Menu


1. listopadu

 
Ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, ani na lidskou mysl nevstoupilo, co Bůh připravil těm, kteří ho milují. Je to skutečně obraz triumfující církve, která ve společenství s andělskými kůry zaplavuje nebe, aby spolu se svou Hlavou vzdávala chválu a slávu Otci za jeho plán spásy. Ježíš Kristus, jeho jednorozený Syn, počátek všeho a prvorozený ze zmrtvýchvstalých, který má ve všem prvenství.
 
A k tomuto prvenství patří také skutečnost, že to bylo právě jeho oslavené Tělo, které jako první lidské tělo vstoupilo do nebeské slávy, aby nám nejen připravilo místo, ale bylo také současně pravzorem pro všechna lidská těla, která v poslední den vstanou, aby spolu s ním přijala odměnu ve slávě Nejsvětější Trojice.
 
Ježíšovo tělo vstoupilo do nebe s nevídanou a nepřekonatelnou okrasou, kterou tvoří nikoliv věnce a vavříny, ale paradoxně všechny kruté rány, které utrpělo na zemi od svých tvorů. Je to nejen oněch stěžejních pět, ale vůbec všechny, které přijalo s krajní poslušností z vůle Otce za součinnosti Ducha Svatého. Všechny Kristovy rány jsou in natura podrobně dokumentovány na Turínském rubáši.
 
Mnozí z nás viděli svého času Gibsonův Film Umučení Ježíše Krista. Někteří kritikové mu vyčítali přílišný naturalismus. Jeho naturalismus byl ve skutečnosti veden snahou přiblížit se co nejvíce pro nás nepředstavitelné realitě. Vždyť i prorok Izaiáš říká, o Božím Služebníku, že neměl podoby ani důstojnosti, byl tak zohavený, že jsme se od něho odvrátili, opovržený, kde kdo se ho zřekl.
 
Jsou lidé, kteří pohled na ránu vůbec nesnášejí. Když se někdy zraníme, snažíme se, aby se rána nejen zahojila, ale někdy vynakládáme značné prostředky, aby po sobě nezanechala stopu a neškodila nám na kráse. Žádná z ran našeho Spasitele však nesmí nikdy zmizet, protože naopak by chyběla k jeho plné a zasloužené kráse. Jsou to právě ony rány, skrze něž jsme byli uzdraveni a ve kterých budeme navěky oslavovat cenu, za kterou se nám dostalo vykoupení. I když si oslavené rány neumíme zatím představit, tím méně je popsat, celé nebe je naplněno a uchváceno jejich oslavenou krásou.
 
Náš Pán však utrpěl mnoho ran nejen na svém těle. I jeho srdce a duše byly hluboce a nevýslovně drsně a necitelně zraňovány hrubostí, pohrdáním, nenávistí a zlobou těch, kteří mu měli prokazovat svrchovanou lásku a věčnost. I tyto rány, zatím pro nás neviditelné, jsou nejvyšší součástí koruny jeho slávy.
 
Pohled na nekonečnou bolest proměněnou v nekonečnou slávu je velkou radostí všech vyvolených také proto, že podobně jako pro Kristovo oslavené tělo jsou jeho svrchovanou a zářící ozdobou, tak tomu bude jednou i s jejich těly v den vzkříšení. Kolik to slávy a jasu přibude náhle v nebi před tváří Otce, až se s dušemi všech mučedníků spojí jejich krutě umučená a nyní nádherná a oslavená těla. Vstoupí sem slavně nejen těla mučedníků, ale i těla těch, kteří podobně jako apoštol Pavel trestali své tělo a podrobovali si je, aby tak následovali svého Pána po těsné a strmé cestě až na kříž. Patří k nim i ona skupinka svatých a světic, které jsme jako zářný příklad vybrali z říjnového kalendáře na naše stránky. (Přibyl k nim ještě jeden opravdu obdivuhodný misionář a mučedník, který sice není v našem kalendáři, ale oslavují a ctí ho 16. října v Kanadě [viz]). Čím větší a úplnější je podobnost údů s Hlavou, tím větší je jejich sláva a blaženost.
 
