Menu


12. září 2013

Úryvky z evangelia určené pro 16. a 17. neděli po Duchu Svatém vyšly z pera dvou různých evangelistů, ale v obou z nich slyšíme shodné konstatování: Božský Mistr přivádí židovské předáky do úzkých, takže jim zbyla jediná odpověď: mlčení.

Pán Ježíš se nevyhýbal jejich společnosti, přijímal jejich pozvání na jejich hostiny, ale nikoliv proto, že by usiloval o jejich přízeň. Znal dobře jejich smýšlení i jejich skryté úmysly a dokázal na ně odpovídat mnohdy ještě dříve, než je vyslovili. Ani jednou se nestalo, že by mohli odejít ze setkání s ním uspokojeni, že jim dal v jejich smýšlení třeba jen náznakem za pravdu. A tak se mezi nimi stupňoval antagonismus, který nakonec vyvrcholil nevyhnutelně vzájemným odsouzením: Pán je označil za syny ďábla a oni ho vydali do rukou pohanů.

Tento Pánův přístup k „dialogu s nevěřícími“ je závazným příkladem a přímo směrnicí pro všechny, kdo chtějí jít za ním jako jeho učedníci a vstupovat do styku s těmi, kteří nepřijali autentické evangelium.

Proč vůbec sestoupil sám Boží Syn mezi své tvory? Sestoupil proto, aby obnovil podmínky pro uskutečnění věčného záměru svého Otce, který se rozhodl obdařit životem své milované tvory povolané k tomu, aby po naplnění pozemského života a jeho zkoušek požívali nekonečné blaženosti z věčného patření na svého nejdobrotivějšího Stvořitele. Bůh vyznamenal své tvory rovněž tím, že je učinil přímými spolupracovníky svého stvořitelského díla, aby byli spolu s ním dárci a tvůrci života a bezprostředními pomocníky v dosažení onoho věčného a nedocenitelného cíle.

Víme však, že Boží záměr učinit blaženými nekonečné zástupy příslušníků lidského pokolení vzbudil nesnesitelnou závist a zlobu jeho Nepřítele. Na jeho velký pokus zmařit hned v začátku Boží plán odpověděl věčný Otec tím, že poslal na svět svého Syna, aby překazil zlomyslný a škodolibý záměr otce lži: aby lidským tvorům svými slovy i vlastním příkladem znovu vyložil Otcův věčný záměr a aby je zbavil prokletí, které na sebe svobodně a dobrovolně uvrhli svou vzpourou proti Bohu. Celé lidské dějiny jsou ve své podstatě pokračujícím zápasem těchto dvou antagonistických sil: nekonečné Boží lásky k lidskému pokolení a nenávistné zášti padlého archanděla a jeho společníků.

Tato stručná rekapitulaci podstaty lidských dějin neříká nic nového, ale potřebujeme si ji připomenout, abychom si na jejím podkladě přiblížili podstatu současné kritické situace, v jaké se nachází církev a lidstvo: Satan s velkou vynalézavostí stále stupňuje své úklady proti Bohu a jeho tvorům, a přitom také on usiluje o to získat si mezi lidmi co největší počet svých přímých i nepřímých oddaných spolupracovníků a pomocníků svého díla. Jeho cíl je zcela jasný: co největší počet těch, kteří jsou povolání k blaženosti, strhnout do věčného neštěstí.

Mezi všemi hříchy a neřestmi ho zajímají nejvíce ty, které přímo útočí proti Božím záměrům: chce, jak jen možno, zasáhnout především onu Bohem zvolenou spolupráci člověka na stvořitelském díle: rozpoutal a živí neobvyklou měrou „sexuální boom“, neboť tato podmanivá neřest nejenže své oběti nejvíce podněcuje ke vzpouře proti Bohu, ale také zavádí zcela na scestí a zneužívá právě ty lidské schopnosti a dary, kterými Bůh k tomu cíli člověka obdařil: čím více jich lidé zneužijí jen k vlastnímu zcela sobeckému sebeukojení, tím více budou Bohu nepodobní a současně tím méně bude jejich potomků, kteří by se mohli jednou věčně radovat z Boží blaženosti.

