Menu


26. prosince: svatého Štěpána, prvomučedníka

Kariéra mladého jáhna Štěpána byla krátká, a přece neobyčejně plodná. „Kdyby se Štěpán nebyl modlil, Církev by neměla Pavla.“ To je jednoznačný názor sv. Augustina. O Štěpánově podílu na obrácení Pavla nemůže být sporu. Ale svatý Štěpán se zapojil do díla spásy nejen modlitbou. Zapojil se také svou horlivostí, svým příkladem, svým neohroženým slovem a hlavně svou mučednickou smrtí. Štěpán i Pavel jsou tak nenahraditelně spjati se začátky katolické církve.

                                             

Jak by Církvi scházel sv. Pavel, to si ani neumíme představit. Stačí vzít na pomoc pouhou statistiku podle stránek vydání Nového zákona např. z roku 1989. Svatý Matouš přispěl do tohoto NZ 100 stránkami, Marek 60, Lukáš 160 (evangelium a Skutky), přičemž Pavlovy listy si vyžádaly celých 300 stran, a je třeba k tomu vlastně připočíst převážnou část Skutků apoštolů, ve kterých je sv. Pavel suverénně dominantní. Ostatní listy jsou zanedbatelné.

Teď si však představme, o čem bychom se asi dočetli ve Skutcích apoštolů, kdyby již první hlava Církve svatý Petr zastával stejné názory a postoje jako jeho nedávní nástupci z druhé poloviny 20. století. V takovém případě by se Petr zřejmě ihned po Pánově návratu k Otci musel odebrat k veleradě, omluvit se za příkrá slova, která Boží Syn pronesl na adresu židovských předáků, ujistit je, že ani v nejmenším ona hrstka učedníků, kterou si Nazaretský vybral a která ho doprovázela, nemá nadále v úmyslu jakkoliv ovlivňovat další vývoj Izraele ani se starat o jeho spásu, protože tento Bohu vždy milý národ má svou smlouvou s Abrahámem a Mojžíšem zajištěnu zcela zvláštní cestu ke spáse a evangelium se ho proto netýká. Jeho spása se bude řešit až na někdy na konci světa. V zájmu uzavření bratrství a dobrých vztahů je třeba dát stranou otázku Ježíšova původu, osoby i jeho smrti. Jakékoliv připomínky Kristovy popravy a především veškeré pokusy o proselytismus je třeba pokládat za projev nesnášenlivosti a antisemitismu. Obě strany by si pak v zájmu dobrých vztahů dohodly plán vzájemných pravidelných bratrských návštěv.

Co však činí takový počátek církve absurdním, je skutečnost, že první hlava církve ani při nejlepší vůli nemohla najít podnět a oprávnění k podobnému postupu ani ve starozákonních textech a především ani v jednom jediném slovu či náznaku ze strany božského Mistra, který ustanovil Petra za skálu, na které zbuduje svou církev.

Jestliže se tedy shodneme na tom, že podobný způsob včasného řešení židokřesťanských vztahů by byl zcela absurdní, pak si musíme současně položit otázku, jak je možné, že se názor na podobné absurdní řešení o dva tisíce let později natolik radikálně změnil, že se pro ně církev mohla rozhodnout dokonce 2221 hlasy proti 88 a zdůvodnění této radikální změny hledat dokonce u největšího konvertity z židovství ke křesťanství svatého apoštola Pavla.

Ze starozákonních dějin skutečně vyplývá, že Hospodin zahrnoval vyvolený národ mimořádnou přízní, přízní, která se nám jeví takřka nesrovnatelná s jeho postojem k ostatním národům, které byl ochoten dát v plen, jen aby uvolňoval cestu pro své vyvolené, a to i přesto, že se Židé jen málo kdy chovali k Hospodinu tak, jak by za všechnu svou přízeň a dobrotu zasluhoval. Jenomže Boží milosrdenství k Izraeli při všech jeho zradách nebylo nikdy bezvýhradné, ale bylo vždy jednoznačně podmíněno jeho návratem k věrnosti. Hospodin také hrozí neúprosným prokletím a záhubou. Výslovně přece říká: „Předložil jsme ti dnes život a dobro i smrt a zlo. Přikazuji ti, abys miloval svého Boha a chodil po jeho cestách a dbal jeho přikázání, pak budeš žít. Jestliže se tvé srdce odvrátí a nebudeš poslouchat, ale dáš se svést a budeš se klanět jiným bohům, oznamuji vám dnes, že úplně zaniknete.“ (Deut. 30,15)

