Menu


Zrada na odkazu našeho Pána

U příležitosti výročí promulgace konstituce Sacrosanctum Concilium cítil arcibiskup Gerhard Müller povinnost vyslovit něco na obhajobu a chválu Novus Ordo, ve kterém spatřuje „vnitřní soulad a vnější harmonii všech prvků výstavby“. Tvrdí vytrvale, že rozhodně nejde o „dramatický rozchod s tradicí“. Připouští ovšem, že jsme svědky i nežádoucích jevů tím i oním směrem. Vinu svaluje na „ideologickou předpojatost“ a „ducha staré obřadní nauky“.

Od prefekta Kongregace pro nauku víry bychom očekávali, že projeví přinejmenším důkladnou znalost toho, co tak chválí a obhajuje. Problém je právě v tom, že k tomuto rozchodu skutečně došlo. Ten rozchod spočívá v tom, že na místo zpřítomnění samotné události na Kalvárii jako výkupné oběti nastoupila pouze památka na její ustanovení ve Večeřadle.

Proč? Cílem reformy totiž nebyla halasně zdůrazňovaná „aktivní účast“ věřících. Toto heslo představuje pouze kamufláž, která měla zakrýt přímo rouhavý hlavní záměr: přizpůsobit mešní obřad luteránskému pojetí.

Podle toho, co se stalo a mělo stát se mší svatou po II. vatikánském koncilu a co jeho zastánci tak chválí, měl vlastně již Pavel III. na koncilu tridentském vystoupit a prohlásit: „Důstojní koncilní otcové, našim bratrům ve víře - luteránům se nezamlouvá náš mešní obřad. Stojí před námi úkol upravit ho tak, aby jim zcela vyhovoval.“

Na otázku, proč se jim nezamlouvá, musel by papež odpovědět: „Nezamlouvá se jim, protože našeho bratra Luthera při nočním obcování ďábel inspiroval, aby naši „pokoutní mši“ i  s papežem proklel. Co nám tedy zbývá?“

Nástupce Pavla III. jménem Pavel VI. se rozhodl uskutečnit to, co by v době tridentského koncilu bylo něco absolutně absurdního. Samozřejmě ani on se neodvážil se svým plánem před koncilem otevřeně vystoupit, usiloval však o takovou liturgickou konstituci, která by lutherskou deformaci mše tichou cestou umožňovala. Samotou deformaci pak provedl ve skutečnosti skrytě a zcela mimo koncil a dokonce v mnoha směrech proti jeho usnesení. Na to, aby vynalezl nějakou „aktivnější účast“ věřících, by přece nepotřeboval šest zvláštních luteránských poradců.

I heslo aktivnější účasti je ve skutečnosti jen obezlička. Jaká „aktivní účast“ na mešním obřadu se od věřících doopravdy požaduje? Požaduje se od nich stejná aktivní účast, jakou prokázali na Kalvárii Maria a Jan, svaté ženy, opodál stojící apoštolové a spolu s nimi také lotr ukřižovaný s Pánem po jeho pravici. Je to aktivita osobních účastníků nejkrutější popravy Božího Syna. Věřící, kteří přicházejí na mši svatou s opravdovou vírou, se ve skutečnosti ničeho jiného neúčastní a to také plně určuje, jaký má být charakter jejich „aktivní účasti“.

Kdyby někdo ve zcela katolické zemi vyhlásil, že tam a tam tehdy a tehdy se bude reálně opakovat ukřižování Božího Syna, nepotřeboval by k tomu žádný další atraktivní doprovodný program, nanejvýš jen vhodné a schopné pořadatele, aby zvládli nával, který na určeném místě nastane.

K tomu, aby lidé skutečně do kostela přišli a tam se všeho dění „aktivně účastnili“, je zcela nezbytná, ale také sama o sobě plně dostačující víra, že se v kostele na oltáři odehrává doslova a do písmene přesně to, co se historicky odehrálo před dvěma tisíci lety za hradbami Jeruzaléma na návrší zvaném Golgota.

