Menu


19. září 2013

Neustále za vás děkuji svému Bohu za Boží milost, která vám byla dána v Kristu Ježíši. Neboť v něm jste v každém ohledu získali bohatství všeho druhu, jak v nauce, tak v poznání. Vždyť svědectví o Kristu bylo u vás dokázáno jako pravé, takže nejste pozadu v žádném Božím daru.

Skutečné poznání Ježíše Krista je ten největší poklad. Ze všeho, co nám Bůh daroval, není nic většího a drahocennějšího než jeho Syn, Ježíš Kristus. Je to onen poklad, o kterém sám vypráví ve svém podobenství o pokladu a drahocenné perle, již jejich nálezce chce získat za každou cenu.

Hodnota pokladu spočívá nejen v jeho nominální ceně, ale také v jeho jedinečnosti, nezbytnosti a nenahraditelnosti. Mít v držení poklad, ale neznat jeho pravou cenu, nevážit si náležitě jeho hodnoty a významu, jaký pro nás má, a nestřežit ho pak s veškerou pečlivostí a ostražitostí znamená chovat se spíše jako někdo, kdo žádný poklad nemá, a vystavovat se vážnému nebezpečí, že o něj nenávratně přijdeme.

Jedinečnost a nekonečná cena našeho pokladu spočívá v tom, že nám zde Bůh daruje nikoliv jen něco ze svého nekonečného bohatství, ale zcela zvláštním a reálným způsobem nám daruje sám sebe. Způsob tohoto Božího sebedarování je tak jedinečný, tak přesahující všechno pomyšlení, že když o tom Pán poprvé veřejně promluvil, vyvolal tím nejen nepochopení, ale pohoršení a přímo bouři nevole a odporu. Přesto na tomto daru trval a ty, kteří tento dar budou odmítat, vyřadil, tak říkajíc, ze seznamu živých. Jak vážně to myslí, zdůraznil těmito slovy: Jako mne poslal živý Otec a já žiji z Otce, tak i ten, kdo jí mne, bude žít ze mne. Nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Jen ten, kdo jí tento chléb, bude žít navěky.

Tato Ježíšova slova tedy nezní jako nabídka fakultativního „vylepšení“ náboženského života, ale jednoznačně jako jeho podstatná charakteristika sine qua non. Náboženství podle evangelia bývá často představováno jako náboženství příkazů a zákazů. Ve skutečnosti je to náboženství totálního a bezvýhradného vzájemného sebedarování mezi Bohem a člověkem. Branou k tomuto sebedarování byla Kristova sebezničující oběť na kříži. To je také jediný klíč k správnému a úplnému výkladu a pochopení jak Starého, tak i Nového zákona. Katolická víra není soubor pravd, článků víry a přikázání či obřadů, to jsou všechno spíše vnější nástroje a prvky skutečnosti, která však člověka nekonečně přesahuje. Z toho také vyplývá, že katolická církev není jen organizace či velké duchovní společenství stejně smýšlejících lidí. Katolická církev je jediná Bohem ustanovená duchovní realita, která existuje tak a proto, že Bůh zcela reálně a osobně sestupuje k lidem a lidé naplnění jeho milostí zcela reálně vystupují k němu, aby spolu tvořili jedno jediné,nenapodobitelné a neopakovatelné živé duchovní mystické tělo.Katolické náboženství je uvědomělé a intenzivní soužití lidských tvorů, kteří konkrétně stanoveným znamením přijali charakter Božích dětí, protože je Bůh zcela konkrétně a osobně, výslovně a jmenovitě přijal za své. Ve srovnání s jinými náboženstvími, která vystupují jako společenství lidí, kteří přijímají a praktikují jedno společné vyznání a kult, je křesťanství společenství nesrovnatelně, nekonečně vyššího řádu, společenství přesahující prostor i čas a sjednocující hluboce Boha a jím vyvolené tvory. (Kdyby byla církev „vdovou“, jak se vyjádřil František I., zůstala by pouhou mrtvolou.)

Je proto krajně problematické prostě srovnávat katolickou církev s jinými náboženstvími. Hledat mezi nimi společné či styčné body může být stejně paradoxní, jako hledat společné body mezi trakařem a autem, protože v obou případech jde o dopravní prostředky a v jednom i druhém se vyskytuje „kolo“. Ani pro společné srovnání různých konfesí katolické víry nenacházíme postačující „společný jmenovatel“, neboť jsou to vlastně reality svou podstatou zcela nesourodé. Žádná vnější podobnost nemůže nahradit vnitřní podstatný a nenahraditelný princip, jaký je Bohem sdílený život, kterým Bůh oživuje jen svou jedinou a nezastupitelnou církev.