Všechna až neuvěřitelná Boží přízeň a zalíbení v Izraeli měla jediný důvod: Je to národ, ze kterého má vzejít Vykupitel. Nic jiného Bůh Otec tak nesledoval jako naplnění tohoto rozhodujícího plánu záchrany lidských tvorů, kteří si svou hříšností připravili věčnou záhubu. Kristův vyvolený apoštol musel svým soukmenovcům sdělit zcela jasně: „Vám židům mělo být slovo Boží zvěstováno nejprve. Protože je odmítáte, sami sebe odsuzujete k ztrátě věčného života“. Všechno současné jednání a chování křesťanů, které tato slova Apoštola národů znevažuje a navozuje u Židů ve jménu zaslíbení falešný pocit jistoty a bezstarostnosti, je těžkým proviněním proti víře, pravdě i lásce. Jestliže Boží úradky jsou nevyzpytatelné, tím méně si můžeme dovolit nějaké dohady či dokonce soudy o tom, komu a jak Bůh uděluje milost a spásu. Nejsme ustanoveni za zplnomocněné správce Božích úradků, ale za hlasatele dobré noviny všem národům bez výjimky, i těm, které se jí nejvíce zpěčují.

Pro vedení židovského národa by jistě nebylo nic vítanějšího, než kdyby mohla být nějakým způsobem nastolena situace, jako by Kristus nebyl existoval a Izrael mohl pokračovat nerušeně v očekávání zcela jiného vlastního Mesiáše, který by odpovídal ani ne tak dávným proroctvím jako spíše současným politickým požadavkům izraelského národa.

Boží zaslíbení či smlouvy není možno chápat tak, že by Bůh byl někomu zavázán bez ohledu na jeho požadovanou odpověď, že by přislíbil někomu spásu, aniž by od něho požadoval pravou víru a obrácení. Skrze jakou víru možno dojít ospravedlnění? Skrze víru v trojjediného Boha, Otce, jeho jediného Syna ukřižovaného a zmrtvýchvstalého a v Ducha Svatého. Ty zvláštní dary a milosti, které byly vyvolenému národu zaslíbeny, byly bohatě vyčerpány tím, že z jejich národa vzešel Spasitel celého světa. Nikdy a nikde jim nebylo zaslíbeno a zaručeno, že ho mohou odmítat. Naopak tím těžší je každá jejich nevěrnost a nevěra.

Teprve příchodem Božího Syna na svět a jeho novozákonním zjevením dostalo všechno starozákonní zjevení svou skutečnou a můžeme říct převratnou náplň, smysl a podstatu a bez této podstaty zůstává ze Starého zákona jen snůška historických událostí a k nim přidružených bájí. Bez dlouhých teologických studií to plně pochopil a vystihl mladý jáhen prvomučedník Štěpán a vyložil to bez bázně a bez ostychu svým protivníkům. Byl to oficiální příklad, jak má vypadat dialog církevního představitele s nevěřícími: být plný Ducha Svatého, plný moudrosti a síly, aby protivníci nemohli odolat moudrosti a Duchu, kterým promlouvá. Pokud zatím pukají v srdci hněvem a skřípají zuby, není to důvod ke kapitulaci. „Dialogy“, které mají vést pouze k mírovému soužití a rovnoprávnosti, jsou implicitní zradou evangelia a zapřením Ježíše Krista.

Chceme mluvit o Židech jako o starších bratrech. Na čem se zakládá bratrství? Bratrství vyžaduje společného otce. V tomto případě je jím jedině nebeský Otec, ale tento Otec je především Otcem svého jednorozeného Syna, kterého od věčnosti zplodil a poslal na svět, aby se stal jedním z nás. Bez přijetí a uznání tohoto Syna žádné bratrství nemá opodstatnění. Naopak odmítat tohoto jednorozeného Syna je nejhrubší urážkou Otce a je také urážkou všech, které Bůh přijal za své děti. Postavení, v jakém se vyvolený národ nachází, nenese známky Boží přízně. Je to národ nejvýš politováníhodný: Bůh mu odňal chrám a nepřijímá jeho oběti a přitom tento národ zatvrzele odmítá modlitby za své obrácení. Co by našemu pohodlnému a pokryteckému postoji řekla svatá Terezie Benedikta od Kříže, která se vydala do rukou katanů jako oběť za obrácení svých soukmenovců?

viz také: Nalezení ostatků sv.Štěpána