Menu


17. října 2013

Opět máme před sebou Misijní neděli. Zamysleme se nad ní ve světle 2. desátku slavného růžence, který nás zavádí do samých začátků misijního poslání církve.

Když se loučíme na delší dobu se svými dětmi, cítíme povinnost zopakovat jim to nejdůležitější, co nám nejvíce leží na srdci. Nejinak tomu bylo, když náš Pán odcházel definitivně k Otci. V jeho slovech na rozloučenou je obsažena kvintesence jeho odkazu, a tím také podstata našeho poslání na tomto světě: Kristovi učedníci mají za úkol učinit ze všech národů jeho učedníky. Ta hrstka prvních Ježíšových přátel se tohoto úkolu nijak nezalekla. Alespoň není zaznamenáno, že by tím byli překvapeni nebo zaskočeni a vznášeli nějaké námitky nebo dotazy. Ostatně Božský Mistr je ujistil jak svou trvalou přítomností, tak svou výraznou podporou. Zdůraznil však také velkou závažnost tohoto úkolu: jedná se o záchranu lidí před věčnou záhubou. Proto by oslava jeho nanebevstoupení měla být pro Kristovy učedníky vždy důvodem k zvláštnímu zpytování svědomí.

V Ježíšových stručných slovech na rozloučenou je obsažena podstata Božího plánu spásy, tedy přemíra Boží lásky k člověku. Klade nám na srdce, jak nesmírně mu záleží na tom, aby se ovoce jeho výkupné smrti dostalo všem lidem. Protože je miluje, nechce, aby zahynuli, a proto ukládá svým učedníkům: Udělejte všechno proto, abyste jim vírou a křtem otevřeli cestu k záchraně. Nebojte se tohoto velkého úkolu. Budu stále s vámi a budu vám pomáhat svou milostí i svými divy a zázraky.(1)

Svatá závěť našeho Pána má tedy tři stěžejní body: 1) Lidem hrozí záhuba, od které je chci zachránit. 2) Zaneste jim mou záchranu. 3) Můžete počítat s mou zázračnou pomocí. Z naléhavosti prvního bodu vyplývá závažnost druhého a potřeba třetího. Závažnost prvního bodu je zřejmá z toho, co všechno Boží Syn podstoupil pro spásu člověka. Učinil tolik, že už více ani učinit nemohl. Obětoval pro tuto záchranu vše beze zbytku. Jestliže svou starost o tuto záchranu svěřuje nyní nám, činí z nás své nenahraditelné spolupracovníky v očekávání, že nám záchrana všech lidí bude ležet na srdci stejně tak jako jemu, že pro lásku, jakou milujeme jeho, budeme milovat spolu s ním i lidi všech národů a učiníme pro jejich spásu všechno, co je v našich silách.

Ale to bychom nesměli být my, slabí a zpohodlnělí lidé, abychom si své poslání a úkol nedokázali ulehčit. Když se po dvou tisíciletích zdá, jako by cíl získat všechny národy byl v nedohlednu, náš úkol je z lidského pohledu obtížně splnitelný, začneme o něm nakonec pochybovat a docházíme k paradoxnímu závěru. To, co mělo být pro nás největší pobídkou, stane se spíše výmluvou a ospravedlněním: Jestliže Bůh opravdu tak velice chce spásu všech lidí, jistě se o ně nějak sám postará. Jde hlavně o to, abychom s nimi dobře vycházeli. Dostáváme se tak do jakéhosi bludného kruhu. Jelikož naše úsilí tím nutně polevuje, Pán nám nemá v čem pomáhat a není důvodu, aby nás podporoval svými divy a zázraky.

Bůh zajisté chce, aby se všichni spasili, ale to neznamená, že tím už jsou spaseni. Stanovil naprosto jasně, jakým způsobem mohou dojít spásy, a to byl důvod, proč nás povolal ke spolupráci, uložil nám, abychom se o to vší silou starali, a dává nám k tomu potřebné prostředky. To je z celého evangelia naprosto jasné a nikde nenajdeme ani zmínku o tom, abychom hledali, vymýšleli jiné způsoby nebo na ně spoléhali. A i kdyby tomu bylo tak, že Bůh má ještě jiné nám nezjevené cesty, jakými chce projevit milosrdenství k těm, kteří v něho neuvěřili, je to jeho věc, ale to, co před svým nanebevstoupením řekl apoštolům a prvním učedníkům a čím tedy pověřil také nás, nikdy neodvolal a my to nemůžeme ani v nejmenším zpochybňovat. Bylo by to něco jako opovážlivé spoléhání a omlouvání vlastní pohodlnosti, o kterém platí závažná slova proroka Ezechiela: „Jestliže bezbožný zemře, a ty mu nebudeš domlouvat, aby se odvrátil od svého chování, on, bezbožný, zemře pro svou nepravost, ale jeho krev budu vymáhat z tvé ruky!“

