Menu


25. října 2018

Těch, pro které poslední neděle měsíce října splývá se slavností Ježíše Krista Krále, není mnoho. Není tedy mnoho ani těch, kteří mají v této souvislosti zvláště výmluvnou příležitost uvědomit si skutečné příčiny politického zoufalství, které se státy v srdci Evropy marně pokouší řešit. Je to slavnost, která nám dává výmluvnou odpověď na nejvlastněší kořen současné politické a společenské krize. Je to krize, která musí dříve či později položit na lopatky každou společnost, která se systematicky a záměrně odpoutala od svého jediného právoplatného Vládce a spolehlivého Garanta pravé prosperity: Ježíše Krista, Božího Syna a Krále nebe i země, jehož království nezná západu.

I když nás příroda čas od času překvapí něčím, co pokládáme za nečekané či přímo za extrémní, vždy se nakonec vrátí opět do normálních kolejí a chová se, jako by se nic nestalo, a my nakonec i z těchto výkyvů poznáváme stále do větších podrobností ony trvalé zákonitosti, které řídí její běh již dobu tak dlouhou, že to přesahuje naši představivost. Velký vývoj a pokrok přírodních věd poslední doby neodráží nějaký nový vývoj a pokrok samotné přírody, nýbrž jen určitý stupeň našeho poznání, které si s každým novým poznatkem musí uvědomovat, jak velká a takřka nevyčerpatelná moudrost a důmysl se skrývá ve všem, co nás obklopuje i co jsme, a že vše, co my dnes odhalujeme, trvá a působí bez proměny v Božím stvoření od jeho počátku. Opravdové poznání není tedy důvodem k pýše, ale naopak k pokoře; a v této pokoře musíme přiznat, že posledním základem bytí, jakkoliv proměnlivého, není změna a vývoj, ale pevný a trvalý řád, kterým se řídí i to, co je proměnlivé a prodělává svůj vývoj.

Jestliže staré učebnice přírodních věd obsahují poznatky, které už „neplatí“, nesvědčí to proto o změnách v přírodě, ale o změnách v úrovni našeho poznání. Skutečně moudrý člověk z toho vyvodí závěr, že je pro něho nanejvýš užitečné a potřebné hledat za vším a ve všem s velkou úctou především to, co je trvalé a pokud možno věčné. Je to velmi obtížný úkol, nacházet rovnováhu mezi tím, co je trvalé, a tím, co se vyvíjí, tedy pokud jde o společenskou oblast, mezi tradicí a pokrokem. Často slyšíme v té či oné podobě výrok, že vývoj není možno vrátit zpět. V tomto přesvědčení je však skryto také kus lidské pýchy a přehnané sebejistoty. Po zkušenostech posledních let není třeba mnoho fantazie k tomu, abychom si představili, jak snadno se mohou zhroutit jistoty a jak zranitelné jsou vymoženosti, na kterých stavíme. Stačí vzpomenout na nedávné kolapsy energetických soustav. Okolnost, že si naše sebevědomí takové docela možné totální zhroucení nepřipouští, nic nemění na tom, že naše současná civilizace stojí ve skutečnosti na velice vratkých nohách a může se takřka přes noc ocitnout v situaci, že se bude muset vrátit k někdejší primitivnosti, zastaralým „receptům“ a tradiční moudrosti a zkušenosti předků, kterými neprávem pohrdla. Dívat se na pokrok jen jako na něco jednoznačně lepšího a na tradici jako na něco překonaného a méněcenného je víc než nemoudré, a může to být dokonce nebezpečné. V tradici je často uložena staletá moudrost a zkušenost, se kterou se uspěchaný pokrok nemůže vůbec srovnávat.

Platí to i o formách společenského vývoje? Nikdo se jistě nebude vracet k otrokářství a nevolnictví, ale domnívat se, že demokracie představuje jen a jen pokrok a vymoženost, je jistě povážlivé. Dokážeme-li se na náš „demokratický systém“ podívat trochu s odstupem a nadhledem, nevyhneme se řadě zapeklitých otazníků. Není to vlastně na pováženou, jestliže „lid vládne sám sobě“? Odkud bere jistotu, že vede sám sebe k tomu, co je mu skutečně k blahu a prospěchu? Není to spíše nepřiznané východisko z nouze, neboť už nemá (nebo nechce mít) mezi sebou osobnost, která mezi všemi tak vyniká svou moudrostí, zkušeností, rozhledem, ctností a dovedností, že jí mohou všichni důvěřovat a následovat ji? Jak mohou zaručit demokratické volební systémy, aby se do čela dostali opravdu ti nejlepší z nejlepších? Copak nechce většina voličů prosadit vlastně svým způsobem sama sebe, svoje představy bez ohledu na to, zda se tak opravdu prospívá společnému blahu přítomných i budoucích generací? Může v tomto světě, kde v přírodě má vše tak pevné místo, balancovat pravda jednou tu a jednou tam podle toho, k čemu se přikloní větší počet lidí? Kdo nám zaručí, že to, co chce většina, je opravdu to nejlepší? Jestliže se dnes šlape po tom, co bylo po staletí svaté, co bude zítra? Jak může lid o sobě tvrdit, že je původcem veškeré moci, když se může tak snadno ocitnout ve stavu naprosté bezmocnosti? A tak bychom mohli pokračovat dál a dál. (A dospět i k tomu, že to, co mnozí pokládají za svůj názor, ve skutečnosti vůbec není názor jejich, ale podvědomě převzatý z masové propagandy, jejíž autor je jim skrytý a uplatňuje svou moc, aniž by se ptal na názor lidu, od něhož údajně i jeho moc pochází.) Když slepý vede slepého, nemůže to skončit jinak, než že oba spadnou do jámy.

Nebyl to proto žádný anachronismus, když Pius XI. v jubilejním roce 1925 nedbal na to, že se trůny kácejí, a ustanovil nikoliv svátek nějaké „božské demokracie“, ale Ježíše Krista Krále. Zapomínáme už pomalu na to, za jaké situace tento svátek vznikl, že tento svátek byl především plamenným protestem proti laicismu a liberalismu, který rouhavě zbožštil „stát“ a „lid“ a jediného pravého Vládce – Ježíše Krista, Světlo, Cestu, Pravdu a Život odsunul stranou. Není divu, že tápeme ve tmách, klopýtáme po balvanech a boříme se do bahna, topíme se v bludech a vymíráme vlastním násilím i vlastními hříchy. Na boha povýšený stát dal o sobě už zřetelně nelítostně vědět jak v hnědé, tak v rudé podobě, a přesto si i nadále zakládá na svém bezbožectví jako na největší pokrokové vymoženosti.

Kristovo skutečné a viditelné království zde na zemi se nesmí ztrácet v pomíjející „pokrokové“ modernizaci a laicizaci, ale musí světu tonoucímu v pohanství životně stavět před oči věčné hodnoty věčného Krále. Vraťme svátku Krista Krále jeho původní mobilizační sílu a my sami se vraťme k hrdosti, že můžeme „sloužit pod praporem Krista Krále“