Menu


Zelený čtvrtek 17. dubna 2014

Je to opravdu neuvěřitelné, že právě v souvislosti se zprávou o jednom z nejslavnějších okamžiků lidských dějin, ustanovení nekrvavé mešní oběti, slyšíme také slova o největší tragédii, o zradě, které se na svém Pánu a Mistru dopustil jeho vlastní učedník. Svatý Jan to výstižně zdůvodňuje: „Po té skývě do něho vstoupil ďábel“. Byl to onen ďábel závisti a žárlivosti.

Díky jemu provází závist, žárlivost a zášť lidský rod jako prokletí od samého počátku jeho existence, od té doby, co právě závist dohnala ďábla k tomu, aby podvedl naše prarodiče v ráji se záměrem, že tímto jedem své závisti bude kalit vztahy mezi lidmi a dožene je k nepředstavitelným zločinům. Příkladem je již první hřích jednoho z Adamových synů. Když Hospodin dal najevo, v jakém životě a v jaké oběti má zalíbení, nevyvolalo to u Kaina snahu změnit své jednání tak, aby i ono nalezlo milost u Pána, nýbrž obrátil svůj hněv proti svému bratru, lstivě ho odvedl a zabil. Podobně tomu bylo u krále Saula. Když lid oslavoval Davidovy úspěchy v boji s Filištínskými, neradoval se z toho, že má tak dobrého vojevůdce, ale propadl závisti, viděl v něm svého soka a usiloval připravit ho o život.

Starozákonní příklady závisti a žárlivosti ukazují názorně, že závist je plod podlosti ďábla, který své oběti nabízí jako východisko, aby ve své zaslepenosti sáhla k ještě horším hříchům a zločinům. Ďábelský původ závisti a zášti potvrdil konkrétně sám Pán. Židovským předákům, kteří k němu pojali nesmiřitelnou nenávist ze závisti a žárlivosti, řekl zcela otevřeně, odkud jejich nepřátelství pochází: „Váš otec je ďábel.“ To by si měli uvědomovat všichni závistivci.

Závist a žárlivost, Satanovo dědictví a součást onoho „zatížení“ z prvotního hříchu, jsou jako červotoč, který je trvale zavrtaný i v Boží církvi, kde už natropil mnoho škod. Nejvíce si libuje v prostředí průměrnosti a vlažnosti, aby pak nahlodával nejrůznějšími prostředky a taktikami všechno, tento průměr přesahuje a převyšuje. Ježíšova trpká výtka o kamenování proroků zřejmě neplatila jen někdejšímu Jeruzalému.

Stejně nepohodlným prorokem je pro lidi tohoto světa od samého počátku i Kristova církev. Všichni, pro které se stala svým poselstvím a svým příkladem nepohodlnou, dokázali si vymýšlet nejrůznější formy pronásledování. V minulém století se v tomto směru vyznamenaly obě velké totality, které ji nejen hanobily a pomlouvaly, ale s velkou nenávistí i fyzicky pronásledovaly a rozmnožily počty jejích mučedníků.

Čím více se vzdalujeme od doby těchto totalit a mohlo by se zdát, že likvidujeme neblahé následky jejich ideologie, tím více však zdomácňuje praktický materialismus v srdcích lidí i ve společenské praxi. Společnost chce dnes žít hédonisticky a materialisticky a nechce už přijímat žádná omezení ani tabu. Bohužel toto moderní „osvobození“ se neprojevuje jen u lidí tohoto světa. Jenom slepý může nevidět katastrofální úpadek víry a mravů i v zemích kdysi tradičně katolických, jako je např. Rakousko či Francie. Když vznikalo Evropské společenství, zakládali je hluboce věřící politici, kteří aspirují dokonce na úctu oltáře. Jak je to možné, že dnes je toto společenství vedeno a ovládáno lidmi zcela opačného smýšlení? Není to fiasko našeho pokoncilního „otevření oken“? A jaké máme před sebou vyhlídky, když každoročně musíme konstatovat další a další mnohaciferné úbytky věřících? Ve velikonoční době slyšíme ze Skutků apoštolů zprávy o tom, jak přes všechna a nemalá protivenství Boží církev stále rostla. Kdyby v ní panovaly poměry, že by křesťanů a kněží naopak ubývalo tak, jak je tomu dnes, asi bychom se křesťanství nikdy nedočkali. Něco závažného není v pořádku. Ty „úbytě“ jsou evidentním příznakem určitého povážlivého neduhu, který bychom neměli přehlížet. Tento neudržitelný stav chceme dokonce slavnostně petrifikovat „svatořečením“ jeho hlavních strůjců.

