Menu


Aktuální rozhovor s prof. Roberto De Mattei

Co soudíte o debatě k 2VK?

O tzv. „hermeneutice kontinuity“ teoretizoval Benedikt XVI. ve svém proslulém vystoupení 22. prosince 2005 jako o protikladu k hermeneutice diskontinuity u ultraprogresivní boloňské školy. Sám Benedikt XVI. po sedmi letech pontifikátu v projevu 27. ledna 2012 pro Kongregaci pro nauku víry prohlásil, že širokým oblastem země hrozí nebezpečí, že víra vyhasne jako oheň, který nemá co spalovat.

Stojíme před hlubokou krizí víry, ztrátou smyslu pro náboženství, což představuje velkou výzvu pro současnou církev. Rok na to Benedikt abdikoval a já spojuji jeho abdikaci s připuštěním velkého úpadku. Dochází k velkému debaklu, protože největší problém ztráty víry nespočívá v charakteru hermeneutiky, ale má svou stránku historickou, teologickou a pastorační. Pokud jde o dokumenty koncilu, problém není v jejich interpretaci, ale v pochopení povahy zlomu, k jakému došlo v církvi mezi 1962 a 1965. Je jasné, že mnohé problémy existovaly již před před 2VK a mnoho jich vyvstalo v současnosti. Ale pro nezaujatého pozorovatele je evidentní, že 2VK představuje historickou katastrofu, jaká nemá v dějinách církve precedent. Debata, kterou otevřeli Carlo Maria Viganò a biskup Athanasius Schneider, je více než potřebná, a pokusy ji neutralizovat jsou určeny k nezdaru.

Dnes vidíme katastrofální důsledky způsobené v pokoncilním období: vyprázdněné kostely a semináře, šíření herezí, rozvrat rodiny, masové potraty, v církvi lidé jako „gay friendly“ atd. Nicméně, nestačí atakovat pouze důsledky, je třeba odhalovat příčiny. Jaké jsou tyto příčiny podle vás?

Pro mne poslední příčinou je ztráta bojovného ducha, který tu byl až do 2VK. Ten vedl katolíka, aby rozlišoval, aby se distancoval od světa a bojoval proti němu. Uveďme jako příklad odložení kleriky nahrazené oblekem a městským šatem. Klerika tvořila psychologickou bariéru mezi knězem a světem, kolem kněze panovala posvátná atmosféra. Opuštění náboženského oděvu znamenalo sekularizaci kněžského života, pronikání světského ducha do duchovního života. Duch světa pronikl do církve a zkazil ji. Dnes by bylo nutné bojovat proti této zkáze hlubokou mravní obnovou, obdobnou jako v XI. nebo XVI. století. Musíme se modlit, aby Boží prozřetelnost probudila nového Řehoře VII. nebo sv. Pia V.

Zdá se evidentní, že svět po pandemii se nebude podobat světu před ní. Z pohledu privilegovaného historika, jaký svět se nyní vynoří?

Pandemie podle mne byla spásným napomenutím pro lidstvo, aby mu připomněla, že jsme smrtelní, že všechno to, co nás obklopuje, je prekérní, že nemůžeme hledat řešení svých problémů ani v politice ani ve vědě. Pro mnohé byla příležitostí k zamyšlení, k prohloubení duchovních hodnot a zdokonalení vlastního duchovního života. Naopak jiným byla příležitostí ke vzdalování se od svátostí církve a k ponoření do indiferentismu. Myslím, že musíme vpád koronaviru do celého světa hodnotit jako velký obraz teologie dějin, dějin duchovních a materiálních trestů, oznámených v poselství z Fatimy. Dnes nikdo nechce slyšet o trestech, ale Boží tresty jsou vždy znamením Božího milosrdenství, protože Bůh je současně nekonečně spravedlivý i milosrdný. Z tohoto důvodu není možno mluvit milosrdenství a nepřipomínat si, že ono vždy předpokládá spravedlnost. Taková je řeč církve.

