Menu


Antropologický zvrat a jeho praktické důsledky

 

Mezi všemi dokumenty Koncilu je zvláště příznačný a snad i nejspornější konstituce Gaudium et spes, který se nelíbil ani teologovi Josephu Ratzingerovi. V dokumentu dochází ve smírném optimismu k objetí církve s moderním světem. Byl to svět 60. let, opojený konzumismem a sekularismem, světem, který ležel ve stínu komunistického imperialismu, o němž koncil odmítal  jednat.

Druhé vatikánum spatřovalo v moderně pozitivní zárodky, nikoli však nebezpečí. Rezignovalo se na to zaútočit na bludy a odhalit jeho protikřesťanské kořeny. Koncil chtěl naslouchat světu a pokoušel se číst „znamení doby“, v přesvědčení, že dějiny představují jen souvislý nekonečný pokrok. Koncilní otcové si pospíšili s rozchodem s minulostí v přesvědčení, že budoucnost bude pro církev a lidstvo příznivá. Bohužel tak tomu nebylo. V pokoncilních letech byl vzestup k transcendentním principům nahrazen belháním za pozemskými a světskými představami.

Nový přízemní a sociologický horizont křesťanství symbolizuje nový lidový oltář

Filozofický princip imanence se proměnil v přízemní a sociologický horizont křesťanství symbolizovaný v liturgii - tzv. lidovým oltářem. Conversio ad populum, zaplacené nesmírnou cenou zničených uměleckých hodnot změnilo obraz mystického těla Kristova, který byl zbaven své nadpřirozené duše. Jestliže se však někdo obrátí zády k tomu, co je transcendentní a nadpřirozené, staví tím nauku evangelia na hlavu, protože jehoi povolání znamená být nikoliv „ve světě“, nýbrž „ze světa“. Přestává tak činit svět křesťanským a místo toho i sám sebe zesvětšťuje.

Boží království se mění v pouhou mocenskou strukturu, v kalkul politického rozumu, lidských vášní a převažujících vedlejších zájmů. „Antroplogický zvrat“ vnesl do církve mnoho přítomnosti lidské, ale málo božské. Když mluvíme o církvi, máme na mysli nikoliv církev samu o sobě, nýbrž také  lidi, kteří k ní náležejí. Církev má božskou přirozenost, která nesmí být ničím zkalena, ale musí zůstat vždy čistá a neposkvrněná. Lidská dimenze však může být pokryta sazemi, které Benedikt XVI. na Křížové cestě před svou volbou označil jako „špínu“ a Pavel VI. vzhledem ke koncilním zvratům a prasklinám ji v prorockých slovech označil za „dým Satanův“.

Heretické řeči a dvojznačná prohlášení po 2. vatikánském koncilu

Satanův dým znamená spíše než lidské slabosti a ubohosti především heretické projevy a dvojznačné významy, které po 2. vatikánském koncilu začaly své zhoubné dílo a pro které Jan Pavel II. vyzýval k „očišťování myšlení“, které můžeme jednodušeji nazvat „zpytováním svědomí“, abychom pochopili, co jsme udělali nesprávně a co musíme korigovat, tak aby to odpovídalo vůli Ježíše Krista, který zůstává jediným Zachráncem nejen svého mystického Těla, nýbrž i společnosti.

Roberto de Mattei, La svolta antropologica del concilio vaticano secondo


Navazující příspěvek demonstruje katastrofální praktické důsledky, které postihly samotné srdce a životodárný zdroj církve, její liturgii.

Liturgie jako ustavičný exorcismus

Jedním ze signatářů dokumentu, který  obviňuje  papeže Františka z herezí, je prof. Peter Kwasniewski. Ten v interview na téma Usus antiquior nás zachrání hovoří o důvodech, proč  ďábel tradiční liturgii nenávidí. Nenávidí ji proto, že je to ustavičný exorcismus.

Tradiční ritus ztělesňuje celým svým způsobem adoraci a oslavu Boha prostřednictvím Ježíše Krista, nejvyššího Velekněze, jemuž všichni ostatní slouží. Podstatu tohoto pojetí tvoří naprostá samozřejmost, že veškeré liturgické jednání a úkony vycházejí z postoje a jednání služebníků. Jakékoliv moderní pojetí individualismu a sebeuplatnění tomu zcela jasně odporuje.

Podle doktora Petra Kwasniewského dráždí tradiční ritus některé věřící právě tím, že je teocentrický a kristocetrický, což je v úplném protikladu k antropocentrismu moderní filozofie a kultury.

Stejně tak dráždí především  Lucifera, který byl kdysi nejvyšším z andělů, Světlonošem, nejkrásnějším Božím tvorem, který však byl velmi zamilován sám do sebe. Jeho hřích spočíval v egocentrismu a sebezalíbení, které ho vedlo k oslavě sebe samého a vzdálilo ho od Boha, kterému nechtěl dále sloužit.

Z toho vyplývá paradoxní skutečnost, že každé liturgické hnutí, které směřuje k „osvobození“, k „emancipaci“, potlesku, oslavování »ego« celebranta nebo věřících, je svým původem i působením ďábelské.

Jak ukazuje Kwasniewski, Církev si toho byla vždy vědoma, proto se chránila v liturgii před „charismatickými osobnostmi“ dodržováním objektivity, stability, přesnosti a dogmatické jasnosti. Tyto zásadní známky jsou jasným protikladem lidských sklonů k emocionalitě, relativismu, dvojznačnosti a estetismu, které jsou spojeny s nedostatkem vkusu, s lhostejností nebo nedbalostí části kléru, který opanoval obřadní sféru.

Tradiční ritus podle Kwasniewského  právě propůjčuje knězi nezaměnitelnou roli svátostného prostředníka. Jediná „liturgická reforma“, jakou ďábel požaduje, je ta, která odvádí církev od Vtělení, od svátostné ekonomie, zakořeněné v eucharistickém Kristově Těle, a tím od celé struktury obřadů a modliteb, které je ztělesňují.

Skutečnost, že exorcismy, kdekoliv se v liturgii nacházely, ať už to byl křestní obřad nebo různá žehnání, byly buďto odstraněny nebo podstatně zkráceny, mluví sama za sebe“.(viz)

Filosof práva Corrado Gnerre napsal v jednom svém komentáři k interview Kwasniewkého:

Vyvstává otázka, zda zmatený a utrápený papež Pavel VI. nepociťoval tuto skutečnost, když krátce po zavedení gigantické trhliny jménem ‚Novus Ordo‘ řekl: »Máme pocit, že nějakou trhlinou pronikl do Božího chrámu dým Satanův«. Touto trhlinou zřejmě nebylo nic jiného než neslýchané liturgické reformy 20. století, které změnou ‚lex orandi‘ dosáhly rozsahu zemětřesení.

 Z výroků prof. Kwasniewského je možno učinit závěr:

Kdykoliv věřící katolíci, laici nebo duchovní  projevují proti tradičnímu ritu neuvěřitelně tvrdý a zarputilý odpor, který není možno rozumně vysvětlit, můžeme mít zato, že máme co do činění s ďáblovými rohy.

Podle Giuseppe Nardi, in Katholisches