Politováníhodné příklady pohoršení v našich vlastních řadách však dávají nepřátelům do rukou velmi nebezpečnou zbraň: Dnešní pronásledování (zatím) nepotřebuje křesťany fyzicky likvidovat. Postačí, když může církev co nejdůkladněji zdiskreditovat a vytvářet kolem ní veřejné mínění, že je to instituce tak bezectná a přímo protispolečenská, že je možno ospravedlnit jakýkoliv útok proti ní. Protože nepřátelsky naladěná média mají velkou kvantitativní a kvalitativní převahu, u mnoha lidí převládne nakonec dojem, že na negativním obrazu církve musí být něco pravdy.

Úbytek křesťanů a s ním spojený úbytek kněží nevytváří jen problém, jak s tímto stále se zmenšujícím počtem věřících i kněží vyřešit model církevní organizace a struktury. My sice umíme zorganizovat akce, na kterých se ještě sejdou tisíce i statisíce, a tato shromáždění mohou také sloužit k vyvolání mylného dojmu, že je nás stále ještě dost. Ale ani tisícová či milionová shromáždění při ojedinělých situacích nemění nic na skutečnosti, že na rozhodujících místech a institucích společnosti mají stále rostoucí většinu ti, kteří to, co hlásá církev, nepřijímají, její hodnoty nesdílejí a v rozhodujících jednáních nepodporují její stanoviska, nýbrž zásady právě opačné, které jsou zcela v rozporu s Božím zákonem, a tato situace se může při současném trendu jedině zhoršovat. Dochází k tomu navíc v době, kdy pokrok vědy a rozvoj technických prostředků dává člověku k dispozici nepředstavitelné možnosti, které právě vyžadují, aby člověk také uznával hodnoty a zákony, které mu předkládá Bůh.

Při svém zpytování svědomí si musíme klást otázku, zda ze své strany vynakládáme všechno potřebné úsilí. Ale pokud naše námaha nepřináší dlouhodobě očekávané výsledky, pak je na místě pomyslet také na to, zda se v dostatečné míře snažíme, aby naši práci provázela nezbytná Boží pomoc a požehnání. Ještě před nedávnem zaznívalo na nejvyšších místech konstatování, že našim bohoslužbám schází to, co je vlastně pro ně podstatné, a to je smysl pro posvátno. Toto „Sacrum“ ovšem není nějaký doplňkový a ozdobný sentiment. Je to sama podstata bohoslužby. Tam, kde schází vědomí posvátna, tam se z našeho chování a postojů při bohoslužbách vytratilo vlastně vědomí, s kým máme tu čest. Pak ovšem bohoslužba není tím, čím mám být, nepředstupujeme před Nejvyššího a Nejsvětějšího jako nemohoucí hříšníci s hlubokou vírou, pokorou, úctou a opravdovou lítostí, ale naopak, spíše prokazujeme onen sebejistý postoj farizeje, který odchází z chrámu sice se sebeuspokojením, ale nikoliv „ospravedlněn“, to znamená bez potřebných milostí, bez kterých nic nezmůžeme: „Jestliže město nebuduje Pán, marně se lopotí ti, kdo ho staví,“ modlíme se v žalmu 126.

Proč právě svatý otec Pio neuvítal liturgické změny, i když měly být prostředkem k prohloubení zbožné účasti věřících na liturgii? Otec Pio byl vůbec první, kdo od samého počátku, „v předstihu“ aplikoval motu proprio „Summorum pontificum“, ačkoliv ve svém věku a nemoci mohl nový ritus spíše uvítat jako pohodlnější a nenáročnější. Pokorný mnich, který Kristovu oběť z Kalvárie prožíval „osobně krvavým způsobem“, cítil však zřejmě velmi dobře, který „ritus“ jí nejlépe odpovídá. Tak se stalo, že účast těch věřících na mešní oběti, kterou slavil Otec Pio v tradičním římském ritu, už ani nemohla být hlubší a aktivnější. Ona totiž závisí rozhodujícím způsobem právě na zbožné a pokorné víře a úctě samotného celebranta. To žádné úpravy a modernizace nemohou nahradit. P. Pio měl velice prostý a účinný návod, jak se může každý plodně a aktivně účastnit mše svaté: „Spojit se s bolestnou Matkou Pannou Marií a padnout na kolena u paty kříže v soucitu a lásce.“ Samozřejmě, že se stal terčem závisti a žárlivosti až z těch nejvyšších míst. Neměli se autoři nového ritu, spíše než s protestantskými pastory radit právě se světcem, který sám žil trvale na Kalvárii?