Všichni, kteří s touto opravdovou vírou na mešní oběť přicházejí, ti zpřítomněnou vrcholnou událost lidských dějin také prožívají s potřebným posvátným úžasem, pokorou, úctou a vděčností, čerpají z ní připravené nesmírné milosti a nepotřebují k tomu žádné pokusy o nějaké kreativní zatraktivnění ani maškarády. Naopak, všechny takové pokusy pokládají vlastně za urážku Kristovy smrti a rouhání proti tomu, co je před Bohem i před lidmi ustanoveno jako nejsvětější mezi svatým.

Co může při samotné účasti na liturgii přispět k podpoře této nezbytné víry?

K okolnosti, že věřící jsou o této pravdě náležitě poučeni a hluboce přesvědčeni, musí přispívat skutečnost, že vyvolený, k tomuto výjimečnému poslání zvlášť posvěcený služebník jako Bohem autorizovaný zástupce obětovaného Božího Syna se u oltáře skutečně chová v plném souladu s tím, k čemu je povolán a co má vykonávat, a s náležitou vírou, důsledně a s nejvyšší úctou to skutečně vykonává, takže v něm všichni mohou s plným přesvědčením spatřovat „druhého Krista“. Pokud mělo dojít k nějaké „reformě“, pak všechna její opatření měla směřovat k tomu, aby tomu tak skutečně bylo jak u celebranta, tak u věřících. Opravdovou a prožívanou víru křesťanské obce žádné „reformní změny“ samotného obřadu ani „aktivizační vynálezy“ nemohou nahradit.

Že Montiniho reforma nic takového nesledovala, dokazuje skutečnost, že zavedená opatření působí ve skutečnosti zcela opačným směrem.

Jak mělo k podpoře víry ve zpřítomněnou Kristovu oběť přispět, když místo obětního oltáře, který dosud vždy představoval Kalvárii, byl v kostele - dokonce mimo presbytář - instalován obyčejný „jídelní stůl“?

Jak mělo aktivní víru věřících podpořit např. zrušení stupňových modliteb?

Ty přece slouží k tomu, aby celebranta ještě dříve než přistoupí k oltáři a s pokornou prosbou na rtech ho políbí, disponovaly k tomu, co má u oltáře zastupovat a vykonávat, a přivolaly pomoc svatých a světic, jejichž relikvie jsou v oltáři uloženy. Nyní se celebrant místo k Bohu obrací k lidem a povídá si s nimi a nejednou vlastními slovy.

Jak má aktivní víru lidu podpořit skutečnost, když obřad obětování, (které Luther obzvláště nenáviděl) a prosby, aby se přinášené dary staly obětí za spásu světa, nahradilo jen bezvýznamné a zcela cizorodé prohlášení, že chléb se stane chlebem a víno nápojem?

Jaký to má pro víru lidu užitek, jestliže dojde ke zrušení takřka všech úkonů a gest, jimiž dosud vzdával kněz viditelnou úctu Bohu na oltáři skutečně přítomnému? To se týká jak doxologií, tak úcty vzdávané pokleknutím. A tak bychom mohli pokračovat.

Všechny tyto neústrojné a nikdy nevídané novoty měly ve skutečnosti zcela jiný důvod: Adaptovat obřad mše svaté tak, aby se stal přijatelný pro protestanty. A oni sami to dosvědčili.

Provedená liturgická „reforma“ mše svaté je zcela neospravedlnitelná, protože je provedena ze zcela nepřípustného důvodu a představuje znesvěcení zděděného nejsvětějšího pokladu. Je to totéž jako Jidášova zrada a Petrovo zapření a hrubá neposlušnost k učitelskému úřadu a posvátné tradici církve po tridentském koncilu. Výsledek této zrada se jasně projevuje v obecně rozšířeném a záměrně podněcovaném negativním postoji a despektu vůči autentické liturgii, která byla a je největším pokladem církve.

Důsledky této liturgické deformace jsou tomu úměrné a jsou ve skutečnosti katastrofální. Tato přestavba mše má i podle přiznání kardinála Ratzingera za následek ztrátu toho, co je pro bohopoctu podstatné, totiž ztrátu „sacrum“. To se překládá jako „ztráta posvátna“, jenže takový překlad je pouze chatrný eufemismus: Fakticky se jedná o ztrátu zcela nezbytné svatosti právě tam, kde máme z nezasloužené milosti přicházet do styku se Sancta sanctorum. Jenže tam, kde není přítomno sanctum, tam Sanctissimus nemůže sestoupit, a stáváme se svědky hanebné spouště na svatém místě. Církev to dokonce ostentativně praktikuje tím, když dává Sanctissimum do ruky komukoliv. Důsledkem je chátrající církev, která trpí těžkou podvýživou a šedým zákalem, vlažností a zesvětštěním.