25. března na Zvěstování Panny Marie kardinál Marto, biskup v Leiria – Fatima zasvětil Portugalsko a Španělsko Neposkvrněnému Srdci Panny Marie. Ve srovnání s předchozími zasvěceními byla formule použitá v obřadu příliš sentimentální, jakoby tvrdila, že Bůh netrestá, a proto nemusíme žádat o odpuštění za tolik urážek páchaných den co den.

V zasvěcení kardinála Marto vidím hluboké protiřečení. Není možné pochopit, jak biskup z Leiria – Fatimy může ve fatimské svatyni provést akt zasvěcení, aby získal osvobození od pandemie, a nepoužít iniciativy Svatého otce k zasvěcení Ruska Neposkvrněnému Srdci Panny Marie, která právě v jeho diecézi o to osobně žádala. Neprovedené zasvěcení Ruska je jeden z největších skandálů posledního století. Pius XII. v Apoštolském listě Sacro vergente anno 7. července 1952 zasvětil Rusko Panně Marii. Toto zasvěcení bylo jistě Bohu milé, ale bylo neúplné, protože nebylo provedeno ve spojení se všemi biskupy světa. To by potřebovalo vytvořit model zasvěcení tolik očekávaný, který ani Jan Pavel II. nevykonal podle podmínek požadovaných Pannou Marií. Víme, že jednou bude toto zasvěcení provedeno, ale bude příliš pozdě, než aby to zabránilo trestu. Sama Madona to předpověděla.

Uprostřed Svatého týdne papež rozhodl zahájit jednání komise o ženském diakonátu. Není to snad záměrná urážka samotného Pána Ježíše?

Podle mého zdání papež František nevěří v ženský diakonát a vytvořil komisi, nikoliv aby dosáhl tohoto cíle, ale aby získal čas tím, že takovým způsobem dojde k uspokojení progresivního křídla církve. Proto jmenoval do komise prof. Dona Manfreda Haukeho, výborného teologa, který je jistě odpůrcem ženského diakonátu. To mě vede k myšlence, že v církvi není místo pro ženské kněžství. Přirozeně, to po čem všichni toužíme, je jasný postoj k tomuto božskému ustanovení v církvi, ale nebude to František, kdo vysloví toto „ne“.

Prof. Plinio Corrêa de Oliveira, slavný mluvčí brazilského katolicismu, mluvil často o Království Panny Marie. Konstatovali jsme, že papež František se vyhýbá, jak jen může, uctívat náležitě Pannu Marii a pokládá ji za ženu jako všechny ostatní. Jak důležitý je příchod Mariina království, zvláště v období tak složitém, jaké prožíváme?

Nezbytnost Království Ježíše a Marie před koncem světa byla oznámena mnoha světci a objasněna mnoha teology. Madona to potvrdila ve Fatimě svým slibem: „Nakonec mé Neposkvrněné Srdce zvítězí“. Prof. Plinio Corrêa de Oliveira byl ve dvacátém století pravý a skutečný prorok Mariina Království, jak se to snažil vyložit v knize, kterou napsal s tímto titulem. Tato kniha má předmluvu Mons. Athanasia Schneidera, ze které bych rád citoval jednu část:

Království Krista skrze Marii. Jeden z nejúčinnějších duchovních prostředků pro podporu Kristova Království skrze Marii je úplné zasvěcení Panně Marii podle způsobu svatého otroctví sv. Ludvíka Marii Grigniona z Monfortu (...) Plinio Corrêa de Oliveira nejen žil věrně v tomto svatém otroctví, ale stal se opravdovým apoštolem jeho šíření. Není možno pochopit veřejné a sociální působení prof. Plinia, pokud se nevychází z duchovního základu. Zasvěcení Panně Marii prožívané s naprostou oddaností, tak jak je prožíval on, přivádí Marii, aby kralovala duším svých ctitelů. Mariino království v duších je proto počátkem realizace Království Krista ve společnosti. Plinio Corrêa de Oliveira předpověděl epochu duchovní záře viditelné v církvi, které splývá s triumfem Neposkvrněného Srdce oznámeným Madonou ve Fatimě 1917 a za tento triumf bojoval do svého posledního dechu.

Chiesa e post concilio