Menu


Zpět k původu a podstatě

Současná vyspělá společnost vybudovala zvláštní průmysl, aby zvláště o vánočních svátcích zaplavila děti zbožím všeho druhu, ale není schopna pochopit, že ve skutečnosti připravila nemálo dětí o pravou vánoční radost. Rodiče, kteří se při vzpomínce na své vlastní krásné zážitky z dětství snaží svým dětem uchránit co nejdéle onu posvátnou vánoční atmosféru, to mají stále obtížnější. Radost z dětí a samotná dětská radost patřila kdysi k největším lidským pokladům, a to až do doby, než si dospělí navykli na jiné radosti a došli k závěru, že jim děti v jejich zábavě začaly být na překážku. Rozšířené klima nepřející dětem se evidentně projevuje v tom, jak v naší společnosti ubývá nejen dětí, ale jak se rapidně zkracuje i to období, ve kterém se dítě ještě cítí a také chová jako dítě. Současná kultura mu jeho dětskou mentalitu necitelně pošlapává. Děti si překotně osvojují smýšlení a jednání dospělých, a to bohužel především v těch negativních stránkách. Co v dětech nezničí předčasná a necitlivá školská „osvěta“ a rafinované časopisy, o to se postarají „vyspělí“ vrstevníci, poučení špatně skrývaným příkladem dospělých v životě i na obrazovce. Není to jistě pro společnost nic lichotivého, že musí nakonec stále více snižovat věkovou hranici trestní odpovědnosti a zřizovat věznice pro zločince v dětském věku. Ti, kteří před tímto nepříznivým a nebezpečným trendem varovali již v minulosti, jmenujme jako příklad Christu Meves, byli a jsou umlčováni a okřikování. Dětská duše je citlivá a tvárná jako vosk. Máme přitom dostatek příkladů, že to, co se do ní vtiskne, zanechává ty nejhlubší stopy a může přinášet v dalším životě často překvapující ovoce, ať už v podobě udivující svatosti, nebo naopak neuvěřitelné tvrdosti srdce, schopné nejhorších zločinů.

Vánoční svátky jsou oslavou největšího a nejnepochopitelnějšího tajemství Božího dětství. Teprve až jednou uvidíme Boha tváří v tvář v celé jeho svatosti a vznešenosti, budeme mít na to celou věčnost, abychom do tohoto zázračného tajemství nahlédli a klaněli se Bohu, že se jako Nekonečný rozhodl sestoupit na tuto zem a stát se jedním z lidí. Křesťané po celá staletí vyjadřovali svou úctu a hlubokou vděčnost tím, že kdykoliv si tuto událost připomínali, ať už ve Věřím nebo v modlitbě Anděl Páně, spontánně a pokorně poklekali a klaněli se tak svému Bohu a Pánu, který pro nás vzal na sebe náš úděl tak důsledně od samého začátku lidské existence. Zastánci práva na potrat argumentují, že člověk v embryonálním stavu nemá nárok na to, aby mu byla přiznána lidská práva, protože ještě není svobodnou lidskou osobou. Nuže náš Bůh a Pán se rozhodl začít svou existenci mezi námi tak, že se stal tímto tak nepatrným a bezprávným embryem, které si podle současného veřejného mínění ani nezaslouží naši pozornost, úctu a ochranu. Přišel na svět jako bezmocné dítě, jako dítě se rozvíjel a vyrůstal, a i když pak nečekaně osvědčil již v dětském věku před profesionály nebývalou duševní vyspělost, zůstal dítětem a byl svým rodičům poddán. Sám Stvořitel přišel ukázat lidem, které stvořil ke svému podobenství, jak vypadá Boží obraz zcela konkrétně v lidsky nám tak blízké podobě, v podobě dítěte. Lidské dítě, které je na jedné straně ještě slabé a nevyspělé, vykazuje na druhé straně za normálních okolností takové přirozené vlastnosti, kterých si Bůh a Otec cení daleko více než suverenity a sebejistoty dospělých jedinců. Právě tyto vlastnosti má člověk při svém dospívání a zrání nikoliv potlačit, nýbrž proměnit a rozvinout do podoby nadpřirozených ctností. Svým božským dětstvím hlásá Jezulátko to, co bude jednou opakovaně zdůrazňovat jako nezbytnou podmínku pro vstup do Božího království: Neobrátíte-li se a nebudete-li znovu jako maličcí, jistě nevejdete...

