Menu


Běda tomu člověku....

 



 

V Missale Romanum na závěr mešních textů pro Sobotu svatodušní čteme červeně tištěnou rubriku:

Po této mši svaté končí velikonoční období.

S velikonočním obdobím se též uzavírá každoroční oslava velké epopeje spásy, která začala První nedělí adventní a která nás každoročně zavádí do velikého tajemství Božího plánu záchrany a spásy lidského pokolení, kterému po prvním pádu prarodičů hrozilo věčné neštěstí v Satanově prokletí.

Vrcholem této epopeje, k němuž se obrací pohled nebe i země, je hora Kalvárie a na ní kříž jednorozeného Božího Syna, který svou smrtí a zmrtvýchvstáním znovu otevřel lidstvu bránu spásy. Jako nejdrahocennější odkaz, který nám zanechal nebeský Host na této zemi, je příkaz trvalého zpřítomňování jeho nejsvětější oběti v nekrvavém, ale reálném obnovování v posvátném obřadu mše svaté. Je to nejdrahocennější odkaz, který nám Boží Syn zanechal k naší spáse a který nemá obdoby v žádném jiném světovém náboženství. Není nic vznešenějšího, světějšího a spasitelnějšího, než trvalé zpřítomňování jeho nejsvětější oběti a smrti, kterou nám chce Boží Syn představit nejen jako divákům, ale kterou chce uskutečnit osobně v jednom každém ze svých věřících, aby každý osobně čerpal život a spásu z jeho trvale aktuální kalvárské oběti a smrti, abychom my zůstávali v něm a On v nás, aby naše životy se spojily v jedno (srov. Jan 15, 1-8). To je smysl a cíl jeho oběti a podstatná forma skutečného společenství.

Ale tento vrcholný způsob Ježíšovy lásky nemůže nebýt vrcholným důvodem Satanovy zášti a nenávisti, která našla ve velkém konkrétní projev v Lutherově nenávisti k »papistické mši«, nenávisti, kterou zasel tento sebevrah před pěti staletími a která dozrála a rozbujela se díky skutečně ďábelskému projektu. Výsledkem je konkrétní dlouhodobá příprava současného velezrádce.

Charakterizuje ji výstižně velký obhájce autentické mše svaté, papež Pius IX.:

»Abychom získali papeže potřebných kvalit, jedná se nejdříve o to, připravit mu generaci, která je schopna kralovat a kterou přetvoříme; stranou dáme starou i zralou generaci; je třeba jít k mládeži. Tu musíme svolávat tak, aby nevzniklo podezření, že se tak děje pod praporem tajných společností… Nesmíte se jí ani zmínit o bezbožnosti a nečistotě. Až získáte svou reputaci v kolejích, na univerzitách a v seminářích…otevře tato reputace našim naukám cestu k mladému kléru a do kolejí… Je třeba šířit a rozsévat zárodky našich dogmat: že křesťanství je nauka svou podstatou demokratická, že je třeba zpřístupnit světu její původní zaměření ke svobodě a rovnosti, základním lidským vlastnostem – že nebezpečí spočívá ve fanatismu (= integralismu), že blahobyt spočívá v sociální rovnosti a ve velkých principech „náboženské svobody“« (Pius IX., Breve 25.2.1861)

Bergoglio nastoupil jako vynikající absolvent po dvě staletí organizované přípravy na funkci pseudopapeže, přesně podle geniálního projektu Alta Vendita. Cíle tohoto projektu dobře vystihl Pius IX.:

Jaké jsou nápadné znaky od samého počátku jeho působnosti? První a nejnápadnější se týká zásadního a absurdního zvratu v pojetí své funkce a svého poslání: Tento zaprodanec má k Ježíši Kristu zcela opačný vztah a postoj, než jaký bychom od Kristova zástupce na zemi očekávali. To dal výrazně najevo, nejen když se poprvé představil veřejnosti a oslovil netrpělivě čekající davy zcela nečekaným »Bona sera!«. Toto jeho vnitřní přesvědčení dává najevo nápadnou neúctou k Ježíši Kristu i jeho svaté Matce, ale také odmítnutím papežských insignií. Jeho odpor se vztahuje i na současnou církev a její zbožné věřící. Dává ho jasně najevo při různých příležitostech. Ihned spustil nové aggiornamento přestavbou dosavadních struktur Vatikánu. Do jeho útvarů proudí valem duch antikristovského globálního světa a s ním všichni nejvýznamnější a nejvykřičenější reprezentanti a odborníci institucí a hnutí odedávna vysloveně nepřátelských vůči Bohu, církvi a její nauce.

