Menu


Benediktova cesta - cesta z krajní nouze

 

 

Rod Dreher představil v Miláně svou knihu: „Opzione Benedetto“ (česky vyd. Hesperion s názvem Benediktova cesta.)

Dnešní křesťané mluví o „splynutí“ a „mostech“. Ale když se valí povodeň, budete rozvažovat o tom, zda je etické dát se na útěk? Tváří v tvář skutečnosti, že nejsme schopni žít a předávat víru, musí si věřící položit tuto otázku, jako svatý Benedikt, který se bál, aby neztratil svou duši a neváhal utéci od světských forem a uchýlit se k Bohu.

Rod Dreher je konvertita, nejdříve ke katolicismu, pak k pravoslaví. „Benediktova cesta“ je kniha, která má odvahu klást otázky, jimiž je církev unavena, než aby o nich uvažovala: Jak může dnes křesťan sdělit svou víru ve světě, který nenávidí, když neodmítá jeho logiku a nechce žít svou vlastní existenci?

Benediktova cesta je těžký úder, především protože odmítá generální mainstream, kdy se křesťanství zabývá více tím, jak si zajistit přijetí od světa, jak s ním vést dialog podle jeho logiky, než problémem, jak zachránit svou víru. Dreherova vzpoura nemá důvody ideologické, ale praktické a hluboce křesťanské, stejné, jaké stály na počátku povolání patrona Evropy na konci římské říše, kterou odmítl. »Svatý Benedikt uprchl z Říma, protože viděl, že jeho přátelé se utápějí v nemravnosti, a byl natolik realistický, že začal mít strach o svou duši. Proto utekl do jeskyně v Subiaku, kde tři roky žil v modlitbě, postu a četbě Písma, dokud ho Bůh nepovolal, aby zbudoval nový svět.

Obraz, v jakém Dreher představuje světce, je natolik lidský a málo andělský, že bych se podobného typu dnes zeptal: Co je to za člověka, který se bojí světa? Křesťan má strach, že se zatratí? Věřící s takovým nedostatkem optimismu? Mladík, který utíká před skutečností? Všechny tyto otázky, které v sobě Dreher pociťoval a které by pociťoval i Benedikt, kdyby stál na počátku své mnišské cesty a byl by nazýván reakcionářem, rebelem, polarizátorem a pesimistou, vystrašeným zlem, nepřizpůsobivým člověkem, (což je dáno jeho přísnými soudy a jeho řeholí).

Ale jak autor správně poznamenává, »Benedikt to neudělal, aby spasil svět nebo by spasil církev podle strategického projektu evangelizace. Udělal to proto, aby spasil sám sebe, svůj „vztah k Bohu“, nehoršil se, ale bál se o své křehké lidství z potřeby zachránit se pro věčnost. A právě z toho důvodu byl nakonec obklopen lidmi, kteří chtěli žít jako on, podle norem a logiky zcela opačné, než logika světa. Tím dokonce přitáhl i barbarskou populaci, která viděla, že žít v tomto světě radikálním křesťanstvím představuje možnost lepšího života i pro ně.

Dreher správně poznamenává, že i dnešní křesťané spíše než o svět, musejí se starat o svou víru. Neboť, jak můžeme nabízet světu to, co nemáme ani my? Ostatně: křesťanský úsudek, jeho identita, jeho společný život založený na svátostech, modlitba a učitelský úřad církve jsou takovým popřením světa, ve kterém se věřící nacházejí, že ani oni je už neznají a neprožívají. A bohužel, pokud je znají, je pro ně obtížné předat je svým dětem.

V roce 2016 uvedl novinář Franco Garelli, že jen 13% mladých Italů nad 15 let účastní pravidelně nedělních bohoslužeb, a katolickým rodinám se sotva jedné z pěti podaří předat víru svým dětem. Proč? »Protože pro ně samotné je nemožné odolávat potopě, která přichází«. I když to oznamují mnohá znamení („neumíte rozlišovat znamení doby“), vše je ještě minimalizováno našimi leadery (laiky i duchovními), kteří říkají, že všechno je v pořádku, buďte klidní«.