Jak se mohou mezi všemi těmito opravdovými následovníky Krista cítit ti, kteří celý život usilují o to, aby jím propluli pokud možno bezbolestně a co nejpohodlněji, a když jim nějaké utrpení nabídne příležitost k oběti, zůstane taková příležitost s nevolí odmítnuta. Pokud by se jim nějak podařilo „proklouznout“ do nebe, nehrozí jim nebezpečí, že je Hostitel osloví: „Příteli, jak jsi sem vstoupil, když nemáš svatební roucho?“
 
Někteří zesnulí z posledních desetiletí najdou možná odvahu se ohradit: „Žili jsme tak, jak jsme byli vedeni.“ Těžko říct, je-li taková výmluva něco platná, ale v mnoha případech je přímo tragicky pravdivá. Kdyby se oni „říjnoví světci“ dnes ocitli mezi námi, nestali by se zdrojem pozdvižení, provokace a přímo pohoršení? Asi by se sami nestačili divit, jak jsme si zmodernizovali náboženskou praxi, ale rozhodně by ze své horlivosti a křesťanské opravdovosti neustoupili ani o píď. Nežili podle svých nápadů, ale podle evangelia. V evangeliu našeho oslaveného Pána a Spasitele není ani jediné slovíčko, které by přestalo platit, protože ho lidé tohoto světa už neberou na vědomí. O nás mají naopak i dnes platit slovo apoštola: Dost dlouho jste v minulosti plnili vůli pohanů. Teď se nemohou vynadivit, že už nežijete jako oni. Jaká je však skutečnost?
 
Už padesát roků žijeme v bláhovém domnění, že když se změnil svět, musíme se podle něho změnit i my. Začalo nám velice záležet na tom, aby se nám dostalo od okolní světa co nejlepšího přijetí. Ale náš Pán nám odkázal něco zcela opačného: „Kdybyste byli ze světa, svět by miloval to, co mu patří. Že však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil, svět vás nenávidí“. Takže co jsme provedli? Místo abychom si nade vše cenili vyvolení a lásku našeho Pána, točíme se za přízní a vyvolením světa. S ním se scházíme a bratříme na nejvyšší úrovni. Boží Syn stoloval s hříšníky a celníky, ale dělal to z jediného důvodu: Aby se obrátili a činili pokání. A oni skutečně pak polovinu svého majetku rozdali chudým, a pokud někoho ošidili, vynahradili to čtyřnásobně. Jinak by jeho stolování bylo zradou poslání, které přijal od Otce
 
Na ospravedlnění svého zesvětštění jsme dokonce slyšeli z povolaných úst, jakoby k podstatně evangelia patřila jakási gumová přizpůsobivost, a kdo ji nepřijímá, zrazuje jeho identitu. Evangelium nám předali v autentické podobě svým slovem a prakticky demonstrovali svým životem apoštolové a o nějaké identitě sebepřizpůsobení není v jejich životě ani stopy. A proto vy všichni, pastýři, rozpomeňte se na své předchůdce, jak oni skončili život, a napodobujte jejich víru. Ježíš Kristus je stejný včera, dnes i na věky. Nenechte se svést všelijakými cizími naukami.
 
Nová vnitrocírkevní morálka souvisí také s poklesem úcty ke svatým. Nejeden z nich byl odsouzen k zapomenutí. Předkoncilní církev si svých světců mnohem více vážila. Neznala žádné „nezávazné památky“, naopak, pokládala za svou povinnost, čest a duchovní prospěch věrně si připomínat všechny ty, kteří jsou její chloubou a korunou. Že mohli svatí zaujmout místo, odkud se mohou za nás účinně přimlouvat, to je stálo pro současníka až nepředstavitelně mnoho sebekázně, obětí, odříkání a dobrovolně přijímaného utrpení. Oddělovat nároky na jejich přímluvu od závazku následovat jejich příklad je projevem prospěchářského pokrytectví.
 
Kristovo utrpení a s ním spojené utrpení světců nebylo nikdy samoúčelné. Byl to jediný Bohem stanovený účinný nástroj obrácení světa. Jestliže dnes svět místo obrácení upadl do pohanství horšího než bylo ono starověké, znamená to, že tyto posvěcující oběti postrádá. A ačkoliv jich potřebuje ještě stále více, nastoupilo místo nich úsilí o přizpůsobené, zpohodlněné, a tím neplodné a samo v sobě skomírající křesťanství.
 
Kdo čeká, že do nebe budou zavedeny dálnice, lanovky nebo aspoň pojízdné schody, čeká marně. Pokud někde takové služby objevili, zcela přehlédli skutečnost, že tyto zlepšovací vynálezy ústí ve skutečnosti někam zcela jinam, odkud také už nemusí být ani návratu.
 
-lš-