vždy prokazovat milosrdenství. Především se nelze uchýlit ke krajním prostředkům, jako je laicita, bez řádného soudního řízení, v němž musí být obviněnému umožněno předložit své důvody.

Ti, kteří důvody neslyší, možná sami žádné nemají a jsou nuceni lhát, aby ospravedlnili své jednání, jako je tomu v případě papeže Františka, který je o zneužívání McCarrickem informován přinejmenším od 23. června 2013, kdy ho Msgr. Viganò v odpovědi na přesnou otázku informoval o existenci rozsáhlého spisu na účet amerického kardinála.

Mons. Viganò je nyní jediným biskupem, který veřejně označil papeže Františka za přímého viníka strašlivé krize, která postihla církev. Na otázku, zda "Vatikán pod vedením papeže Františka přijímá adekvátní opatření, aby čelil závažným problémům zneužívání", arcibiskup odpovídá:

"Papež František nejenže nedělá téměř nic pro potrestání viníků zneužívání, ale nedělá vůbec nic pro to, aby odsoudil a postavil před soud ty, kteří zneužívání po desetiletí podporovali a kryli."

A na otázku tazatelů: "Myslíte si, že požadavek papežovy rezignace odvedl pozornost od jejich poselství?" odpovídá skromně, ale rozhodně:

"Bylo by lepší, kdybyste se k otázce, kterou pokládáte, postavil z hlediska obsaženého v mé třetí výpovědi: Žádám, ba dokonce prosím Svatého otce, aby plnil povinnosti, k nimž se sám zavázal přijetím úřadu Petrova nástupce. Vzal na sebe úkol posilovat své bratry a vést všechny duše v následování Krista v duchovním boji na cestě kříže. Má uznat své chyby, kát se, vyznat ochotu odpovědět na pověření dané Petrovi a - když se obrátí - posílit své bratry (Lk 22,32).

Katholisches