Patří jistě k přirozenosti člověka, že směřuje z dětství k dospělosti. Je povolán k tomu, aby rostl a dozrával a jednou zaujal místo svých dospělých předků a rodičů. Ale v době svého dětství není odsouzen k porobě či nesvobodě. Za předpokladu normálních lidských a rodinných poměrů (které by měly být všude samozřejmé) je to spíše období pohody, lásky, bezpečí, radostné důvěry a svobodné podřízenosti laskavým a pečlivým rodičům. Schopnosti a kapacity dítěte jsou sice zatím omezené, ale to je bohatě kompenzováno možnostmi a kapacitami, které nachází u svých rodičů. Kdyby se chtělo z jejich vlivu vymanit a zcela se osamostatnit, neznamenalo by to pro něho zisk, ale nesmírnou ztrátu, ne-li dokonce vážné ohrožení.

Duchovní Boží otcovství se od našeho lidského liší v tom, že nebeský Otec nás – své děti – nekonečně a nedostižně přesahuje a také nekonečně miluje a ustavičně zachovává. I kdyby o to jakkoliv usilovaly, nemohou se jeho děti vymanit ze závislosti na svém Stvořiteli, v němž žijeme, hýbáme se a jsme. Boží děti nejsou tedy povolány k tomu, aby ve svém zrání a růstu dosáhly stádia, kdy budou moci nastoupit na místo Otce, nesměřují do postavení samostatnosti a nezávislosti. Zrát a prospívat v moudrosti a milosti u Boha znamená nikoliv se vymaňovat a osamostatňovat, ale právě naopak úměrně s rozvojem svých duševních a duchovních schopností stále uvědoměleji a cílevědoměji prohlubovat ono Otcem darované duchovní dětství radostné odevzdanosti, důvěry a poddanosti. Jestliže nás chce nejdobrotivější a všemohoucí Otec vést za ruku a chránit nás jako své milované děti ve svém náručí od kolébky až do hrobu, není to pro nás zahanbující omezení, ale nezasloužené královské vyznamenání. Jsme povoláni k nesmrtelnosti, to znamená, že máme v sobě něco, co nikdy nemůže být podrobeno stárnutí. Právě ve vědomí tohoto trvalého dětství se skrývá elixír věčného mládí, po kterém lidé vždycky toužili.

Nejmocnější a nejvznešenější Bůh, před nímž na tvář padají andělské kůry a mocnosti, nám svým dětem – nepředepisuje žádný přijímací protokol. Nikdo z lidí (ani on sám) nemůže být člověku tak nablízku, jak blízko je k nám skloněna Otcova laskavá tvář. To, co dovedlo lidstvo až k odmítání Boha, byla právě okolnost, že zapomnělo na otcovskou blízkost, na teplo jeho náruče a v touze po osamostatnění odešlo od něho tak daleko, že přestalo rozpoznávat, jak dobrotivou má tvář. Proto se k  nám Bůh každoročně snaží přiblížit aspoň o Vánocích jako docela maličké Dítě. Vánoční doba je bohužel docela krátká, zvláště nyní po reformě kalendáře. Tím intenzivněji bychom ji měli dnes prožívat jako vášnivou výzvu k rehabilitaci dětství. Rehabilitace dětství ovšem není možná bez návratu k opravdovému, Bohem chtěnému otcovství a mateřství. Ony přirozené ctnosti dětství, které mají dozrát v plodné a  posvěcující trvalé duchovní dětství, předpokládají správné a  zdravé přirozené lidské vztahy v Bohem stvořené, ustanovené a  posvěcené přirozené rodině. A  bezpečnou cestou k  zdravému rodičovství je právě život v  trvalém duchovním dětství. Připomínají nám to největší mystici, kterým nepřipadá nijak dětinské, když zůstávají maličcí spolu s  Jezulátkem. Teprve až začne přibývat takových rodin, v jaké vyrůstala Terezička Martinová, malá světice z  Lisieux, začne se měnit tvářnost světa. Středem Vánoc není zkomercionalizovaný ježíšek, jakkoliv nákladný, který končí tím, že se rozbalí dárky, ale živé Jezulátko, které neodchází a  nestárne ani tehdy, až podstoupí svou pozemskou pouť až na Golgotu, aby každému člověku zachovalo královské privilegium zůstat trvale maličký a volat k Bohu Abba!