Otec lži však chce konkurovat Bohu také svým vlastním esoterickým náboženstvím, které učinil nadmíru svůdným a nabízí báječnou perspektivu: slibuje člověku, že uspokojí jeho duchovní tužby a sklony lépe než Bůh, tím, že ho učiní svým vlastním pánem zbaveným všeho morálního a duchovního otroctví. Za tuto cenu je pak nejeden člověk ochoten zapomenout na všechny Boží dary, které ho spojují s Bohem. Čím více pak podnítí vládce tohoto světa v lidech jejich vynalézavost a tvořivost i jejich chamtivost, aby pyšně stouplo jejich sebevědomí a nenasytnost při hromadění statků a požitků, tím více se upevní jejich přesvědčení, že Boha nepotřebují, že je Bůh pro ně dokonce nežádoucí, protože by je mohl omezovat v jejich novém vlastním rozkošném způsobu života tak bohatém na požitky a sebeuspokojení.

Pro šíření tohoto svého království opanoval Satan takřka všechny prostředky a instituce a zůstala mu na jeho cestě jedna poslední a největší překážka: Božím Synem založená Církev. Dosud usiloval jen o její zničení. Nyní však přichází s geniální taktikou: proč by ji měl hned ničit, když může Boha pokořit tím, že i samotnou jeho církev učiní svým povolným nástrojem, aby to, co dosud sloužilo Bohu a jeho záměrům, se zapojilo do jeho smrtonosného plánu. Po dlouhé, trpělivé podvratné infiltraci skutečně dosáhl toho, že svedená a podvedená institucionalizovaná církev dospěla k poznání, že potřebuje v nové době novou tvář a nové poslání: kult Boha je třeba upravit na kult člověka. Nadšena tímto chytře podstrčeným nápadem, jako by byl její vlastní, okouzlena představou své vnitřní gigantické revoluce sama si slavnostně schválila a závazně zavedla zásadní proměnu svého původního Bohem svěřeného poslání.

Že by tato smělá inovace v Kristově církvi mohla být ve skutečnosti nehoráznou zradou, bude zdrcující většina nezasvěcených dlouho pokládat za nemožné. A přece jsou to tragické skutečnosti, které zcela jednoznačně předpověděl sám Pán. Když mluvil o člověku nepříteli, který v noci seje koukol, o vlcích v ovčím rouše, o nájemnících, kteří nahradí pastýře a kterým na ovcích nezáleží, nemluvil o něčem tak vzdáleném, že se toho nemůžeme dožít. Naopak varoval všechna pokolení, abychom byli bdělí a ostražití, protože nevíme dne ani hodiny, natož roku a staletí.

Dnes je tomu právě 37 let, co byl zveřejněn Pecorelliho seznam. Jeho nevyvratitelnou pravost potvrdila záhy skutečnost, že jeho autor zaplatil za svůj smělý počin svým životem. Ve chvíli, kdy se tak stalo, měla všem opravdu věřícím spadnout slupka z očí. Byla to zcela jasná Boží výstraha, že oficiální církev prakticky okupuje nepřítel a že ji podle toho také musíme posuzovat. Jak se mohli na 120 exponovaných míst v úřední církvi dostat ďáblovi náhončí? Je to výsledek dlouholeté mravenčí, plánovité a trpělivé práce nepřítele, který podkopával dům hospodáře, když hospodář spal.

V době, kdy byl seznam zveřejněn, měli být podle tehdy platného církevního zákoníku všichni tito církevní hodnostáři exkomunikováni. Stalo se však s nimi vůbec něco z toho, co kodex stanovil? Bral to vůbec někdo na vědomí? Velké mlčení jen potvrdilo totální selhání oficiální církve, která se zachovala tak, jak byla vzhledem k svému personálnímu obsazení připravena a infikována: pokračovala prostě ve své nově nastoupené cestě směřující do záhuby.

