Menu


Zkalené červánky

Na otázku dr. Armina Schwibacha, proč se rozhodl napsat knihu o II. vatikánském koncilu, profesor Roberto de Mattei odpověděl: »Protože jedinými dějinami, které zatím dosáhly velkého rozšíření a které je možno jako takové prezentovat, je pět svazků, které napsal profesor Giuseppe Alberigo a které shrnují to, co hlásá tzv. boloňská škola. Toto dílo je tendenční a představuje koncil jako ranní červánky nového věku církve, jako očištění církve od minulosti a jako její osvobození od tradice«. (kath-net)

Papež Pavel VI. plně sdílel tento svůdný optimismus. Řekl o pokoncilním vývoji v promluvě ke kardinálům 3. září 1967: Naše doba je mladá a směřuje k omlazení. Není to doba, která je spokojena sama se sebou a není to perioda úpadku, ve které dominují skeptikové. To jsou falešní proroci, kteří nás nemohou vést, nemohou nám zprostředkovat nadšení a pravdu, nemohou nám dát energii a schopnost, abychom se radovali z nesmírného daru života. Naše doba je jistě dobou obnovy. Co zažijeme po době tohoto povznesení? Že církev patří k avantgardě. Že se dala do práce, aby všechno zdokonalila a obnovila: své katechismy, své obřady, svou liturgii, svá sdružení, své naukové dědictví. Necháváme za sebou, co je pomíjivé, a pracujeme na tom, abychom zachovali to, co je podstatné, neporušené plodné semeno (www. vatican. va).

Ale čemu nasvědčuje konkrétní vývoj od samého začátku? Přesně rok nato uveřejnil L´Osservatore Romano 17. září 1968 článek Mons. H. Jedina, který vypočítává těchto pět forem aktuální krize církve:

1. stále více se šířící nejistota víry, způsobená zcela volným a beztrestným šířením teologických bludů na fakultách, v knihách a v přednáškách;

2. pokusy vnášet do církve formy parlamentní demokracie zaváděním práva spolurozhodování na všech úrovních církevního života, v univerzální církvi, v diecézích i ve farnostech;

3. entsakralizace kněžství;

4. svobodné „pořádání“ bohoslužeb místo přinášení Nejsvětější Oběti.

5. ekumenismus jako protestantizace.

Za další rok 29. května 1969 P. Henri de Lubac, jeden z „progresivních otců“ koncilu, v přednášce na téma Církevní krize pranýřoval praktikování koncilních dokumentů.

Ke konstituci Dei Verbum, která byla na koncilu předmětem velkých sporů, napsal: Rozvinul se biblismus, který pohrdá veškerou tradicí a požírá sám sebe; z tohoto biblismu se rozvinul pojem „víry v budoucnost“, ve které už nelze rozpoznat, co ještě zůstalo z evangelia Ježíše Krista.

Konstituce Lumen gentium se aplikuje tak, že církev se změnila na pouhou demokracii a odmítá svou dřívější podobu, kterou nazývá institucionální. Sama se stala bezpáteřním ideálkřesťanstvím, které odporuje realismu i katolické víře a vzniku církve.

Gaudium et spes podle Lubacausiluje o otevření se světu tím, že se vzdaluje od evangelia a směřuje k odhazování Kristova kříže a je na cestě k sekularismu, k laissez faire ve věcech víry a mravů, k zesvětštění a ztrátě identity, ke zradě naší povinnosti, kterou máme vůči světu.

Z dekretu o náboženské svobodě se vyvozuje, že není třeba hlásat evangelium. Liturgická konstituce se praktikuje přímo svatokrádežným způsobem... A dekret o ekumenismu? Jakékarikaturytuzažíváme! A místo obnovy řádů nastává úplný opak.... Jak politováníhodný odpad všeho druhu, jaká degradace, jaké zvrácenosti, které se ospravedlňují pod praporem „profetismu“ a lživého zneužívání pojmu „obnova“. (H. de Lubac, L´Eglise dans la Crise actuelle, Pažíž 1969, in de Mattei, s. 623)

Papež však 21. června 1969 jásal nad přistáním člověka na měsíci a mluvil o člověku jako o obru, který se projevuje božsky nejen svým původem, ale i svým určením. Sláva lidem, sláva jejich důstojnosti, jejich duchu a jejich životu. (Insegnamenti, sv. VII, 1969 s. 499n, in de Mattei, s. 625)

A jak léta běží, krize dále bují. Její současnou více než závažnou podobu líčí nesmlouvavě kolínský arcibiskup Joachim kardinál Meisner, z jehož nejnovějšího interview vyjímáme:

»Církev byla v minulých letech otřesena hroznými skandály pohlavního zneužívání. Nikdy bych to nepokládal za možné, ale je to smutná skutečnost. Kdo může tyto rány uzdravit? Skutečně uzdravit může jen jeden: Ježíš Kristus. Tento Ježíš není abstraktní myšlenka minulých dob. Je uprostřed nás reálně přítomen v Eucharistii. Musíme se k tomu středu vrátit. Radikálně a zásadně. Jiná alternativa není.

