Menu


Andělé a démoni


Trápení velkého svůdce

                                             

Kde je Ježíš Kristus, tam se zjevují andělé spolu s démony. Pokusme se zjistit, nakolik je to možné, smysl takové přítomnosti. Má se tak zjevit absolutní panství Krista a univerzální spása. Je třeba začít od Božího plánu. Podle listu Kolosanům: On je jeho milovaný Syn, v němž máme vykoupení a odpuštění hříchů, v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi, svět viditelný i neviditelný: andělé, panstva, knížata a mocnosti (1,13–16a).

Proto nás nepřekvapuje, že když Bůh vzkřísil svého Syna z mrtvých, posadil ho po své pravici v nebi vysoko nad všechna knížata a mocnosti, síly a panstva (Ef  1,20–21). Neexistuje nic, co by se nenacházelo pod panstvím Ježíšovým. V onom andělském světě došlo totiž k rebelii, k hříchu, který si zasloužil věčný oheň připravený pro ďábla a jeho anděly, jak říká Ježíš (Mt 25,41). Nám se tento způsob vzpoury vyhnul, ale brzy se projeví její důsledky, k nimž patří společnost ďábla při stvoření člověka a ten se aktivně projevuje jako svůdce. To uznává i sám Ježíš, když nazývá ďábla vrahem od počátku, lhářem a otcem lži (Jan 8,44), zatímco v prvním Janově listu čteme: ďábel hřeší od počátku (3,8). Apokalypsa mluví o velkém draku, starém hadu, ďáblu, Satanovi.

Satan je ten, který pokouší – Satan si vás vyžádal, aby vás směl tříbit (Lk 22,31), a opravdu, ďábel pokoušel samotného Ježíše se záměrem odvrátit ho od Božího plánu, dokonce od kříže: Ježíš byl odveden od Ducha na poušť, aby byl pokoušen od ďábla. (…) Pokušitel se přiblížil (Mt 4,1.3).

Ježíš říká, že ďábel je ten, který bere slovo ze srdce (Lk 8,12); který vnukl Jidášovi, aby ho zradil (Jan 13,2). On je ten Satan, který vstoupil do srdce zrádce (Jan 13,27). Mezi Ježíšem Kristem a ďáblem existuje radikální opozice, která skončí konečným vítězstvím toho prvního a porážkou toho druhého (srov. Jan 12,31). Tak chápeme, proč ještě list Kolosanům říká, že Bůh knížata a mocnosti pekla odzbrojil, veřejně je vystavil potupě a křížem nad nimi triumfoval (Kol 2,15).

Právě z této radikální opozice můžeme usoudit, jaká byla „spravedlnost“ andělů: ta, že přijali podle Božího plánu svrchovanost Ježíše, ukřižovaného Vykupitele, a naopak, jaký byl hřích andělů: odmítli království Zmrtvýchvstalého, primát jeho slavného lidství. Byl to hřích závisti, který se bouří proti Ježíši Kristu a obrací se proti člověku, stvořenému podle jeho obrazu a vykoupenému na kříži.

Zde tedy máme rozlišující bod mezi dobrem a zlem jak pro anděly, tak pro lidi: je to vztah k Ježíši Kristu, z absolutního hlediska: poslušnost k Bohu a přijetí Ježíše Krista, a neposlušnost a jeho odmítání. To platí jak pro bytosti „viditelné“, tak „neviditelné“, od okamžiku, kdy všichni zcela shodně byli stvořeni pod panstvím Ježíšovým.

To všechno je možno konstatovat v Kristově příběhu, jehož zjevení je důvodem radosti pro anděly a odporu pro démony, kteří v lidském čase dávají najevo svou předchozí volbu vzhledem ke Kristu.

Není proto překvapením pilná služba andělů, když se Ježíš zjevuje. Tak připravují jeho příchod, zvěstování, informují o jeho narození pastýře, starají se, aby ho zavedli do bezpečí před Herodem, slouží mu na poušti po pokušení, posilují ho v agónii, oznamují jeho zmrtvýchvstání, zjevují se po jeho nanebevstoupení. Chtělo by se říct, že právě s Ježíšovým zjevením si andělé uvědomují důvod, proč existují. A naopak, je pochopitelná reakce démonů, kteří v něm spatřují svou porážku a trápení (Mt 9,29).

Smyslem této úvahy je osvětlit Ježíšovo panství nad světem „neviditelným“, radost andělů z jeho bytí, a porážku nikoliv nějaké druhové „ideje“ zla, anonymního zla, nýbrž toho, kterého sám Kristus nazývá knížetem tohoto světa (Jan 14,30), a démonů, kteří ho provázejí (Mt 25,41). Tak tedy kořenem existence zla je Zlý; je to zvrácená vůle jeho a těch, kteří s ním souhlasí; a pouze Ježíšem Kristem, jeho vítězstvím na kříži, jeho nevinností jsme osvobozeni. On jistě měl účast na našich slabostech, byl vyzkoušen ve všem jako my, ovšem vyjma hříchu (Žid 4,15).

Ale především je třeba zaměřit naši pozornost do roviny univerzálního Kristova království, jeho bytí, které je od věčnosti podstatou Božího plánu, „tajemství“ – podle Pavlovy vize. To v důsledku znamená, že zvláštním úkolem teologie – lépe řečeno samotného hlásání evangelia – je právě toto: ukázat do všech důsledků, které z toho plynou, tuto božskou volbu Ježíše, „Pána“, který stojí na počátku všech věcí a který jediný vysvětluje a ospravedlňuje celé dějiny.

Bez tohoto kristocentrismu, o kterém se sice dnes mluví, ale se slabou závažností a s nedostatečnou jasností, se nehlásá víra a neprovozuje se „originální“ křesťanská teologie, nýbrž teologie matná a rozbředlá, která snad může zasednout na katedrách nevěřících, ale nakonec již nikoho nezajímá. Na druhé straně, jestliže schází víra, teologie se jeví jako zpozdilá „věda“ zbavená veškerého základu.

Inos Biffi

L’ Osservatore Romano
27. –28. června 2009

Viz také: Jak je tomu vlastně s anděly