13. února 2014
Dotazník k otázkám týkajícím se manželství, který vydal Vatikán, podpořil na mnoha místech situaci, kterou zažil Mojžíš, když vedl vyvolený národ do země zaslíbené a lid opakovaně proti němu vystoupil a reptal. V pokoncilních desetiletích není toto reptání nic nového. Tentokrát však nabylo na Západě až masového rozsahu a týká velmi závažného problému: jde o snahu legalizovat jednání, které podle výslovného výroku Božího Syna neodpovídá Božímu řádu a je proto zcela nepřijatelné.
Zvláště v současné společnosti se setkáváme s případy, že stát vydá formou zákona určité nařízení, které by mělo přispět k blahu společnosti, ale její členové si v nežádoucím jednání libují více než v blahu, které měl zákon přivodit. Zákon je pak natolik nerespektován, že společnost není schopna jeho dodržování zajistit a nakonec od něho oficiálně ustoupí. K podpoře autority společnosti a zákonů to jistě nepřispívá, spíše to jen prohlubuje pokles kázně a morálky. Bláhové křesťany to však může svádět k názoru, že podobná praxe by se mohla uplatit také v církvi. Náboženská nevědomost jim nedovoluje rozpoznat, že mezi Božím královstvím a rozháranou společnosti je nebetyčný rozdíl. Máme vůbec dostatečnou představu o tom, co vlastně v sobě obsahuje pojem hříchu a v čem spočívá jeho zlo?
Hříchu, podle katechismu vědomé a dobrovolné přestoupení Božího zákona, můžeme popsat také jako zaviněnou nesrovnalost neboli záměrné znehodnocení dobra.
Abychom si názorně přiblížili skutečnou podstatu hříchu, musíme se poohlédnout po takovém kritériu, které je oproštěné od našeho pouhého subjektivního zdání a nezávisí na našich pocitech a přáních. Především si musíme být vědomi, že hřích neexistuje sám o sobě, nýbrž je vždy bytostně spojen s konkrétní osobou, která se ho dopouští, a jejím vztahem k Bohu. Obsah a charakter hříšného lidského skutku pochopíme tím lépe, čím více se přiblížíme k onomu pohledu, jak se takový skutek jeví samotnému Bohu: Bůh v něm spatřuje vědomé poškození, deformaci, znehodnocení a zneuctění dobra, pravdy a krásy, kterou s láskou vložil ve své moudrosti, a dobrotivosti do svého stvořeného díla, tedy jako nevděčnou urážku a zneuctění své svatosti.
Bůh je jediné skutečné a absolutní Dobro, Pravda a Krása, a jestliže jako Stvořitel něčemu dává ve své všemohoucnosti, moudrosti a dobrotě bytí, činí tak ke své slávě, aby stvořená bytost nemůže být ničím jiným než jeho odleskem a obrazem. Člověka jako rozumnou bytost obdařil Bůh navíc svobodnou vůlí , aby se mohl navíc svobodně, a tedy záslužně připojit k osobní spolupráci s Bohem a přijatou Boží podobu dále rozvíjet, činit ji ještě bližší Boží dokonalosti a přispívat tak uvědoměle k Boží oslavě.
Svobodnou vůli člověk však může také zneužít a jednat opačným způsobem. Děje se tak vždy ke škodě propůjčeného Božího obrazu. V obou případech lidské jednání poznamenává svým konečným dopadem především člověka samotného. Tak jako člověk nevyrábí své dobré skutky „na sklad“, nýbrž přispívá jimi k zdokonalení a zvelebení Božího obrazu, který mu Bůh propůjčil, tak také neprodukuje na sklad ani své špatné skutky, ale jejich konáním deformuje, znehodnocuje Boží obraz v sobě samém a dává mu podobu, která je protikladem krásy a kterou vnímáme jako odpornou ošklivost.
Představu o tom, co je ve shodě s Boží podobou, krásou a pravdou, vložil Bůh jednak do lidské přirozenosti, jednak ji vyjádřil ve svých přikázáních, kterým dal závaznou podobu Boží Syn během svého pozemského života. Tyto „normy“ nejsou Boží libovůle, ale vyplývají ze samotné bytostné podstaty Boha, nejvyššího a jediného Dobra, Pravdy a Krásy.
Z tohoto zorného úhlu se podívejme na situaci, v jaké se ocitla současná společnost a církev. Člověk se v nanejvýš závažné a posvátné záležitosti, jakou je jeho Bohem stanovená spoluúčast na zachování lidského rodu, tak dlouho řídil nikoliv Boží vůlí, ale vlastní zálibou a zneužíváním, až dospěl k názoru, že tohoto svého způsobu života se už nemůže vzdát, a chtěl by dosáhnout toho, aby to Boží vůle respektovala, vzala na vědomí také lidskou vůli a jeho svévolné obyčeje nějak sanovala.
Lidský nápad nějak „ovlivnit Boží vkus“, aby nepokládal za odporné a ohavné něco, co lidé praktikují v takovém počtu, že přestali být „pohoršující výjimkou“, ale stali takřka běžným jevem současné společnosti, je sám o sobě nehoráznou urážkou Boží velebnosti a svatosti. To, co se Bohu líbí nebo nelíbí, se nezakládá na jeho libovůli, ale míře podobnosti nebo nepodobnosti, shody nebo neshody s věčnou, nezměnitelnou nekonečnou Boží krásou, pravdou a svatostí, mimo kterou nic dobrého, krásného a svatého neexistuje. Bohu nehrozí nebezpečí, že pokud bude „trvat na svém“, může se ocitnout v podobné situaci jako vedení demoralizované lidské společnosti. Všechny lidské bytosti hříchem deformují samy sebe. Nevyhnutelně je čeká okamžik, kdy dojdou k úplnému a pravému sebepoznání, a budou pak do té míry zděšeny samy ze své podoby, že se neodváží k Božímu jasu ani pohlédnout a horem pádem budou hledat útočiště ve věčné a děsivé propasti hnusu a zapáchajícím moři ohavnosti.