Ostatně, sám Hospodin vyzval Noeho, aby vystavěl archu a opustil svět, a tak ho zachránil.

I P. Cassián, benediktin z Norcie, když potkal budoucího autora této knihy, potvrdil, že jestliže si křesťané nějakým způsobem neosvojí „volbu Benedikt“, nebudou-li se zabývat konstrukcí nějaké archy, »neobstojí v temnotách, které nadcházejí«.

Ale jestliže tato alternativa není projekt lidský, ale Boží, jak ji uskutečnit? Benedikt naznačil cestu žebroty, modlitbu, díky čemuž mohl slyšet Boží hlas a poznat a uskutečnit Boží vůli. Stejně tak Benediktova cesta není utopie, ale touha, která se rodí především z modlitby, a současně životní forma, která už prakticky existuje: »Ve své knize popisuji zkušenosti „Tipi Loschi“, kteří u sv. Benedikta v Trontu se společně modlí, společně jedí, formují své děti společně v rodičovské škole, pomáhají chudým...« Nemůže se jednat o církev, která přijímá zraněné a dává jim »pilulky, které přikrývají zlo, místo aby uzdravovaly: jestliže se někdo opravdu chce uzdravit, musí se rozhodnout pro operaci, která zahrnuje bolestný proces«.

Dreher sám po svém obrácení začal studovat, co píše Jan Pavel II. o sexualitě, »...což mi dalo pochopit, že jsem nežil podle Boží vůle. Po obrácení jsem začal s modlitbou, a připravoval jsem řád s dětmi, abych omezil přístup k televizi a zakázal sociální sítě, protože, i když se bouřili, svatý Benedikt, aby žil ve světě, nebyl ze světa; zvolil Boha a zřekl se všeho, co ho vyrušovalo od Boží přítomnosti.

V knize jsou pokyny, přesně podle řehole sv. Benedikta v úpravě pro laiky: »Jsou to nezbytné tvůrčí menšiny, žijící spíše mnišským životem, protkané modlitbou, kde s modlitbou děláme všechno, co konáme, abychom získali hluboký vztah k Bohu, aby řehole nebyla zbavena obsahu života v komunitě, protože sami nejsme schopni přežít, odmítat diktaturu relativismu a genderu a vychovávat děti podle tradice církve.

Je jasné, že duchovní boj, který se dnes od křesťana vyžaduje, je nesmírný, zdůrazňuje autor a vzpomíná na rozhovor, který měl s jedním exorcistou, který řekl: „Ověřil jsem si „Benediktovu cestu“ během své služby. Jestliže exorcista nežije život modlitby a hluboké úcty k Bohu, před ďáblovou mocí se zhroutí, ztratí pohled na Boha a na to, co je dobré a co zlé“. Proto musíme strávit více času v modlitbě a formaci a v komunitě, jinak neobstojíme«.

A je zde jeden citát, který potvrzujte, co je zde napsáno a který představuje budoucnost církve. Pochází od mladého kněze Josepha Ratzingera, který r. 1969 v německém rozhlase prorokoval: »Zdá se mi jisté, že se pro církev chystají časy velmi obtížné. Její opravdová krize teprve začíná. Z dnešní krize vzejde církev, která mnoho ztratí. Stane se malou a bude začínat prakticky od počátku. Nebude schopna stavět budovy, jaké stavěla v době prosperity... Vrátí se k malým skupinám, hnutím menšin, které se vrátí k víře jako k centru své zkušenosti. Bude to církev více duchovní... Lidé, kteří mají žít ve světě totálně naprogramovaném, budou prožívat nevýslovnou samotu. Jestliže zcela ztratí pojem Boha, pocítí hrůzu své bídy. Objeví se malé komunity věřících jako něco totálně nového, jako naděje pro sebe samy...«

Ale Ratzinger dodává, že naděje se nevrátí k těm, kteří úzkostlivě hledají způsob, jak se přizpůsobit momentální módě a vymýšlejí lákavé slogany, nýbrž ke světcům, schopným vidět dále než druzí, protože jsou obráceni k Bohu«. Nikoliv optimisté, ale lidé plní naděje, jako byl Benedikt, »a možná, že někdo z vás je povolán právě k tomu«.