Tato jedinečnost je objektivně danou skutečností, kterou si církev ani nevymyslela, ani nijak nepřisvojila. Je také mezi všemi ostatními náboženskými společnostmi jediná, která může říct, že uctívá Boha tím způsobem a těmi prostředky, které jí k tomu cíli stanovil osobně a historicky prokazatelně sám Bůh. Ti, kterým se dostalo té milosti mít účast na jejím životě, mohou tuto skutečnost pokládat jedině za nezasloužený Boží dar, který s radostí a vděčností přijali.

Mezi těmi, kteří stojí mimo ni, je mnoho těch, kteří prožívají zvláštní paradoxní rozpor. Na jedné straně takovýto výlučný a nesmírný Boží dar z různých důvodů kategoricky odmítají, a na druhé straně jakoby žárlili, žehrají na ty, kterým se ho dostalo. Na tento svůj rozpor si našli své řešení: Navzdory zdravému rozumu rozšiřují jako svou vlastní „absolutní pravdu“, že žádná objektivní pravda neexistuje, a proto nemůže existovat ani ona „jedinečná pravda“, na které si katolíci tak zakládají.

Jak se církev uprostřed takového nepřejícího povyku zachovala? Měla by posilovat svou zdravou hrdost a oprávněné sebevědomí, ale místo toho upadá do stavu, jakoby se za svou nezaslouženou, ale opravdovou do nebe sahající jedinečnost začala stydět, a hledá si nějaké méně nápadné místo mezi ostatními náboženstvími. Ukládá si úctu i k tomu, co žádnou úctu nezasluhuje, protože jiná náboženství jsou vlastně deformací a nejednou dokonce hanebnou karikaturou pravdy, ke které je jakákoliv úcta vyloučená.

V pramenech naší víry čteme nekompromisní větu: Všechno, co pohanské národy činí pro své bohy, Hospodin nenávidí jako ohavnost. Ze všech koncilních úvah o církvi a jejím vztahu jiným náboženstvím zcela vypadla jedna zásadní skutečnost: Tak jako existuje jen jeden Bůh, tak proti němu stojí jeho úhlavní Nepřítel. Žádné mezičlánky a mezistupně neexistují. Náboženství, které nemá svůj původ v samotném Bohu, může být jen dílo jeho soka a nepřítele. Na tom nemůžeme nic změnit tím, že si pleteme úctu k člověku jako osobě s úctou k blátu, kterým je potřísněn a opojen. Naopak leží na nás velká odpovědnost: Pán uložil svým učedníkům jako hlavní úkol nahradit jeho jedinou pravou bohopoctou všechny ty falešné kulty, které má Bůh za ohavnost, protože se za nimi ve skutečnosti skrývá Satan a jimi se jako Boží konkurent a sok holedbá.

Nejenže jsme tento svůj úkol dosud zdaleka nenaplnili, ale musíme s hrůzou konstatovat, že dnes je ve světě více učedníků a apoštolů Satanových než Kristových. Vystupují přitom pod falešným jménem. Pán s tím ovšem počítal:Dejte si pozor, ať vás nikdo nesvede. Mnozí totiž přijdou pod mým jménem a budou říkat: Já jsem Mesiáš, a svedou mnohé... Vystoupí mnoho falešných proroků a ti svedou mnohé. Protože se značně rozmůže nepravost, ochladne u mnoha lidí láska. Jen ten, kdo vytrvá až do konce, bude spasen.

Satan se ani po svém zavržení a své porážce nevzdal svého primárního plánu: být jako Bůh, a stal se proto jeho velmi horlivou opicí: i on má své náboženství, zjevení, svou církev, svá vnuknutí, svůj kult, svá zaslíbení, svou mystiku, svůj řád, svou hierarchii, své posvátno, symboly, svá tajemství, své umění, svou hudbu a samozřejmě své ctitele, kterých valem přibývá. Že se mu mezitím podařilo zcela opanovat vládu nad světem, nemůže nikdo pochybovat. Kdyby byl koncil dílem Ducha Svatého, byl by výrazně zaměřen právě proti této nebývalé expanzi jeho království na zemi. Koncil však o jeho díle zarytě mlčí a dokonce vyzývá k úctě k tomu, co je jeho dílem. Svým mlčením o nepříteli a svým odzbrojujícím, samotným Satanem inspirovaným optimismem mu připravuje trvale široké pole působnosti.