Všichni ti, kteří podněcováni nevraživostí se dnes chovají a vyjadřují k tradičnímu ritu s despektem, by si měli uvědomit, že tento jejich despekt se týká také jednoho z největších světců dvacátého století, světce, který v těsnějším spojení s Bohem už ani žít nemohl a který dobře věděl z hluboké osobní zkušenosti, v čem má Spasitel a Pán nebes a země zalíbení. A nejen jeho, ale všech světců velikánů, biskupů a kněží, kteří jsou chloubou a bohatstvím církve, protože  z této liturgie čerapali po dvě tisíciletí  svoji zbožnost, svou sílu a svou svatost.

K hodnocení praxe, k jaké vede Novus Ordo Missae, napsal deník Die Tagespost: „Nedostatek úcty k liturgickému řádu není něco ojedinělého, nýbrž je to široce rozšířený jev. Souvisí to nejen s přehnanou pozicí „předstojícího“, nýbrž z části s radikálními zásahy liturgické reformy. Ona totiž nutně musela budit dojem, že si v liturgii můžeme dělat, co chceme. Výsledkem je „vytvářená liturgie“, s jakou máme co do činění posledních padesát let a která natrvalo ohrožuje jednotu římského ritu.“

K tomu je možno doplnit ještě některé významné podrobnosti, které se mohou někomu jevit jako zanedbatelné, ale asi stojí za povšimnutí. Původní tradiční ritus provází všechna pronášená slova také příslušnými gesty a vnějšími projevy kajícnosti, úcty a klanění: např. pokaždé, když kněz vyslovuje jméno Ježíš, klaní se směrem k oltářnímu kříži. Každou doxologii a slova „Sláva Otci...“ provází úklonou. Úklonou také provází všechna slova díků. Nový ritus se od původního zřetelně liší právě v tom, že většinu těchto vnějších gest a projevů úcty zrušil a mnoho doxologií, jimiž vzdáváme úctu Nejsvětější Trojici, prostě vyřadil. Adorace Nejsvětější svátosti pokleknutím byly omezeny z deseti na pouhé tři. Nejvznešenější slova proměňování, která mají v Římském kánonu charakter uctivé a pokorné modlitby tváří v tvář k nebeskému Otci, dostala v nových eucharistických modlitbách ráz pouhého hlasitého vypravování atd.

Je však možné dát vnější projevy stranou, aniž by to mělo vliv na vnitřní postoj pokory a úcty? V přípravných modlitbách tradičního Římského misálu ke mši svaté prosí kněz všemohoucího Otce, aby mu dopřál milost slavit nejsvětější oběť cum timore et tremore – s bázní a třesením. To nám dnes schází. Má snad být naše dnešní pohodlí a laxní nároky na obřadní kázeň mincí, za kterou bychom mohli požadovat větší Boží přízeň a hojnější milosti? Hodnota mše svaté je jistě nekonečná, ale sotva se můžeme domnívat, že Bůh je povinen nám udělovat všechny své milosti a dary bez ohledu na to, s jakou kázní, vírou a pokorou k němu přistupujeme, s jakou úctou a bázní zacházíme s tím Nejsvětějším, co na zemi vůbec existuje. Když se nad tím důkladně zamyslíme, musíme dojít k závěru, že je třeba v dnešní a každodenní liturgii opět udělat náležité místo „posvátnu“, to znamená samotnému Bohu, a že je to nevyhnutelnost, která nesnese odkladu. Už zítra může být pozdě. Nacházíme se v nesmírně obtížné situaci a nemůžeme říct, že jsme nebyli varováni. Je třeba zahájit velké modlitební tažení, aby nám Neposkvrněná Panna pomohla zachránit, co se ještě zachránit dá. Trvalou výzvou budiž všem Pánova prosba dnešní noci: „Bděte a modlete se!“

-lš-