‚Eucharistický konzum‘ je u nás vysoký jako nikdy předtím. Ale co z toho? Něco zde není v pořádku. Propadli jsme eucharistickému zpohanštění. Proviňujeme se těžce proti Eucharistii, když nebereme vážně to, co nám Pán daroval. Eucharistie není výprodejní zboží. Je to sám Pán, který se s námi setkává.

Musíme si všichni, biskupové i věřící, říct: Ke komu půjdeme? Nemůžeme jen prostě říct: zůstaňte všichni tady. My kvůli vám víru přizpůsobíme, vyznání zrelativizujeme, profil uhladíme. Hlavně aby byli všichni nějak spokojeni. Na otázku: Ke komu půjdeme, není jiná odpověď ani alternativa: K Tobě, Pane, ty máš slova věčného života.

Potřebujeme nikoliv dialog, ale vyznání víry. K čemu jsou nám všechny chytré přednášky o druhém vatikánském koncilu, když se víra mezitím hroutí.Na úroveň našeho Pána vystoupíme, když padneme na kolena jako tři králové.

Koncilní otcové měli naději, že probudí novou eucharistickou úctu. Když se díváme na dnešní skutečnost, musíme konstatovat, že namnoze nastal úplný opak.

Příliš jsme se po koncilu přizpůsobili duchu času a zcela odložili stranou smysl pro to, co je svaté. Trestuhodně jsme zanedbávali katechezi o svátostech a bez náhrady jsme vyškrtli vnější znamení úcty.Taková znamení jako mřížka k přijímání, eucharistický půst, klečení anebo přijímání do úst, to byly obranné valy Eucharistie. Tak bylo přímo zjevné, že se zde děje něco jedinečného, že se tu děje něco svatého. Ale my jsme posvátné mysterium nechránili: prožíváme profanaci toho, co je svaté. Liturgie byla zbavena posvátna.

Co vzešlo z veškeré evangelizace? Nic. To je velice špatný vývoj a potřebuje nápravu. Když eroduje pojetí svátostí a z víry ve skutečnou přítomnost Ježíše Krista v Eucharistii zbude jen přátelská hostina, pak roste tlak, abychom k přijímání připustili kohokoliv. Ale my se nemůžeme vzdát víry Církve nebo si ji přizpůsobit, musíme ji právě za této situace odvážně a přesvědčivě hlásat. Musíme podporovat sebeevangelizaci a zastavit desakralizaci. Pokud se nám to nepodaří, můžeme to zabalit.

Potřebujeme silnou víru a silné vědomí významu svaté Eucharistie. Musí být jasné, že službu kněze nemůže nic a nikdo nahradit. Kněžství a Eucharistie patří neoddělitelně k sobě. Musíme naše kněze znovu vést k tomu, aby každý den sloužili mši svatou. Kněz je zdravý jen tehdy, když je mužem Eucharistie. Jinak není ničím. Když žiji v celibátu, musím být denně v kontaktu s Ty, jímž je Kristus, který si mě vyvolil. To se děje jedinečným způsobem právě ve slavení Eucharistie. S Eucharistií stojí a padá nejen kněz, ale i Církev.« (Z interview kardinála Meisnera pro list Die Tagespost 28. prosince 2012)

Že by kardinála Meisnera doopravdy vyděsila krize víry a církve teprve těžkými mravnostními skandály německých jezuitů a duchovních? Buď jak buď, podstatné a nadějné je, že se v této souvislosti oprávněně zhrozil ještě závažnější věci, totiž svátostné krize a rozpoznal v ní smrtelné nebezpečí pro církev. Tato „eucharistická krize“ ovšem zavládla už dávno před propuknutím skandálů a byla vlastně jejich kořenem. Pan kardinál se bohužel nezmiňuje o tom, že bylo plně v jeho kompetenci a v jeho náplni tuto krizi nejen předcházet, ale usilovat o její opak. Duchovní a morální škody veřejných skandálů se jistě staly velmi nápadné a nepříjemné, ale neméně zhoubné jsou i veřejností neodsuzované a skryté hříchy a svatokrádeže, deformace smýšlení, svědomí, víry, morálních hodnot a charakterů, které ničí a pustoší samo jádro křesťanství a lidství. Kéž by významný kolínský arcibiskup nezůstal osamocený ve svém překvapivě realistickém zjištění, jak významnou roli ve skutečnosti dlouhodobě sehrává otázka, zda přijímat svaté přijímání vestoje na ruku nebo na kolenou a na jazyk, kterou mnoho hodnostářů stále pokládá za „banální“.