Pokud se někdo chce odvolávat na svévolně zavedenou praxi „svobody vlastního svědomí“, která se mezi námi zabydlela, bude muset nakonec konstatovat, že tento pokoncilní „duch“ byl velkým a zaviněným omylem a způsobil nesmírné pohoršení tím, že se odklonil od závazné posvátné tradice a kázně a nastolil velkoryse kurs svévole, povolnosti a zpohodlnění. Dnes přece musí být již každému zřejmé, že odklon od náročnosti, od kterého se očekávalo, že navodí v církvi radostnější a odlehčenou a aktivnější atmosféru, zavedl ve skutečnosti školu duchovní lenosti, která je velmi špatnou průpravou pro náročný, ale nezbytný výstup na štíty bohulibých ctností. Radost, která nemá svůj zdroj v Kříži, jediném Prameni veškeré radosti a dobra, je jako v cukrové vodě namočené šidítko, které má nějak oddálit nepříjemný křik nespokojeného dítěte.
Jak málo vydatná a nevýživná je falešná pokoncilní radost a zábavnost, ukazuje jedna konkrétní statistika. Přinesla opravdu zástupům věřících vytouženou radostnost odlehčená nedělní bohoslužba tím, že odstranila všechny posvátné bariéry a „nepohodlné“ úkony? Asi sotva, když této společensky zatraktivněné liturgie využívá dnes sotva deset procent věřících a církev na mnoha místech neví, co si počít s objekty, které si před nedávnem postavila. Někdo přece nese odpovědnost za to, že zbývajících devadesát procent věřících místo chvály, díků a oslavy Pána vysílá k nebi něco, co můžeme bez bez přehánění nazvat morální poliček Nejvyššímu, nejvýš Svatému a Dobrotivému a milosrdnému Bohu, který znovu a znovu obětuje svého jediného Syna, aby mohl udělit svým věrným odpuštění vin a milosti potřebné k Boží oslavě plněním povinností stavu, včetně těch nejzávažnějších a pro lidský rod nejsvětějších povinností vyplývajícího ze svátosti manželství. Pokud ovšem lidé o tyto naprosto nezbytné a nenahraditelné Boží dary nestojí, není divu, že jim jako vyhladovělým a vyprahlým poutníkům připadá k neunesení „břímě manželské věrnosti“, a bláhově se domnívají, že se jim v nějakém novém partnerství bude dařit lépe. Svým zamilovaným autům poskytují v přesných termínech všechny látky, prohlídky a péči, ale místo pravidelné péče o vlastní duchovní život, místo snahy o Boží milost a pomoc kupí hřích na hřích, a to ještě s nehoráznou výmluvou, že zkostnatělá církevní morálka představuje pro ně bezohlednost a týrání lidí.
Liturgičtí moderátoři si sice udělali z jednoho kázání i tři, ale ve své populistické mnohomluvnosti zcela zapomněli svým řídnoucím ovečkám představit a přiblížit po pravdě nebeského Otce spolu s jeho Synem i Duchem Svatým nikoliv jako necitelného výrobce zákazů, ale jako nejdobrotivějšího Boha. Co mohl tento dobrý Otec udělat a neudělal, co mohl svým svobodným tvorům nabídnout a nenabídl, aby tímto slzavým údolím mohli projít s jeho pomocí a milostí s pravou duchovní svěžestí a radostí v srdci, aby je nakonec přijal na věky do své náruče jako své věrné děti, které nesou jeho svatou podobu a obraz jako plod své lásky a věrnosti ke svému největšímu a nejmilosrdnějšímu Dobrodinci? Nebe je plné těch, kteří to dosvědčují z vlastní zkušenosti.
Špatnou a zcela nedostačující duchovní „údržbou“ deformují tito křesťané nejen svou podobu s Bohem, ale i ony potřebné vnitřní „mechanismy“ , které jediné umožňují plynulý a radostný pohyb vpřed a vzhůru. Nikdo neví lépe než jeho Stvořitel, čím člověk je a co ke své pravé existenci a dosažení svého konečného cíle potřebuje. Toto všechno mu také v hojné míře dopřává a snad se sluší od jeho tvorů, aby alespoň respektovali s úctou místo, čas a způsob, jakým jim chce předávat nesmírné dary své nekonečné lásky a kde si také zaslouží od nich náležitý dík a chválu.
Dokud se od základu neobnoví všeobecná a samozřejmá účast na nedělních a svátečních bohoslužbách, ovšem nikoliv jako na společenstvích, ale na zpřítomněné nekrvavé oběti Božího Syna, nic církvi nepomohou žádné masové akce na mořské pláži, žádné biskupské rozcvičky ani každodenní perličky v kapli. Vinou svých pastýřů, kteří pasou sami sebe, Církev hyne těžkou podvýživou. Není její současná „sexuální revoluce“ výkřikem zoufalých a zbloudilých ovcí?
-lš-