Jeho hereze však nehledejme ve slovních formulacích, ale přímo ve výsledcích nového skutečného stavu církve. Nápadná je jeho nesnášenlivost vůči pravověrným, ať už je to klérus, řeholní řády, nebo věřící. Rád to dává najevo kousavým ironizováním a zesměšňováním. Jeho morální zásady jsou krajně laxní, permisivní a dvojznačné, o příkladném druhém Kristu nemůže být řeči. Je však mistrem rafinované demoralizace.

Osoba, jejíž idoly a vzory jsou Jidáš a Luther, je buďto psychicky úchylná nebo ďáblem posedlá, přičemž jedno nevylučuje druhé, spíše naopak. Představte si, že by o takovém vetřelci mělo opravdu platit, že to co sváže na zemi, bude svázáno i na nebi, To by zemi i nebe změnilo nakonec v jedno jediné peklo. Ale něco z toho pekla již opravdu zakoušíme. Skutečnost je opravdu taková, že vlastně nevíme, kde je opravdový dobrý pastýř, ani kde je jeho skutečné Boží stádo.

Zatím nikdo ani z těch nejhorlivějších kritiků 2VK netrefil hřebík na hlavičku: že tento „posvátný sněm“ byl svolán a zahájen ze Satanova podnětu jeho zasvěcencem Roncallim, a slavnostně uzavřen dalším věrným Satanovým zakuklencem Montinim. Projevy těchto církvezrádců na zahájení a závěr koncilní parodie jsou jasným tlumočením Satanova záměru: degradovat Boha a na jeho místo nastolit člověka, Satanovi zasvěceného a zcela oddaného. Tato Satanova svrchovanost pak byla petrifikována a oslavena skutečností, že jejich nástupci si pokládali za čest, ne-li povinnost převzít od nich i jejich jméno (Jan Pavel). Všechno, co tito zaprodanci řekli, učinili a napsali, je potřísněno rafinovanou satanskou lží a nevede než do jeho pasti.

Co Satan svým podvratem sledoval především? Napadnout a znehodnotit to, co mu v tomto jeho nyní okupovaném království nejvíce překáží: reálné zpřítomnění jeho porážky skrze Ježíšovu vítěznou oběť na Kříži.

První historickou demontáží podstaty mešní oběti byla Lutherova transformace „papistické mše“: demontoval kalvárskou oběť a oltář s křížem nahradil večeří jako hostinou u stolu.

Přesně v tomto duchu ďáblův lokaj, zločinec, vrah a smilník Montini si pospíšil, aby prvním plodem Satanovy invaze za spolupráce dalšího ďáblova zasvěcence Bugniniho a sedmi luteránských instruktorů bylo vyloučit z mešní liturgie zpřítomnění oběti a Kříže a nahradit je večeří u kamarádského stolu. Tento podnět otevřel cestu nevídanému hanobení nejsvětějších chrámů, bourání oltářů a svatostánků po celém světě. Z kněze, který má in persona Christi zpřítomňovat nekrvavou obnovu velkopátečního tajemství, se stal předseda či moderátor, který má na mysli především upoutat pozornost prořídlého publika a bere si vzor z celebrit obrazovky či kabaretního pódia.

Tento nový styl bohoslužby nabyl takové obliby, že nastolil nevysvětlitelnou zarputilou nenávist k dvoutisíciletému obřadu mše svaté tak, jak nám ji předal Boží Syn a apoštolové, a ke všemu, co s ním souvisí. Volání židovské lůzy v Pilátově dvoraně „Pryč s ním, pryč s ním!“ se stalo faktickým heslem liturgické reformy. Je to evidentní doklad vítězného nástupu svrchované pýchy a nevíry.

Aktuální zákaz slavení skutečné a pravé kalvárské oběti ve znesvěcené bazilice sv. Petra je jen logickým pokračováním a vrcholením Belzebubovy expanze. Ve světle těchto skutečností se i z církve stal onen původně vymetený příbytek, kam se nastěhovali ti nejhorší ze zloduchů k největším ohavnostem a zločinům včetně sodomských neřestí, a tropí si posměch z Boha a jeho díla.

A nyní jsme svědky dalších povážlivých kroků Bergoglia ve stopách Martina Luthera. Postavit se mu na odpor znamená hájit to nejvzácnější a nejdůležitější, co nám Ježíš Kristus předal.

 

                                                                                                                            -vu-