Je to projev velkého Božího milosrdenství, že díky modlitbám a obětem vyvolených duší udržuje Duch Svatý ve své církvi alespoň zbytky pravé oběti, aby hladem a bídou nezhynula. Této ohrožené tradiční mešní oběti si musíme vážit v běsnící bouři jako prostředku poslední záchrany.

Texty tištěné i publikované v digitální podobě, které pojednávají o tradiční mši svaté, doprovázejí zpravidla ilustrace představující slavnostní pontifikální bohoslužby. U neinformovaného to může vyvolávat mylnou představu o tradiční bohoslužbě. I když to k tradičnímu ritu také patří, nicméně jeho podstata nespočívá ve velkolepé slavnostnosti. I v presbytáři, kde se to hemží zlatými rouchy i rochetami kleriků a za zvuku nebeských hymnů k nebi stoupá velebný dým, leží samotná podstata celého slavného obřadu na jednom jediném posvěceném služebníku, aby jménem všeho lidu tváří v tvář Boží velebnosti in persona Christi přinášel Otci oběť čistou, svatou a neposkvrněnou.

Komentář Co si počít, který apeluje na kněze tradiční liturgie, spíše než na slavnostní bohoslužby myslí právě na ony tiché, takřka skryté mše svaté, které Luther hanlivě nazývá „pokoutní“, které jsou však srdci nebeského Otce stejnou měrou drahocenné jako slavné liturgie ve velkých bazilikách. Abychom mluvili konkrétně, v současné době nám jako názorný příklad mohou posloužit především dva velmi blízcí velcí světci: svatý farář Arský a svatý P. Pio.

Než se z Arsu stalo francouzské a světové poutní místo, trávil Jan Maria Vianney mnoho dní a hlavně nocí v modlitbách a postech v prázdném a chladném kostele a ve stejně prázdném kostele přinášel takřka jako poustevník mešní oběť Nejvyššímu, který vidí dobře i to, co se děje v skrytu. Podobně tomu bylo v San Giovanni Rotondo v době, kdy vnitrocírkevní závist a zášť vnutila stigmatizovaném světci nedobrovolnou izolaci. Z těchto dvou oltářů však stoupala k nebi neustále modlitba a chvála cum odore suavitatis, aby nakonec přinesla nevídané plody milosti a požehnání rozlévající se daleko od těchto dvou kdysi zapadlých míst. Jejich duchovní plody byly a zůstávají mnohem potřebnější a prospěšnější než tomu bylo u nových populárních táborových mší.

Drazí Kristovi služebníci, i vaše tiché mše slavené v prázdných chrámech, kaplích nebo u nouzových oltářů ve skrytém soukromí, se konají ve skutečnosti za mnohem větší, bohatší a slavnostnější asistence než velikášské koncelebrace, neboť jsou zde skutečně osobně přítomny nekonečné sbory andělů, archandělů, knížat a mocností, a s nimi stejně nesmírné zástupy svatých a světic v čele s Královnou andělů, apoštolů, mučedníků a panen, a ti všichni spolu s vámi vzdávají slávu, chválu a díky všemohoucímu a milosrdnému Otci a s neodolatelnou naléhavostí mu přednášejí vaše pokorné prosby. Plně to pochopíte a oceníte, až se jednou se všemi těmito svými nebeskými asistenty a ministranty setkáte při slavné a nikdy nekončící nebeské liturgii a oni vám ukážou, co doopravdy znamenaly vaše mše, modlitby a spoluoběti, a budou vás udivené po celou věčnost oslavovat a po zásluze chválit, že jste v této době předpovězeného a zaslouženého postihu a velkého pokání jako milosrdní samaritáni dokázali do rozjitřených ran církve nalévat víno a olej, zatímco kněží a levité chodili netečně kolem. Kdo má uši k slyšení, slyš a udělej všechno, aby ses k této záchranné bohoslužbě mohl také připojit. Jiné cesty není!

                                                                                                    

                           Sancte Michael Archangele, defende nos in proelio