Slyšíme však námitky: Jak mu můžeme domlouvat? Dnes je úplně jiná doba. Není možno vystupovat s takovými požadavky. Takové nároky lidé dnes nemohou přijmout. Jenže tak tomu bylo už za Ježíšových dob, že lidé odmítali nepohodlné požadavky. I Pavla s Barnabášem vyhnali, vysmáli se mu, že si ho poslechnou někdy jindy. Ale to nebyl pro ně důvod k tomu, aby rezignovali na své poslání. Ani Pán nikdy neslevil ze svých požadavků, i když věděl, že se nad ním budou pro jeho slovo pohoršovat, že ho budou chtít vyhnat za město a dokonce kamenovat nebo shodit ze skály. Odešli mu jeho vlastní učedníci, ale on neprojevil ani náznak větší vstřícnosti. Odešel bohatý mládenec, a Pán ho nevolal zpět a neudělil mu žádný pardon, naopak upozornil, jak těžké je pro bohaté vejít do Božího království. Jeho kázání mají daleko k jakémukoliv populismu. Není v nich žádné lákání na umělý med. A co víc: Pán nezrušil ani jedno slovo z Desatera, naopak, ještě je zpřísnil. Hříchem není jen samotný zlý skutek, ale už samotná touha po něm. Milovat musíme i ty, kteří jsou nám proti srsti. Myslet jen na sebe znamená přiřadit se k zavrženým kozlům po jeho levici. Jestliže lidem po smrti nic vážného nehrozí, k čemu pak byla všechna Ježíšova podobenství, ve kterých se mluví o vnější temnotě, věčném ohni a ve kterých věčný Hospodář prohlašuje neodvolatelné: „Neznám vás!“? O realitě věčného zavržení se mluví v Novém zákoně na padesáti místech. Ježíšovo milosrdenství se nikdy neprojevovalo v tom, že by rozmělňoval nebo rušil morální pravidla, ale v tom, že přijímal s láskou a povzbuzením ty, kteří byli ochotni opustit své špatné cesty. Hřích však nazýval vždy pravým jménem. Kdo má dnes odvahu tlumočit současným pokrytcům a bohatcům jeho „Běda vám!“? Nejde o to, být bezcitný a neústupný, nýbrž jde o to, předávat jasné světlo plné pravdy.

Co tedy máme dělat? Přinejmenším vyjít ze své bezstarostnosti, nebo lépe řečeno z uzavřeného kruhu starostí jen o sebe samého, z jakéhosi pseudokřesťanství, které se obrací na Boha jako nějaký automat na zajištění vlastního spokojeného a blaženého života. Bůh nám zajisté nabízí a dává radost a velké množství milostí a darů, ale každý jeho dar je současně závazkem, protože jsme jen jeho správci. Do záchrany světa se musí vědomě zapojit všichni, každý podle hřivny, která mu byla svěřena. Matka Boží nikde nekázala, a přece se nikdo tak nepodílel na záchraně světa jako ona svou přímluvou a sebeobětí jako Spoluvykupitelka. Svatá Terezička, která neopustila svůj klášter, se stala patronkou misií. Ona propast mezi bohatými a chudými, kterou známe z hospodářské sféry, může zdomácnět i v duchovní oblasti. Nenasadit do díla spásy všechny svěřené dary a síly znamená jít ve stopách neužitečného služebníka, který nakonec přišel i o to, co má, a byl uvržen do temnot. Tak jako bychom neměli zasedat ke stolu bez jasného vědomí, že jsou miliony těch, kteří umírají hladem, tak i každou naši duchovní hostinu musí provázet starost o ty, kteří strádají v moci zlého ducha a jsou v krajním ohrožení.

Hlásání Božího slova bylo a bude vždy spojeno se značnými překážkami. Je tomu tak především proto, že Boží království se může šířit vždy jen na úkor království Satanova. Žádná jiná „neutrální půda“ neexistuje. Proto také nedílnou součástí Ježíšova působení bylo, že vymítal zlé duchy. Když posílal učedníky, aby i oni hlásali příchod Božího království, vždy je vyzbrojil mocí proti ďáblu. Ďábel není jen v posedlých. Nebojujeme s lidmi, ale se zlými duchy v povětří. Jejich zloba v posledních letech dokonale zaplevelila svět a nejen svět. Odkud nejdříve nevyženeme ďábla, tam nemůže mít naše slovo o Božím království úspěch. Jak si to chceme před Pánem zodpovědět, jestliže nevyužíváme dostatečně prostředky, které máme od něho, abychom vyháněli ďábla a přemáhali jeho moc? Místo abychom ho vytrvale vyháněli, ještě mu děláme místo, když o něm mlčíme a zapomínáme na něho. Je třeba se vytrvale modlit malý exorcismus v jeho původním plném znění, a to nejen soukromě, ale i veřejně a společně, jak tomu bylo ještě před padesáti lety. Postrachem Satana je Maria. Matka Boží nám také darovala dva velice mocné a osvědčené prostředky proti ďáblu: především modlitbu svatého růžence. Je třeba, abychom se ho modlili s tímto vědomím a úmyslem. A kromě toho nám darovala velmi účinný „zmaterializovaný exorcismus“ a tím je její zázračná medailka. Všude tam, kam je rozesejeme, vyháníme Zlého. Trvá válečný stav a my nejsme na dovolené, ale na frontě. Odpočineme si v nebi.


(1) Mimochodem, všimneme-li si poselství, které nám svěřila Panna Maria prostřednictvím fatimských dětí, zjistíme, že má zcela shodný obsah: ukázala jim peklo, které hrozí mnoha duším, a vyzvala je, aby se všemožně obětovaly za záchranu lidstva.