Všechno mohlo vypadat zcela jinak, kdyby v danou dobu nejvyšší pastýř uposlechl výzvy a otevřel před církví a světem varovné třetí fatimské tajemství. Místo toho se však spokojil s konstatováním, že „toto poselství se netýká jeho pontifikátu“. Byl by blíže pravdě, kdyby řekl: „Toto poselství neodpovídá mým představám o mém pontifikátu“. Představám papeže Roncalliho neodpovídalo nejen fatimské poselství, ale ani postoj velkého Božího svědka P. Pia. Proto se stal k nesmírné škodě celé církve jeho nepřítelem. Zatímco Ježíš Kristus si povolal tohoto svatého mnicha, aby uprostřed zpohanštělého a zhýralého světa vystoupil jako kdysi Jan Křtitel a svým životem výjimečným způsobem vydal svědectví o velkém tajemství spásy a Kristově oběti, římský papež o něm mluvil jako o „idolu pomýlených duší a jejich zkáze“. V době, kdy se Roncalliho koncil všemožně vyhýbal každé zmínce o ďáblu, tento Boží Nepřítel nepředstavitelně sužoval stigmatizovaného kapucína. Bůh v něm světu připomínal nesmlouvavým způsobem autentické evangelium, které koncil podle překroutil k „lidské podobě“.

S přibývajícím časem narůstá hora hříchů a ční nad světem jako Damoklův meč. Prožíváme velké obavy před další hrozící válkou na Středním východě i možnou hrozbou celosvětového konfliktu. Všechny současné války se však nevyrovnají hrůze, jakou představují zákonem schválené masové vraždy prováděné přímo v mateřském lůně. Není to lahůdka pro ďábla, který tak nenávidí člověka a život?

Neděsí nás možné následky lidské troufalosti, která se pyšně vypíná nad všechen Boží i přirozený zákon a samy základy lidské společnosti? Svůj zcela zvrácený postoj k Bohu a životu chtějí sexuální maniaci vtloukat do hlavy zcela bezohledně již těm nejmenším, které všemožně zbavují vlivu rodiny.

Všechnu tuto lidskou zvůli, všechno toto násilí stejně jako masové šíření nemravností a zvráceností prosazují ovšem titíž lidé, organizace a instituce, s nimiž si poslední papežové přátelsky potřásají pravicí a používají přitom dokonce mimiky a gest převzatých ze satanské symboliky. Tím, že si přisvojili jejich prolhané výmysly o svobodě svědomí a svobodě náboženství, jenom je podněcovali a utvrzovali v jejich zločinných záměrech. Máme vůbec představu, kolik je oněch církevních hodnostářů, kteří se z dychtivosti po kariéře propůjčili ke zrádné spolupráci? Jednají směle, jako by to sloužilo k prospěchu církve a patřilo k bontónu a jejich postavení zařadit se do nejrůznějších sektářských spolků elitářských šedých eminencí. S pohrdáním poukazovali na ty, kteří kdysi spolupracovali s totalitním režimem, a přitom si nedokážou uvědomit, komu se nabídli za kolaboranty.

Co si má uprostřed těchto šílených zmatků počít prostý věřící? Musí prohlédnout a najít odvahu, aby si zcela vážně položil otázku: Mohu ve Vatikánu obsazeném zaprodanými renegáty ještě spatřovat strážce a záruku pravé Kristovy apoštolské církve? Mohu důvěřovat pastýřům, ve kterých si tak libují Boží nepřátelé?

Žijeme v době velké a ohavné spouště na svatém místě, v době nejtěžší zkoušky víry, naděje a lásky, v ohlášené epoše falešných mesiášů a falešných proroků, kteří by svými divy, kdyby to bylo možné, svedli i vyvolené. Mnozí se pohorší a budou se navzájem zrazovat...

Každý z nás se musí připravit na situaci, kdy skutečnou Kristovu církev, vždy jen jedinou a pravou, představuje třeba jeden poslední katolík, který ještě neochvějně věří a vyznává to, co církev převzala od apoštolů a neporušené chránila až do nástupu zbloudilých pastýřů: jedinou pravou apoštolskou víru potvrzenou krví milionů mučedníků a životem opravdových světců od sv. Štěpána až po sv. otce Pia.

Bděte a modlete se, abyste nepropadli pokušení!

Pane, sám jsi vysadil tuto révu, proč jsi strhl její ohradu? Kdo jde kolem, na ní hrozny sbírá, kanec divočák ji pustoší, polní zvěř se na ní pase! Obrať se, Pane zástupů, zas k nám, ujmi se své révy, kterou sis vysázel, oživ nás, nespustíme se tě již, rozjasni svou tvář a budeme zachráněni!

-lš-