Satan se již po staletí snaží zamaskován s velkou zlomyslností a škodolibostí pronikat do všeho, co je Boží, aby zde zaséval své páchnoucí znesvěcení. Tak jako pes, kudy chodí, zanechává po sobě svou páchnoucí „značku“, tak je tomu u opice Boží. Všechna zednářská a satanská gesta a symboly, v nichž se často snoubí rouhavě to nejposvátnější s tím nejhanebnějším, nejsou nic jiného než jeho stopy a trumfy: zanechává je, kde jen může, aby ukázal sobě a těm svým: až sem jsem se dostal, tady jsem byl, infikoval jsem umělce posvátného umění, stavitele chrámů, romanopisce, ba i Kristovy služebníky, a to až na samém vrcholu jejich žebříčku. Ti, kteří jsou moji, se poznávají na dálku... Aby odvedl pozornost od své osoby, vystupuje v převleku velkého lidumila a humanisty a vyzývá: Pojďte se mnou bojovat proti hmotné bídě a nespravedlnosti. Vytvořte se mnou jedinou univerzální církev!

Pán nás ovšem poučil, že neklamným poznávacím znamením je především ovoce. Smyslnost a vilnost je pro nečistého ducha dokořán otevřenou bránou a neklamným znamením naprostého selhání. Je to přece příznačné, jak i osoby původně Bohu zasvěcené, pokud se přiživují duchem Satanovým, neštítí se nakonec ani největších ohavností a páchají je s úplnou samozřejmostí, jako by tím Bohu sloužili.

Opojeni klamným poklidem a vnucovaným optimismem nejsme schopni uvěřit, čeho jsou schopna dokonce samotná církevní knížata. Ani tito ztracenci jakoby nepočítali s tím, že nic není skrytého, aby to jednou nebylo zjeveno, a nic utajeného, co by nevyšlo najevo. Pán však řekl otevřeně:Tehdy uvidíte ohavnou spoušť … a mnozí se pohorší. My si ovšem raději pro své vlastní uklidnění namlouváme, že předpovězené a uskutečněné ohavnosti jsou nejspíše jen hanebné pomluvy. A že by mohl selhat koncil, to je přece neuvěřitelné! Odkud se však vzalo toto ohavné zpustošení se všemi jeho jedovatými výpary a výkaly? Copak není zřejmé, že hnis z páchnoucích ran se ze samého vrcholu rozlévá jako smrtící láva do celého okolí?

Je třeba upozornit ještě na jeden zvláště vybraný a vyvolený cíl ďáblových útoků. Mše svatá jakožto reálné zpřítomnění Kristovy oběti, a tím současně porážky hříchu, smrti a Satana, je také pro tohoto Vraha zpřítomněním jeho největšího pokoření a nejbolestnějšího potření. Nic proto nemůže být pro něho předmětem větší nenávisti než Eucharistie. Jaká je to pro něho satisfakce, když právě tento nejsvětější a nejcennější obřad a poklad je znesvěcován, když je pozornost od oné pro něho tak pokořující porážky odváděna všemožným způsobem a nejrůznějšími atrakcemi od Boha k samotnému člověku, když se postupně vytrácí veškerá úcta a víra v toto Kristovo vítězné znamení a tajemství jeho bezprostřední a reálné přítomnosti. I na tomto poli může být Zlý s výsledky koncilu docela spokojen. Je pro něho rovněž velkým úspěchem a satisfakcí, když kdysi zbožní katolíci masově odcházejí k sektám bez kněžství a Eucharistie, které papež sám propaguje tím, když pokleká před jejich pastory.

Bratři, není opravdu svrchovaný čas, abychom povstali ze svého snu? Přímo z kapitánského můstku jsme sice dostali opiovou „perličku“, že církev je dnes na tom tak dobře jako dosud nikdy. Nejímá vás však hrůza z toho, kam tedy vlastně zamířila? Budeme opravdu bez úhony v onen den našeho Pána Ježíše Krista?

-lš-