Menu


12. prosince 2013

Velcí světci se vždy těšili velké důvěře lidí, kteří u nich hledali radu ve svých životních těžkostech. Bylo tomu ta i u Předchůdce Páně, za kterým přicházeli lidé všech stavů a povolání. Otázka Co máme dělat?, se kterou přicházeli za podivínem ve velbloudí srsti k Jordánu, by se měla stát naší životní samozřejmostí a základní součástí naší každodenní ranní modlitby: Pane, co máme dělat? Co od nás očekáváš? Podobně jako je součástí večerní modlitby otázka: Co jsme udělali? Jak vypadá náš den před Tvou tváří?

Jak ovšem vyplývá z obsahu mnoha našich rozhovorů, nepociťujeme sami potřebu klást takovou otázku, spíše si myslíme, že by se nás takto měli dotazovat ti druzí. My sami víme především velice dobře, co mají dělat ti druzí. Zdá se nám, že kdyby se řídili našimi představami a našimi pokyny, život kolem nás a vůbec celý svět by vypadal docela jinak. S daleko větší pohotovostí dokážeme přednášet své návrhy na změnu všeho možného kolem nás než na to, jaká změna by byla potřebná v nás samých. Máme v zásobě rady pro státníky a politiky, ale i pro papeže, biskupy a našeho faráře i celou obec věřících a jsme přesvědčeni, že by to velmi prospělo státu a Církvi, kdyby naše názory byly respektovány. Naše připravenost radit jde někdy dokonce tak daleko, že známe vhodná doporučení i pro samého Pána a Boha. Ale naše moudrá zkušenost není dostatečně respektována.

Teprve když staneme tváří v tvář situacím a poměrům, které nás tíží někdy až k nesnesení, ozve se v nás ona otázka, kterou jsme si měli sami prozřetelně klást den co den: Co mám dělat? Co si mám počít? S takovou otázkou bývá spojena i další otázka: Co bude dál? Co na nás ještě všechno přijde?

Jsou to všechno otázky, na které lidé hledají odpověď u různých náboženství, ať už jsou to náboženství s dlouhou historickou tradicí nebo zcela nově vznikající směsice různých tradic a smyšlenek. Říká se tomu také „nová spiritualita“. Právě tento společný rys různých náboženství, ona očekávání, že přinesou člověkem hledané odpovědi na věčnou touhu stát se nějak pánem svého osudu i své budoucnosti, vytváří situaci, že lidé si z náboženství dělají zvláštní samoobsluhu, kde je možno namíchat si „nadpřirozeno“ podle vlastního zájmu a chuti. Množí se názory o domnělé „rovnocennosti“ různých náboženství a snahy spojit je všechna do jednoho celosvětového a vytvořit tak jakousi optimální směs, která by jednak odstranila všechny rozepře a jednak byla schopná vyhovět všem. Do této „náboženské unie“ by mělo mít právo vstupu cokoliv. Běda náboženstvím, která se ve jménu svého nároku na jedinou pravdu proti takové jednotě vzpouzejí. Jsou označena za nesnášenlivá, a tedy přímo nebezpečná. Vzniká absurdní situace, kdy šamanismus, magie, čarodějnictví a modloslužba jsou v módě, zatímco křesťanství je pokládáno za zastaralé. Je to něco podobného, jako by se po dlouholetém úsilí o vzdělání a kulturní vyspělost označilo školství za zastaralé a ve společnosti se začala opět prosazovat negramotnost jako pokrokové znovuobjevení neprávem zanedbávané hodnoty.

Křesťanství by to mohlo, lidsky řečeno, chápat jako hluboké ponížení a křivdu, jenže to není jediné pole, kde musí trpět ústrky. Je nemálo míst na světě, kde také trpí ještě více psychickým i krvavým pronásledováním. Ponižují a sužují je nejen vnější nepřátelé, ale i nevěrní synové a dcery uvnitř a kromě toho trpí dlouhodobými rozkoly, které jsou velkým pohoršením.

Je zcela nesporné, že křesťanství je po celou dobu svého trvání nejpronásledovanějším náboženstvím vůbec. A přece neztrácí optimismus. Jeho optimismus je založen právě na oné jedinečnosti pravdy, která je jeho výlučným vlastnictvím, protože je to pravda, kterou mu zjevil sám Bůh. Díky tomuto jedinečnému Božímu zjevení nejen ví, co má dělat, ale také ví zcela jasně, co je čeká. V přijatém zjevení má k dispozici ten nejvyšší možný nadhled, který mu dovoluje vidět ve světle víry zcela zřetelně, že i to největší ponížení, strádání a pronásledování má také svůj zcela opačný rub a tak šťastné a k tomu věčné rozuzlení, že všechna utrpení tohoto času nejsou ničím proti budoucí slávě, která se na nás zjeví. Navíc tento křesťanský optimismus má svou nejvyšší záruku v osobě Božího Syna, který ji přišel sám zpečetit. Jeho život zde na zemi mezi lidmi byl názorným svědectvím, jak velice se liší lidské smýšlení od smýšlení Božího. Ačkoliv o něm proroci tolik předpověděli, nikomu ani na mysl nepřišlo, že přijde na svět jako jeden z nejubožejších a zemře na kříži tou nejpotupnější smrtí. A přece to byla Bohem stanovená nejmoudřejší a nejlepší cesta k jeho nejvyšší slávě a spolu s tím i ke spáse lidského rodu.

Není tak náročného lidského osudu, který by v Božím Synu nemohl spatřovat toho, kdo už mu sám předem vyšlapal cestu, a nám stačí kráčet s naprostou důvěrou v jeho šlépějích. V tom je nejvyšší záruka spolehlivosti křesťanské cesty, že nám ji vytyčil Bůh, který je stejně tak nejmocnější jako nejdobrotivější. To je také skutečnost, která staví křesťanství zcela mimo řadu všech ostatních náboženství, takže jsou s nimi nesrovnatelná.

Co tedy máme dělat? Odpovídat Bohu stále a v každé situaci tak, jak to od nás očekává: důvěřovat! Nemůžeme se snad plně spolehnout na toho, který při všem jednání s námi má jeden jediný motiv, a to je nekonečná láska projevená způsobem, který ani nevstoupil na lidskou mysl? Není tedy divu, že se Ježíš tak naléhavě dovolává naší důvěry, neboť ona je klíčem k nekonečným pokladům jeho darů a milosrdenství.

-lš-